Mercy Thompson 7 - Spálená mrazem

Anotace

Ukázka z textu

Žena se pořád dohadovala s policisty, řidič ale zamířil k nám. Možná se chtěl ujistit, že mám pojištění nebo něco takového, já ale ucítila varovné šimrání u páteře. Sundala jsem si ledový obklad z tváře a pro jistotu se postavila.
„Stejně,“ řekla Jesse s pohledem upřeným na auto. Na to, že jsem vstala, nezareagovala; možná si toho ani nevšimla. „Měla jsi svého malého rabbita ráda. Nehodu jsem zavinila já. Je mi to líto.“
Řidič druhého auta, jenž se k nám přihnal, se do Jesse pustil jako vzteklý pes a zasypal ji nadávkami, za které by mu moje matka vymyla pusu mýdlem.
Jesse vytřeštila oči, vyskočila na nohy a zavrávorala. Postavila jsem se mezi ně, okřikla ho a do hlasu jsem vložila sílu, kterou jsem si vypůjčila od alfy místní smečky, od svého muže: „Dost.“
Odtrhl oči od Jesse, pohlédl na mě a otevřel ústa, potom ale strnul. Cítila jsem z něj alkohol.
„Já jsem řídila, ne Jesse,“ řekla jsem klidně. „Zastavil jste – já do vás vrazila. Byla to moje vina. Jsem pojištěná. Papírování bude k zlosti – za což se omlouvám – ale vaše auto opraví nebo dostanete nové.“
„Zatracená Mexikánko,“ vyplivl, nesprávně, protože jsem indiánka, ne hispánka, a ohnal se pěstí.
Možná jsem byla jenom obyčejný kojot, ne svalnatý vlkodlak, měla jsem ale hnědý pásek ve full-contact karate. Podrážděný majitel SUV byl mnohem větší než já, jenže podle toho, jak páchl a jak nekoordinovaně se pohyboval, byl opilý. Což ho připravilo o výhodu, kterou mu výška poskytovala.
Uhnula jsem před jeho pěstí, ukročila, natočila se boky, chytila ho za loket a dlaň ruky, kterou zaútočil, a praštila jsem s ním obličejem dolů o chodník, k čemuž jsem využila hlavně jeho vlastní setrvačnosti.
Bolelo to i mě, zatraceně. Bouračky byly nanic. Bolest mi sjela z namoženého krku do boku, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám zraněný. Udržela jsem rovnováhu a připravila se na další útok, pád na zem ale vysál z velkého muže všechnu bojechtivost. Když se do mě hned nepustil, ustoupila jsem, dotkla se lícní kosti a přála si mít v ruce ledový obklad, který jsem upustila.
Celá bitka netrvala déle než několik vteřin. Než se mohl muž na zemi pohnout, objevil se jeden z policistů, klekl mu na záda a nasadil mu želízka. Jeho pohyby byly plynulé a nacvičené a já si byla docela jistá, že i on má za sebou bojový výcvik.
„Vy už dneska v noci nikam nepojedete,“ řekl policista muži na zemi. „A ani nebudete mlátit žádné milé dámy. Skončíte pěkně za katrem, kde vystřízlivíte.“
„Za katrem?“ řekla jsem.
Druhý policista, starší, méně energický muž, si povzdychl. „Nielson miluje staré filmy.“ Dal mi pokutu za nedodržení bezpečného odstupu a ukázal na muže v želízkách. „Jeho holku jsme zatkli za útok na policistu. Jeho za řízení v opilosti. Chcete přidat obvinění z napadení? Všichni jsme viděli, že zaútočil první.“
Zavrtěla jsem hlavou. Najednou jsem se cítila unavená. „Ne. Jenom mu řekněte, ať jeho pojišťovák zavolá mému.“
Ozvalo se hlasité skřípání a křupnutí. Odtahová služba se chopila SUV. Rabbit dosedl na zem s povzdychnutím, zabubláním a zasyčením, jak z prasklého chladiče vytekla na studený asfalt horká nemrznoucí směs.
Jesse se zachvěla. Musela jsem ji dostat z mrazu.
„Kdy přijede táta?“ zeptala jsem se. Telefonovala mu, když já mluvila s policisty a s lidmi, kteří mi dali ledový obklad.
„Volala jsem mu,“ řekla Jesse. „Nevzal to, a tak jsem zkusila Darryla. Ani on to nevzal. Měla jsem ti to říct dřív.“
Adam nezvedl telefon? To se mi nezdálo. Adam by nikam nezmizel, když jsme vyrazily na nákupy mezi davy lidí. Dokonce se nabídl, že nás doprovodí. Což by bylo… zajímavé. Nedokázal vystát Walmart ani za klidného dne. Skutečnost, že se neozval Darryl, Adamův zástupce, mě zas až tak nezarazila, přesto to bylo divné.
Vytáhla jsem mobil a zjistila, že mám novou esemesku od Brana – což bylo ještě divnější. Marok, vládce vlkodlaků, je nikdy nepsal.
Otevřela jsem ji a stálo v ní: Hra začala.
„Bran si myslí, že je Arthur Conan Doyle,“ řekla jsem a Jesse mi nakoukla přes rameno.
Zkusila jsem Branovi zavolat (měla jsem příliš zkřehlé prsty, než abych se napsala zprávu), ale buďto byl jeho mobil vypnutý, nebo nefungoval. Zkusila jsem Samuela, marokova syna, a dovolala jsem se jen službě.
„Ne, to je v pořádku,“ řekla jsem ženě, která se mi ozvala. „Pokud není doktor Cornick dostupný, zajdu si na pohotovost.“ Neexistoval důvod, proč bych mu nemohla nechat vzkaz, Branova zpráva mě ale zneklidnila. Záchvat paniky – skutečná příčina nehody – mě znervóznil ještě víc.
Zkusila jsem ostatní členy smečky: Warrena, Honey, Mary Jo, a dokonce i Bena. Jejich mobily byly – v tomto sledu – vypnutý, hlasová schránka, vypnutý, hlasová schránka.
Přemýšlela jsem o Branově vzkazu a zkusila Paula – ten by mě raději zabil, než zachránil, na Jesse měl ale jiný názor. Zatímco mobil vyzváněl, vzpomněla jsem si, že vlkodlaci milují super tajné kódy. Nemělo to nic společného s tím, že byli vlkodlaci, mnozí se ale dříve či později ocitli v armádě, což způsobilo, že byli obzvláště paranoidní. V připravenosti nesahali skauti vlkodlakům ani po kotníky.
Věděla jsem o tajných kódech, protože jsem mezi vlkodlaky vyrostla, neobtěžovala jsem se je ale učit, protože jsem vlkodlak nebyla. Adam by mě je patrně naučil, když jsem teď patřila ke smečce, ale s říčními monstry, zlomenýma nohama a dramatickými zvraty ve smečce se k tomu prostě ještě nedostal, čemuž se nikdo nemohl divit.
Ani Paul se neozval. Na základě důkazů jsem hádala, že Branova zpráva znamená: „Žádné telefony.“ Což sice bylo fajn, s Jesse ale zůstaneme trčet v nákupním centru, dokud někdo svůj pitomý mobil nezvedne. Pokud šlo jen o test systému pohotovostních tajných kódů, nakopu někomu zadek.
Ale pokud ne… Stáhl se mi žaludek a panický záchvat, který vedl k naší nehodě, se nyní zdál ještě hrozivější. Vytvořila jsem si dvě pouta, jedno s Adamem, jedno se smečkou. Stalo se něco Adamovi nebo smečce? Natáhla jsem se po poutech…