Poslední Lucemburk

Český a uherský král, Ladislav řečený Pohrobek, byl pravnukem Karla IV., vnukem Zikmunda a synem Albrechta Habsburského a Alžběty Lucemburské. Přízvisko Pohrobek získal poté, co jeho otec zemřel při tažení proti Turkům necelé čtyři měsíce před Ladislavovým narozením. Ladislavova matka Alžběta, jediná dcera Zikmunda, dělala, co mohla, aby království udržela pro svého syna, ale doba nebyla jednoduchá. Bouřlivé době, ve které se odrazily jak vnitřní sváry, tak doznívající husitství, rozhodně nepomohly ani vpády Turků, drancujících celou Evropu (a Uhry zejména).

Alžběta se důmyslnou lstí domohla svatoštěpánské koruny, jíž chtěla svému synovi zajistit nástupnictví na uherský trůn. Přestože se to místo něj nakonec podařilo polskému panovníkovi Vladislavu Jagellonskému, který záhadně zmizel u Varny v bitvě s Turky, nebyla cesta k trůnu ještě úplně prohraná. Mocenské praktiky jdou však mnohdy po jinačích cestách, a tak byla nepohodlná a neústupná Alžběta Lucemburská nejspíše otrávena a dvouletý Ladislav se stal úplným sirotkem. Po dobu jeho nezletilosti za něj České království spravoval Jiří z Kunštátu a Poděbrad a Uhry pak János Hunyady. Přestože Ladislav nakonec dosedl na oba trůny a království získalo jistou stabilitu, neměl to jednoduché. Byl velice mladý, z nejbližší rodiny byli téměř všichni mrtví a tak nadešel čas na upevnění moci sňatkem. Sňatek byl dojednaný s francouzskou princeznou Magdalenou z Valois, dcerou Karla VII. a Marie z Anjou. Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné a Ladislav řečený Pohrobek náhle zemřel.

Přestože není oficiálně posledním Lucemburkem na českém trůně (tím byl jeho děda Zikmund), mnozí jej za něj považovali, hlavně proto, že přes nelehké dětství dokázal dát po mnoha letech Českému království opět lesk a nastolit jakž takž stabilitu. Jeho smrtí se symbolicky uzavírá jedno období, protože poté České zemi vládl neurozený panovník, Jiří z Poděbrad.

Příběh však není suchoprdným výčtem historických reálií, skládá se z několika příběhů jak z královské rodiny, tak z okruhu sloužících a poddaných. Ti totiž mnohdy tahali za provázky osudu více, než bylo zdrávo. Čtivé vyprávění vás zatáhne do doby dávno minulé, odhalí mnohé historické souvislosti a naznačí možné cesty, kudy se mohlo a nemuselo České království ubírat… Kniha by se mohla klidně i jmenovat „za vším hledej ženu“, protože možná by všechno bylo jinak, kdyby ošklivá, nemilovaná a zapšklá komorná Mechtilda… však si knížku přečtěte a dozvíte se!

Autorkou příběhu opírajícího se o historické reálie je Hana Whitton. Její historické knihy si získaly řadu příznivců či spíše příznivkyň, a přestože jejími hrdiny jsou často mužští panovníci (Rudolf II., Karel IV.), hlavní roli zde tak nějak nenápadně hrají ženy - bez manželek, milenek a matek by nebyli „velcí muži“ těmi, kým se stali a osud by je mnohdy zavál jinam. Ženská intuice, potřeba ochraňovat a milovat, neúnavně vychovávat své děti, stát pevně po boku svého muže za všech okolností, ale i temné ženské stránky, jako závist, lstivost a nenasytnost, to vše se promítá v jejích románech. Nechte se tedy unést do doby dávno minulé a ponořte se do stránek čtivého příběhu o jednom mladém českém králi…  

Autorkou recenze je Lucie Bednářová

Přidat komentář