Útěk

Když se Thomas probudí ve výtahu, zjišťuje, že si nepamatuje nic ze svého předchozího života. Jediné, čím si je naprosto jistý, je jeho jméno a fakt, že se dostal do své nejhorší noční můry. Až na to, že se nemůže probudit, protože ve skutečnosti nespí. Ono se to totiž opravdu děje.

Na Place se seznamuje s několika desítkami dospívajících chlapců, z nichž několik prožívá stejnou noční můru už více než dva roky, což je doba, po kterou se placeři snaží najít východ a přitom se nenechat zabít rmuty, kteří po západu slunce vyráží na lov všech, kdo se nedostal před uzavřením brán do bezpečí. Všichni placeři se za tu dobu naučili jistému druhu rutiny: ráno vstát, nasnídat se a jít pracovat. Do doby než se objevil Thomas. Hned druhý den po jeho příjezdu se výtah znovu aktivuje a navzdory měsíčnímu intervalu přiveze další osobu - dívku. Pak se věci začnou měnit.

Útěk

První díl světově úspěšné dystopie své čtenáře okamžitě vtáhne do děje a nechává je prožít stejné peklo, jaké prožívají všichni placeři. Nikdo ničemu nerozumí, nic nedává smysl. Spolu s Thomasem tak čtenář zjišťuje, jak celé toto místo funguje, když už ale začíná mít ve věcech jasno, objeví se nové komplikace. Během čtení se mi tak v hlavě rojily desítky otázek, které si určitě pokládal každý nový placer: Kdo je tam dostal a proč? Jsou více v bezpečí uvnitř nebo venku? Jaký je svět mimo labyrint? Existuje vůbec cesta ven?

Má zvědavost mě poháněla vpřed, počet stránek do konce se rychle tenčil a já konečně začala dostávat alespoň nějaké odpovědi. Autor je však lišák prohnaný a nic svým čtenářům nedal jen tak. Žádný pocit zadostiučinění se tak po nově nabyté informaci nedostavil, protože kvůli ní vznikaly další a další otázky. Odložit knihu byl tedy úkol téměř nemožný.

Autor stvořil svět plný tajemství, do kterého zasadil mladé lidi, kteří se chovají úplně stejně jako my všichni: snaží se vybudovat komunitu, nastolit řád a přežít. Jakmile přijdou změny, všichni dostanou strach a každý reaguje jinak. To je možná důvod, proč jsem se všemi placery tolik sympatizovala - nebyli to odvážní hrdinové, kteří by bez rozmyslu vyrazili do předem prohrané bitvy; někteří dostali strach, někteří se dočista zbláznili a jiní byli ochotni riskovat. Bylo tedy téměř nemožné odhadnout, jak se bude dál příběh odvíjet, za což jsem byla autorovi opravdu vděčná, jelikož jsem si díky tomu čtení nesmírně užila.

Více než 350 stran příběhu uteklo jako nic a já jsem se, naprosto zničená a frustrovaná, konečně dobelhala do cíle, který mě samozřejmě dorazil. Není divu, že je Labyrint: Útěk tak úspěšný, autorovi se podařilo udržet čtenářovu pozornost do samotného konce, a následně ho pak navnadit na další pokračování. Dashner si tak nasadil laťku pěkně vysoko a upřímně doufám, už kvůli všem placerům, že zbylé dva díly zvládnul stejně dobře nebo ještě lépe. Knihu bych neváhala doporučit čtenářům všech věkových kategorií, je to vskutku strhující příběh, který nemůže nikoho nechat chladným.

Autorka recenze: Kristýna Tranová
http://sayury.blog.cz/

Když v roce 2012 vyšel v zahraničí první díl trilogie The Maze Runner, vzbudil opravdu velký rozruch. Kladné recenze se střídaly jedna za druhou a bylo jisté, že se rodí fenomén podobný Hunger Games, nebo Divergenci. Bohužel na naší malou českou kotlinu se jaksi pozapomnělo, alespoň prozatím. Naštěstí přišlo oznámení o chystaném filmovém zpracování tohoto bestselleru, a tak se konečně dostává i na české čtenáře. Labyrint: Útěk, první díl trilogie, vychází těsně před uvedením filmu do českých kin a na svědomí ho má nakladatelství Yoli.

Právě touto trilogií si americký spisovatel James Dashner získal největší věhlas. Tento vystudovaný účetní, který dlouho pracoval v oblasti financí, se v současné době věnuje pouze psaní. Na svém kontě má kromě Labyrintu i série The 13th Reality, The Mortality Doctrine a The Jimmy Fincher Saga. Kromě literatury je také velkým milovníkem filmů. Takže když se dozvěděl, že Twentieth Century Fox zvažuje zfilmování Labyrintu, jeho nadšení dosáhlo vrcholu.

