Já jsem Malála. Příběh dívky, jež bojovala za vzdělání a kterou postřelil Tálibán

Malála Júsufzajová se narodila v Pákistánu v údolí Svát, což pro ni jako pro dívku nevěstilo nic dobrého. Měla sedět zavřená doma, nikdy se nevzdělat a jednoho dne se stát ženou toho, koho jí otec vybere. To všechno by se jistě stalo, kdyby její otec Zijáuddín nebyl osvícený muž, který se rozhodl do své země přinést vzdělání – bez ohledu na pohlaví.

Bylo to náročné, ale podařilo se mu to. Vybudoval školu, kam postupně začal přijímat mladé chlapce, a hlavně taky dívky – mezi nimi samozřejmě i svou dceru Malálu – a začal je vyučovat.

Tohle úžasné gesto se brzy setkalo s mnoha ohlasy. Jenže krátce na to si získalo i nepříjemnou pozornost – dostalo se do hledáčku obávaného Tálibánu. A kdo by se tomu divil, tihle radikálové rozhodně nestáli o to, aby se ženy vzdělávaly. Po celé zemi ničili všechny školy, které poskytovaly dívkám vzdělání, a bylo jasné, že ta Zijáuddínova bude brzy na řadě.

Kdo by ale čekal, že se tenhle muž ze strachu stáhne a přestane bojovat za to, co považuje za správné, by byl na omylu. Naopak on a jeho dcera ještě přitvrdili.

V pouhých jedenácti letech začala Malála pod pseudonymem Gul Makaj psát zprávy pro BBC. Psala svoje postřehy z každodenního života ovlivněného Tálibánem, stejně jako o tom, jak společně se svou rodinou bojuje za vzdělávání dívek.

Tohle statečné děvče se brzy stalo hlasem revoluce a postupně se k ní a jejímu otci začali přidávat další lidé z celé země. A to Tálibánu nemohlo uniknout.

Pocházím ze země, jež vznikla o půlnoci. Když jsem se ocitla na prahu smrti, právě minulo poledne.
Před rokem jsem odešla z domova do školy a už jsem se nevrátila. Zasáhla mě tálibánská kulka.

Nakonec to došlo tak daleko, že byla Malála v říjnu roku 2012 při cestě školním autobusem postřelena neznámým radikálem. Byla postřelena do hlavy.

A Tak začíná příběh autobiografického románu Já jsem Malála, který Málala sepsala společně se známou novinářkou Christinou Lambovou poté, co se ze svého zranění jako zázrakem zotavila.

Teď, když každé ráno otevřu oči, toužím spatřit svůj starý pokoj plný mých věcí, po podlaze rozházené mé oblečení a na poličkách mé školní ceny. Místo toho jsem v zemi, kde čas je o pět hodin pozadu oproti mé milované vlasti Pákistánu a mému domovu v údolí Svát. Ale má vlast se opožďuje za touto zemí o celá staletí…

Kniha ale přináší daleko víc, než jen docela nový pohled na tíživé otázky Blízkého východu, především je to životní výpověď mladé dívky, která je jako každá jiná – má kamarádky, prožívá pubertu, zajímá se o moderní věci – jen s tím rozdílem, že vedle běžného života pak bojuje za to, co by nikomu z nás nemělo být upíráno

Malálin příběh je ve všech směrech inspirativní. Nejen proto, že je nejmladší držitelkou Nobelovy ceny za mír, ale také kvůli tomu, že toho za svůj zatím tak krátký život stihla zažít a vykonat daleko víc, než většina z nás dokáže za celý život.

Nemohly jsme s kamarádkami pochopit, co je na tom tak špatného. „Proč nechtějí, aby dívky navštěvovaly školu?“ ptala jsem se táty.
„Obávají se pera, tedy síly vědomostí,“ odpověděl.

Přidat komentář

Nejprve zaujme jemným úsměvem. Na většině snímků se tváří trochu jako Mona Lisa, mladá žena, která ví něco, co je ostatním skryto, ale ona je ještě chvíli nechá tápat. Je to výraz, jaký mají lidé, kteří toho hodně prožili, duchovní nebo starci. Z četných televizních rozhovorů je ale vidět, že k bezprostřednímu smíchu nemá stejně jako jiné slečny daleko, a to navzdory příběhům, které vypráví: některé posluchače z nich jímá smutek i dojetí.

Malála Júsufzáí, dnes sedmnáctiletá nositelka Nobelovy ceny míru, si však strach nepřipouští. Nejmladší nobelistka v dějinách hodlá změnit svět k lepšímu, ale také přečíst víc knížek, aby srovnala krok se spolužačkami. Jak říká: musí přece jednou být političkou a hodně toho dokázat.

Její autobiografická kniha I am Malala je světovým bestsellerem. Věnovala ji všem dívkám, které se v životě střetly s nespravedlností, ale musely ji mlčky strpět.

Ona sama je však slyšet už od jedenácti let, kdy na stránkách urdského servisu britské BBC začala publikovat postřehy o životě v horském údolí Svát pákistánské provincie Chajbar Paštúnchwá, která leží na hranicích s Afghánistánem. Toto údolí od roku 2008 až do zásahu vládních jednotek v roce 2009 ovládalo fundamentalistické hnutí Tálibán, které razantně proměnilo život obyvatel živého města jménem Mingora, kde Malála bydlela.

