Císařský oheň

Když před pár lety vydal Angličan Robert Lyndon svůj román Cesta sněžných ptáků, sklidil za něj nebývalý úspěch. Jak sám tvrdí, psal ho několik dlouhých let a většinu života vlastně čekal, až spatří světlo světa. Lyndon jako vášnivý cestovatel, historik i sokolník do něj promítl snad vše, co zná a ví.

Vysoko nastavená vlastní laťka se překonává těžce, ale Lyndon to přesto zkusil a napsal volné pokračování, nesoucí název Císařský oheň.  V něm mají čtenáři možnost se znovu setkat s většinou známých postav, jen o devět let staršími. Před hrdiny tu stojí nová výzva, nové putování, nový úkol. I proto se příběh dá zcela bez problému číst bez znalostí děje předchozí knihy.

Císařský oheň

Píše se rok 1081 a byzantský vládce, sužovaný těžkými boji s nepřáteli, touží po jediném – ubránit území. Výrazným pomocníkem v bojích by mohla být „ohnivá směs“. Traduje se, že rozkvétající se říše na druhém konci světa  - Čína – ji má. Císař proto posílá velitele svých vojsk Vallona na dalekou cestu.

Výprava z Konstantinopole do Číny má dva cíle – navázat diplomatické styky a získat postup k výrobě „ohnivé směsi“.  Putování je dlouhé a náročné. Cesta tam trvá celý rok a navíc se ji dosud nikomu nepodařilo zdolat. Stane se Vallon se svými bojovníky prvním, kdo uspěje?

„Jdi za vycházejícím sluncem a asi tak za rok bys tam měl dorazit.“

Příběh začíná nezbytnými přípravami a shledáním Vallona s mladým Herem i sokolníkem Waylandem – tedy postavami dobře známými z knihy první. Všichni tři muži s početným doprovodem vojáků vyrážejí vstříc své životní cestě plné dobrodružství. První zvrat ale přichází dřív, než by se dalo tušit. Zrada je hořká a hrozí, že výprava skončí dřív, než pořádně začala.

Cesta vede přes Kaspické moře, drsný Kavkaz, spalující poušť… Nebezpečí nepředstavují jen přírodní živly, ale i všudypřítomní nepřátelé, lupiči, nedostatek vody, jídla nebo zrádci z vlastních řad. Příběh je plný děje, akce střídá akci, dobrodružství tu snad nikdy nekončí. Stejně jako v předchozí knize, tak i v této vypráví Lyndon čtivě, s jiskrou i velkým zápalem.

Od té chvíle byl v nevýhodě a mečem a štítem odrážel výpady, které se skoro nedaly postřehnout. Luovi se nějak dařilo měnit směr výpadů uprostřed pohybu, takže meč pro pravou ruku udeřil tam, kde Vallon čekal meč v levé ruce, a naopak. Bylo to jako bojovat s rychlým pavoukem s tesáky a kdyby na sobě Vallon neměl tak vysoce kvalitní zbroj přes vacpaný bavlněný kavadion, Lu by ho do minuty zabil.

Snad jediné, co se mu dá vytknout, je trochu zbrklý závěr. Snad by románu svědčilo ukončit ho o pár stran dřív, či naopak ho o několik stran prodloužit. Kvůli těm dvěma momentům na konci…

Vyhrocených a nebezpečných situací je znovu tolik, že jiným, o něco „šetřivějším“ autorům, by vystačily na celou trilogii, či dokonce pentalogii. Z Lyndona čtenář bez jakékoliv pochybnosti cítí, že píše z radosti a lásky k historii i sokolnictví, že ho to nesmírně baví, že popsané stovky stran nejsou jen dobře splněným úkolem a prázdnou účelovou vatou.

Když se k tomu připočtou i autorovy zevrubné znalosti a poznatky, výsledkem je znovu strhující a velký příběh z dávné historie, který není jen napínavý, ale v mnohém i velmi poučný.

Lyndon potvrdil, že je vypravěčem s velkým „V“. Nemohu, než vřele doporučit!

Autorka recenze: Eva Šamánková

„Bohatství pomíjí, osud se obrací a my sami musíme zemřít. Jenom jediné žije dál – pověst mrtvého.“

Od poslední dobrodružné výpravy, kde Vallon se svou družinou přepravoval do sultánských paláců vzácný náklad, čtyři sněžné ptáky, „bílé jako ňadra panny nebo první padlý sníh“, uplynulo hezkých pár let. Válečníkovi táhne na čtyřicet, to už je v jeho oboru zasloužilý věk, zralý na důchod.

Jenomže vládce Konstantinopole s ním má jiné plány. Vysílá ho na misi do Číny a dokonce si dá tu práci, že osloví i jeho bývalé parťáky. Vallon nechce jet, ví, že jenom cesta tam zabere nejméně rok, a poslední výprava tímto směrem se nevrátila. Nikdy se nikdo nevrátí… Jenže není zbytí.

A tak se vydávají na cestu.

Kniha je plná všeho, co si jen můžete přát. Nejrozmanitější prostředí, popisy krásných měst i opuštěných koutů země, a jedno dobrodružství střídá druhé. Pořád se něco děje.

A vám je najednou zase dvanáct, je léto u babičky, schováváte se v noci pod peřinou a čtete Poklad na Stříbrném jezeře, nebo třeba nějakou verneovku… K nezaplacení. Lyndon prostě těší to dítě ve mně, i toho chlapa, kterého středověk a luky a katapulty prostě baví.

Čímž nechci říct, že to není pro ženy. Naopak! Ať to čte každý, vřele doporučuji. A koneckonců mě tam ta svůdná cikánská holka taky hodně bavila. Já být Waylandem, no nevím, nevím.

Podtrženo, sečteno, Císařský oheň je pro mě knižní událostí roku. Pět hvězdiček.

„To jsou oni.“
V tuto roční dobu přicházelo světlo rychle. Ptáci už vyzpěvovali z plných plic, když lodě nabyly pevných obrysů. Vallon o krok postoupil, promnul si oči a chraplavě se zasmál. „Panebože, nemůžu tomu uvěřit.“
„Ani já tomu nevěřil, když jsem je prvně zahlédl, ale tvar plachet mi připadal povědomý. Je to, jako když někoho spatříš zdálky. I když nemůžeš rozeznat jeho rysy, něco na tom, jak drží tělo a jak se pohybuje, ti napoví, že je to dávný přítel.“
Vallon vzal Waylanda kolem ramen: „Nebo nepřítel.“
Bok po boku stáli a vyhlíželi na moře, až první sluneční paprsky vykrojily dvě vikinské dlouhé lodě s vyřezávanými dračími hlavami, které na přídi a na zádi zlostně cenily zuby.

Jo a za to kafe se omlouvám. To bych fakt žádné knížce neudělal, přísahám!

Autor recenze: Zbyšek Polák

Císařský oheň