Dashner zavádí své čtenáře na podivné místo, kde na první pohled nedává nic smysl a jediné co si jeho obyvatelé pamatují, je jejich vlastní jméno. I když i zde je otázkou, zda se tak opravdu jmenují. Thomas se ocitá mezi neznámými hochy, kteří ho vítají v Place, širokém prostranství obklopeném vysokými kamennými zdmi. Jako první ho napadá hned několik otázek. Jak se sem dostal? Kdo jsou všichni ti obyvatelé tohoto prapodivného místa? A hlavně proč je zde? Dá se odsud nějak dostat? Jenže to ještě netuší, že za vysokými zdmi se skrývá zrádný labyrint, který ukrývá děsivá tajemství.

Autor čtenářům rozhodně nic nedává zadarmo, a tak jsme prakticky hned vrženi spolu s hlavním hrdinou Thomasem do víru událostí, bez jakéhokoliv vysvětlení nebo krátkého úvodu. Naštěstí počáteční zmatenost se rychle vysvětluje a my se tak dostáváme do obrazu stejně jako Thomas. Jenže ejhle, po krátkém úvodu, kdy se nikdo pořádně nestihl ani rozkoukat, přidává Dashner další rychlostní stupeň a příběh tak dostává další pořádný drive.

Zvrat střídá zvrat, momenty plné překvapení nebo napětí jsou na denním pořádku. I díky tomu čtenáři slupnou tuhle 360 stránkovou knihu jako nic. Osobně musím přiznat, že již dlouho jsem nenarazil v tomto žánru na něco tak čtivého, poslední co mne napadá, byl možná Reset od Emy Tintery. Jenže Labyrint je na rozdíl od Resetu malinko vyspělejší a hlavně zde není žádný Romeo a Julie, jak tomu v dystopiích bývá. I když i zde se nějaké náznaky najdou, ale autor je naštěstí moc nerozpracovává.

Na to, že je Labyrint: Útěk prvním dílem série, nasazuje laťku pěkně vysoko a bude rozhodně zajímavé sledovat, jak si autor poradí s pokračováním. Přeci jen není výjimkou, že se spisovatel naprosto vydá v prvním díle a pokračování je jen nastavovaná kaše. Můžeme jen doufat, že tomu tak nebude. Autor má našlápnuto opravdu pěkně a navíc díky samotnému závěru se mu otevírá nepřeberné množství možností, jak s celým příběhem naložit. Samozřejmě i zde se najde pár slabších okamžiků a nezodpovězených otázek, které budou čtenáře trápit. Musíme jen doufat, že na ně Dashner odpoví v dalším díle této trilogie, která by měla vyjít do konce tohoto roku, pod názvem Zkouška ohně.

Labyrint: Útěk je krásným příkladem toho, že i v tak přehlceném žánru, jako je Young adult, potažmo dystopie, se dá stále najít jedinečný kousek, který rozhodně má svým čtenářům co nabídnout. A že je o co stát, se můžeme v této knize přesvědčit hned několikrát. Navíc díky filmovému zpracování je jasné, že bude o Dashnerovi a jeho knize opravdu dost slyšet. A pokud stále ještě váháte, radím vám,  dejte jí šanci. Rozhodně stojí za to.

Autor recenze: Petr Čapek
http://www.schefikuvblog.eu/

Stává se, mám dojem, poslední dobou celkem často, že román, který sklidí obrovský úspěch v zahraničí, se u českých čtenářů setká mírně řečeno jen s vlažnou odezvou. Jsem zvědavá, jak tomu bude v tomto případě, ale něco mi říká, že Labyrint bude stejná pecka u nás, jako byla a je ve Státech. A to nejen pro relativně úzký okruh fanoušků žánru fantasy.

Do příběhu jsme hozeni spolu s Thomasem, hlavní postavou – stejně jako on netušíme, kde je ani jak se tam octl. Podivný výtah ho vyplivne na ještě podivnějším místě, na obrovském nádvoří obehnaném vysokými, břečťanem porostlými zdmi. Na prostranství, jak se záhy ukáže, již žije několik desítek kluků, kteří se tam dostali tím samým způsobem a nevyznají se v tom o moc lépe než Thomas.

Ale pár věcí už ví...

Například že ve zdech se na všech čtyřech světových stranách každé ráno otevře skulina, kterou se dá jít ven. Nicméně všude kolem je labyrint a v něm se navíc pohybují dost děsivá a agresivní zvířata. S těmi se Thomas taky záhy seznámí.

Newt se nepřítomně díval na okno. „Teď víš, jaký bestie v Labyrintu číhají, kamaráde. Teď víš, že to tady není žádná zábava. Poslali tě do Placu, bažo, a my očekáváme, že přežiješ a pomůžeš nám udělat to, kvůli čemu nás sem poslali.“
„A to je co?“ otázal se Thomas, i když se bál slyšet odpověď.
Newt se otočil, aby se mu mohl podívat přímo do očí. Dotkly se jich první stopy svítání a Thomas viděl každý detail Newtovy tváře. Kůži měl napnutou, čelo rozryté vráskami.
„Najít cestu ven, bažo,“ řekl Newt. „Vyřešit ten podělanej Labyrint a najít cestu domů.“

Dřív, než se Thomas stihne pořádně rozkoukat, situace se pořádně zamotá. Výtah vyplivne poslední zásilku – holku v bezvědomí, která v ruce drží zchumlaný papírek s velmi stručným odkazem. Nic víc.

Pokud chtějí přežít, musejí opravdu hodně rychle vyřešit tajemství labyrintu. O tom, jak by se to mělo udělat, má ovšem víc lidí různé představy a napětí stoupá. Všem je jasné, že Thomas v tom sehrává důležitou roli, někteří kluci mu však ani trochu nevěří – koneckonců, všechno bylo v pohodě, dokud se neobjevil on. Pak se najednou všechno začalo hroutit.

Co je horší, ani sám Thomas si není úplně jistý, jakou roli v tomhle všem sehrává. Má podezření, že v tom opravdu není zrovna nevinně...

Těsně předtím, než zasunul západku, se Thomasovi zdálo, že zaslechl, jak se někde z hloubi Labyrintu ozvalo první zlověstné rmutí zasténání.
Noc začala.

Letos mají příznivci fantasy opravdu dost důvodů k radosti. Nejdřív vyšel první díl v zahraničí veleúspěšné trilogie Half Bad (Napůl zlý), pak byl do češtiny přeložen angilcký bestseller Kostičas od začínající autorky Samanthy Shannonové, která svým počinem poslala do kolen jak čtenářskou obec, tak odbornou kritiku, a teď to završuje Labyrint. Pokud bych je měla seřadit podle oblíbenosti, nechala bych je takhle, s Labyrintem na pomyslném vrcholu.

A na filmovou verzi díkybohu taky nebudeme čekat dlouho, v kinech bude již v září. Jsem si jistá, že Dylan O’Brien jako představitel hlavního hrdiny taky potěší mnohé... ;-)

Autorka recenze: Kamila Poláková

Tohle jsem zažíval při čtení knihy Labyrint: Útěk od Jamese Dashnera.

Pořád se tam totiž něco dělo. Každá kapitola přinesla nějaký šok, zvrat nebo překvapení a já během jednoho odpoledne přelouskal asi dvě stě stránek z 360stránkové knihy. Druhý den už jsem pak zhltnul zbytek.

Jak už název knihy napovídá, velkou roli v ní hraje labyrint. Thomas, hlavní hrdina románu, se probudí ve výtahu. Když vystoupí, zjistí, že se nachází v centru obřího labyrintu. Není zde ale sám. Mezi vysokými, břečťanem porostlými zdmi, se totiž nachází jakási osada, která jemu i ostatním obyvatelům umožňuje přežít. Jsou zde pole, ovocné sady, výběh pro prasata a kuřata, dům s postelemi.

Celkem zde přežívá něco kolem padesáti chlapců – žádná dívka – a nikdo z nich si nepamatuje svůj život předtím, než se sem do labyrintu dostali. Vzhledem k tomu, že mladým mužům nic jiného nezbylo, utvořili komunitu s jasně danými pravidly, za jejichž neuposlechnutí hrozí i nejhorší trest – strávit noc v labyrintu, což ještě nikdo nepřežil.

Ve stinných uličkách se totiž skrývají mnohé hrůzy. Zdi se navíc každou noc přesunují, takže chlapcům znesnadňují najít cestu ven.

Proč se sem dostal? Jaký má labyrint smysl? Co skrývá? Na to všechno Thomas hledá odpověď a snaží se nějak zapojit do komunity. Stává se běžcem, tedy tím, kdo každé ráno vybíhá z osady a snaží se v chodbách labyrintu najít východ.

Krátce po Thomasově příchodu ovšem z výtahu vystoupí další člověk.

Dívka.

A pak se všechno začne měnit k horšímu. Nejprve věznitelé přestanou posílat zásoby, takže jsou obyvatelé odkázáni jen na to, co si sami vypěstují. Pak se na noc přestanou zavírat obří dveře, takže se osada ocitne v nebezpečí ze strany netvorů, kteří v labyrintu přežívají. A nakonec zhasne i umělé slunce.

Už není jiné východisko. Musí najít východ, jinak zde zemřou.

Jak už jsem psal, kapitoly jsou čtivé, protože většinou končí nějakým překvapením nebo zvratem. Thomas je velice sympatický hlavní hrdina a objevují se i další postavy, které bych chtěl za přátele. Samozřejmě jsou zde i záporáci, protože nic nemůže být perfektní.

James Dashner umí výborně popsat soutěživost a vztahy mezi náctiletými chlapci, dobře to znám ze školy, takže jsem se u čtení náramně bavil. Jsou zde šikanátoři, chytrolíni, ti tiší i vtipálci. Všichni jsou ale nakonec nuceni spolupracovat, což se mi moc líbilo.

Super byly i takové ty nové výrazy, které si autor vymyslel: meďoši = medici, Placer = obyvatel Placu (té osady uprostřed labyrintu), Krvárna = jatka, rmut = příšera z labyrintu, čón = týpek. Není to úplně nový jazyk, ale příběhu to dodává na realističnosti.

Labyrint: Útěk je výborné sci-fi se zajímavou zápletkou, které mě drželo v napětí od začátku do konce. Fandil jsem klukům (a holce), aby našli cestu ven z labyrintu, všechno jsem to prožíval s nimi.

Skvělá kniha. Moc ji všem doporučuju.

Autor recenze: Honza Praus