O tom všem také psala: jak chodí do školy, o bojích ve městě, ale i o tom, jak se ráda obléká a učí se na zkoušky. Malála bydlela se dvěma mladšími bratry v domku nedaleko školy, kterou založil a řídil její otec, Ziauddín Júsufzáí, pakistánský diplomat. Tento sympatický aktivista, kterému odjakživa nejvíc záleželo na vzdělávání dětí a rovnoprávnosti žen, brzy rozpoznal Malálinu schopnost pojmenovávat problémy světa dospělých, a přesto, že „skutečnou událostí“ je v paštúnské rodině narození chlapce, zůstala Malála jeho favoritkou i po narození sourozenců. Ziauddín také Malálu naučil plynně urdsky a anglicky.

Dokonce ani v dobách, kdy kvůli zesilování vlivu fundamentalistů přestávalo být vhodné, aby Malála veřejně vystupovala a dávala rozhovory zahraničním médiím, ji od toho neodrazoval. Měl za to, že bude-li Tálibán někoho trestat, bude to on sám. Malé holce by přeci neublížili, myslel si Ziauddín a nenechal se zastrašit ani výhrůžkami nalezenými na prahu ani těmi v místních novinách. Bohužel se hluboce mýlil.

Tálibánská temnota

„To jediné, čeho se Tálibán opravdu k smrti bojí, je vzdělání,“ upozorňovala už před lety Malála. Tálibán v jejím rodném údolí plném průzračných ledovcových jezer, vodopádů a čarokrásných horských scenérií, nejdřív zakázal televizi. Zahraniční seriály podle něj byly nástrojem Satanovým.

Malála také BBC vyprávěla, že se spolužačky bály vypravit se ven ve školní uniformě, nosily místo toho obyčejné šaty a knihy schovávaly pod šátky. Jinak by je také někdo mohl polít kyselinou. Jejich matky nesměly chodit nakupovat, místní krátkovlnná frekvence vysílala dvakrát denně hřímání tálibánských pohlavárů.

Malálina kritika zavírání dívčích škol přišla Tálibánu obscénní, její likvidaci nařídil „ctihodný“ Fazlulláh, muž s tváří zbrázděnou od akné, v roce 2012. A přestože pákistánský prezident později atentát na Malálu odsoudil jako „útok na civilizované lidi“ a ministr vnitra se musel prokázat monstrózní vyšetřovací akcí, Fazlulláhova cesta k moci zůstala dál otevřená.

Dnes nosí v rámci organizační struktury tálibánských složek v Pákistánu nejvyšší titul emíra. A na svobodě je i člověk, který měl vraždu na objednávku vykonat. Ten samý muž, který slídil v autobuse spolu s dalšími ozbrojenci mezi školáky, vyptával se na Malálu a pak ji postřelil.

Poslední minuty starého života

Kulka zasáhla Malálu do hlavy a vyšla z těla ramenem. Další střely zranily její dvě kamarádky. Léčba kriticky zraněné dívky trvala déle než rok a její rehabilitace částečně pokračuje i dnes, kdy se lékařům podařilo zbavit ji posledních úmorných bolestí hlavy a částečně obnovit sluch v zasaženém uchu. Ještě před jejím plným uzdravením se však věci, o které od útlého věku usilovala, daly do pohybu. Malálin příběh, už do té doby obdivuhodný, začal hýbat světovou politikou.

Kromě zástupů obdivovatelů ji v nemocnici navštívil například někdejší britský ministerský předseda Gordon Brown a jako vyslanec Spojených národů pak připravil petici o zpřístupnění vzdělání všem pákistánským dětem bez rozdílu, které má pákistánská vláda prosadit do roku 2015. Malála se setkala i s manželi Obamovými, ovšem s podmínkou, že bude moci mluvit otevřeně o všem, co ji trápí: amerického prezidenta, mimo jiné, postavila před své názory na útoky bezpilotních letadel.

Jejímu fondu se dostalo podpory od Angeliny Jolie, Madonna si nechala na záda dočasně vytetovat její portrét. Nic z toho však neumenšilo Malálino skutečné charisma, tolik odlišné od světa profesionálních řečníků a hvězd. Dnes žije s rodinou v exilu v britském Birminghamu, kde si zvykají na nový život.

A jaké starosti jí krom těch globálních přicházejí na mysl? Ne moc odlišné od těch, co mají „normální“ teenagerky. Často se jí stýská po setkáních s kamarádkami a tráví s nimi hodiny klevetěním na Skypu.

Jako někdejší třídní premiantka, která si na poličce vystavovala ocenění za své školní práce, také trpí tím, že v britské střední škole očekávají ještě vyšší výkony. „U nás jsem bývala za knihomolku, protože jsem v životě přečetla osm nebo devět knih, ale teď jich musím dohnat stovky!“ přiznává Malála. Snad jí vyučující prominou, když to nestihne, protože třeba stavěla školu v Africe.


19.11.2014 Marie Claire  

Přidat komentář