Rok vdovou

Zajímavé je, že po přečtení anotace knihy se mi do ní nijak zvlášť nechtělo, protože příběh sám o sobě se mi zdál být vyloženě nezajímavý. Rút se narodí místo očekávaného chlapce a její matka jí částečně proto není schopná milovat. Před časem tragicky přišla o své dva syny a dát znova lásku dalšímu dítěti se bojí, aby o něj zase nepřišla. Manželství s jejím mužem Tedem je v troskách. Spisovatel Ted se se svými milenkami ani netají a poté, co k nim domů na spisovatelskou praxi přijede mladík Eddie a stane se milencem jeho ženy Marion, Ted je vlastně rád. Takto zhruba kniha začíná - zajímavým milostným víceúhelníkem, a já musím přiznat, že mě Irvingův styl chytl hned od prvních stránek.

Dá se říci, že kniha má čtyři hlavní aktéry: Teda a jeho manželku Marion, jejich dceru Rút a milence Eddieho. Mimo ně se však kniha hemží dalšími postavami a jejich osudy a setkala jsem se s názorem, že se v ději díky tomu dá lehce ztratit, a že orientace je tím značně narušena. Sama mám však úplně opačný názor. Irving podle mě vše zvládl s bravurou sobě vlastní. Každé další postavy a jejich příběhy se vždy dotýkají alespoň jedné ze zmíněných hlavních postav a nějak s ní souvisí. Děj probíhá chronologicky s občasnými retrospektivními náhledy, které však nijak nenarušují hlavní linii.

Všichni čtyři hlavní aktéři knihy jsou spisovatelé, někteří úspěšní, jiní méně. I tento prvek se sám o sobě může zdát trochu "podezřelý", ne však pokud knihu čtete. V tom okamžiku vám totiž i tento fakt připadá naprosto přirozený.

Co se týká poutavosti, byla pro mě kniha Rok vdovou zajímavá od začátku až do konce, s tím, že hodně mě chytila první třetina knihy a pak část, kdy se Rút už jako dospělá žena a úspěšná spisovatelka ocitá v Amsterdamu, kde se ve čtvrti červených luceren chce inspirovat pro psaní své nové knihy. Osudová scéna s prostitutkou Rooie mě chytla natolik, že jsem nebyla schopná usnout napětím a především nenadálým obratem celé situace. Tato scéna se odehrává už ve druhé půlce knihy a zbylých asi 200 stran jsem prostě přečetla jedním dechem.

Marion, matka Rút, se z žalu nad ztrátou svých dvou synů rozhodne opustit svou malou dcerku, manžela i milence, už na začátku knihy, když je Rút ještě docela malá. Tento moment byl pro mě v celém příběhu dost teskný. Pořád jsem doufala v to, že Marion zůstane s dcerou, která ji potřebuje, že aspoň dá svou novou adresu milenci Eddiemu, kterého miluje.

Ale ani knižní postavy, ani čtenář nemají až do úplného závěru knihy ponětí, co se s Marion stalo a kde vlastně je. Ke konci se o ní sice dozvídáme víc, celou knihou se její jméno táhne a je stále připomínáno. Jako by v ději stále figurovala, ale přitom zde už dávno není, což je další zajímavý Irvingův prvek, který jako by neustále motivoval a pobízel k dalšímu čtení a očekávanému závěru ...

... a ten je až jedinečně nepodbízivě dojemný.


Autorkou recenze je Lucie Horáková

Přidat komentář

Podobně, jako je tomu i u jiných Irvingových knih, například u Svět podle Garpa, Dokud tě nenajdu nebo V jedné osobě, i zde je skvěle popsáno, jak se skutečné příběhy promítají do literárních děl a naopak jak má literatura vliv na reálný život. Vždyť jen díky románům se Eddiemu a Rút podaří najít Marion, kterou téměř čtyřicet let neviděli, a která kdysi utekla od nevěrného manžela Teda, šestnáctiletého milence Eddieho a čtyřleté dcery Rút.

I zde se Irving hodně soustředí na tuto událost, kterou vrcholí první část knihy, a která má zásadní vliv na další životy všech zmíněných postav. S podobným prvkem se můžeme setkat například v Modlitbě za Owena Meanyho, kde je pozornost zaměřena na závěrečnou scénu.

Onomu konkrétnímu osudovému dni Irving v knize věnuje přibližně 100 stránek! Zdá se vám to příliš popisné a zbytečně rozvleklé? Omyl! Dle mého názoru je právě tato část jednou z nejlepších sekcí celé knihy. Irving se k tomuto momentu neustále vrací, čímž mu dodává na důležitosti.

Čtenář má často pocit jako by seděl v loutkovém divadle a jako by tím, kdo tahá za provázky a uvádí loutky v pohyb, byl samotný Irving. Postavy se vzájemně míjejí takřka o setiny vteřin, což může navozovat dojem detektivního schématu. Musím rozhodně přiznat, že mi tato manipulace s postavami vůbec nevadila! Irving prostě čtenáře vede svou knihou od prvního do posledního řádku, stejně jako své postavy v poutavém příběhu.

Mírným zklamáním pro mě bylo, že to nejlepší, co John Irving v knize Rok vdovou předvedl, se odehrává už v první třetině knihy, a že zbytek je tak nějak předvídatelný. Na druhou stranu i ve druhé části knihy Irving opět využívá svého vypravěčského umění a kniha nás drží až do úplného závěru.

Děj sleduje střídavě osudy Rút i Eddieho, než se po třiceti letech opět setkají. Autor na sebe vrství celou řadu příhod, které se před jejich setkáním udály, natahuje tak děj a o to víc podtrhuje závěr. Řada Eddieho příhod je pojata humorně, mnoho jich komentuje buď coby vypravěč nebo jedna z postav. Tyto příběhy nemají na hlavní dějovou linii až tak mocný vliv, nicméně čtenáře nutí k zamyšlení, zda si není třeba všímat i zjevných drobností,a to nejen při čtení, ale i v životě. Co když pak lépe porozumíme všemu kolem, i sami sobě?


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář