Lovec očí

To poslední alespoň platí ve dvou knihách, jejichž autorem je německý spisovatel Sebastian Fitzek. V thrilleru Sběratel očí (vyšel u nás v loňském roce) se bývalý policejní vyjednavač Alexander Zorbach pouští s pomocí nevidomé fyzioterapeutky Aliny po stopách nemilosrdného vraha, který se svými obětmi hraje krutou hru na schovávanou.

Volné pokračování, nazvané Lovec očí, vyšlo v českém překladu letos, a třebaže jde skutečně „jen“ o volné pokračování o dalším očima posedlém pachateli, provázanost obou knih je natolik velká, že číst jednu bez druhé, či v opačném pořadí, znamená výrazně se ochudit o mnoho souvislostí a překvapení.

Lovec očí

Psychopatem, který přichází na scénu v Lovci očí, je špičkový oční chirurg Zarin Suker. Ten provádí ve dne ty nejsložitější operace očí, a v noci pak unáší ženy, aby jim odstranil oční víčka, znásilnil je a poté nechal odejít. Oběti bývají ale natolik traumatizované, že se nakonec vždy rozhodnou pro sebevraždu. Jen jedna ze Sukerových obětí stále žije a mohla by policii pomoci k jeho usvědčení. Jenže se psychicky zcela zhroutila…

Policisté tak znovu žádají o pomoc nevidomou Alinu Gregorievovou, jenž má pověst média. Mladá žena nakonec souhlasí a ve své vidině získává stopu k příští Sukerově oběti… Tím to ale všechno teprve začíná…

Výše nastíněné je opravdu jen malým střípkem děje celé knihy. Sebastian Fitzek se už od první stránky pokládá do příběhu s plnou vervou. Děj je nabitý akcí, překvapivými zvraty i hrůzu nahánějícími momenty (z těch na improvizovaném operačním sále snad až tuhne krev v žilách). Řazení děje do krátkých kapitol navíc podporuje už tak dynamické tempo.

Alina se ocitá ve smrtelném nebezpečí, na scéně se znovu objevuje „sběratel očí“, policii chybí důkazy a hlavní vypravěč Alexander Zorbach možná vykoupí život svého uneseného syna tím, že se sám střelí pistolí do oka…Dějových linek je několik a přece se všechny střetnou v jednom bodě. 

Fitzek píše jednoduše jako ďábel - čtenáře převeze jak v prologu, který je nahrazen „Varováním“, tak i v samotném epilogu. A mezi tím vším si s ním pohraje jako kočka s myší. 

Za thrillery bývá označováno leccos. Ne všechny ale nakonec bývají takové, za jaké se vydávají. U nás stále spíše neznámý Fitzek s přehledem strčí do kapsy některé žánrově slavnější kolegy. Právě takto má vypadat ten správný thriller. Všem milovníkům napětí vřele doporučuji.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Posedlý očima byl i tzv. Sběratel očí, jehož pravé jméno zní Frank Lahmann. Ten odstraňoval levé oko, které pak sloužilo jako jeho suvenýr. Zabil také manželku policejního reportéra Alexandra Zorbacha. Ten nyní postrádá svého syna Juliana, jež byl právě Lahmannem unesen. Dostává nabídku, že když si vystřelí levé oko, bude Julian propuštěn. A tak Alexander bere pistoli do ruky.

„Světlo je život. Tma je smrt.“

Kdekdo je zdrcen odchodem Alexandra, nejvíce však slepá fyzioterapeutka a kamarádka Alina Gregorievová. Ta je brzy poté povolána k podobnému případu, který má co do činění právě s „novým“ sběratelem očí. Měl by jím být jeden z nejlepších očních chirurgů, Zarin Suker, po jehož čase dovolené jsou nalezeny oběti s odebranými víčky a se znásilněním tělem. Mohl by být on tím pravým strůjcem zla?

Na pomoci k odhalení vraha by mohla jediná živoucí svědkyně Tamara, která se potýká s narušenou duší. Navíc přichází alkoholička Johanna Stromová, jež tvrdí, že její dcera Nicole zmizela a že právě ona je vězněna vrahem. Je to opravdu možné? Existuje snad tým vrahů, kteří mají úchylku na oční bulvy? Dozví se vyšetřovatelé také skutečnou identitu pomocnice Iris?

*

„Žijeme v hrozném světě, viďte?“
Teď byl Suker za ní.
„To je pravda. Žijeme ve světě, kde musejí pouštět psychopaty na svobodu, protože si odklízejí z cesty korunní svědky.“

…

Ležela nahá na všeovládající tmě a cítila, jak jí chlad stoupí po nohou vzhůru. Chodidla měla otupělá. Aspoň že už neměla víčka roztažená kovovými svorkami. Suker je odstranil, potom co jí důkladně vyšetřil oči a na závěr jí do nich nakapal pálivý roztok.
Alina si nikdy nepřipadala tak strašně sama jako v tento okamžik, i když věděla, že není jedinou osobou v místnosti.
„Kdo jsi?“ uslyšela hlas mladé ženy, kterou vzbudila krátce předtím, než je Suker ponechal obě na neurčitou dobu o samotě a poznamenal k tomu: Dávám teď dámám příležitost, aby si mohly popovídat, než začne operace.

…

Držel ji od sebe jako páchnoucí pytel s odpadem, když ho nese do popelnice. Na přední straně stálo velkými písmeny Udělej si taky někdy dovolenou.
„Víte vůbec, co tady provádím?“ zeptal se mě.
„Ničíte lidi.“
„Omyl.“ Přistoupil ke mně o krok blíž. „Otvírám jim oči, aby už nemohli odvracet zrak od své viny.“

*

Jestliže jsem byl před rokem z knihy Sběratel očí nadšen, Lovcem očí jsem přímo uchvácen. Kniha má prostě spád. Jste vrženi do rozjetého vlaku, který již pár stanic předtím projel, ale nejsou zas tak moc podstatné pro toto konkrétní dílo. Snadno se vyznáte v postavách, neboť jich není mnoho a jsou utvořené tak, abyste se s nimi mohli i sžít. Dokonalost sama! Nemůžu se dočkat na další knihu od tohoto německého autora, snad to nebude trvat zase více než rok.

Autor recenze: Josef Němec

Lovec očí