Lazarovy ženy

Přicházíme z města N. do hlavního města Sovětského svazu, do Moskvy. Akademik Lazar Josifovič Lindt se tu seznamuje s rodinou pozdějšího kolegy Čaldonova a jeho ženy Marusji. Oba se snaží o dítě, ale to jim Bůh zatím nenadělí. Marusja se s osudem nějak tak smíří, ačkoliv v hloubi srdce stále doufá, a ono to přeci jen vyjde. I když trochu později a s velkými následky. Ale zvládne to!

Sledujeme i vyrůstání Lidoočky, vnučky Galiny Petrovny Lindt, která žije na vysoké noze. Právě ta ztratí při idylické dovolené svou matku, která se v moři utopí. Zbude jí jen otec, který ji opustí, a babička Galina, která se o ni postará a následně i vychová. Co z ní nakonec vyroste? Vzpomene si ještě někdy na svou matku?

Ztráty ověnčené nadějí. Válka přinášející klid i trápení. Ženy ještě stále nejsou nic, a přesto jejich prestiž stoupá. Jít proti proudu se ne vždycky ale vyplácí. Dokážeme se vzepřít většině a být sami za sebe?

*

Vzduch kolem něj byl prostě najednou jiný a ukázalo se, že Marusja už jde po nádvoří, s nízko skloněnou hlavou, jde pomalinku, pomalu, jako by jí v chrámu namísto potěšující dlaně vložili na ramena ještě jeden kříž. A tentokrát už nad její síly. Konec, pochopil Čaldonov, konec, nic nepomohlo. Ani to poslední. Zničili. Zmrzačili. Dobili. Moji Marušku. Chtělo se mu křičet, dokonce výt: jako kdyby mu před očima trápili dítě nebo kočku a vůbec nijak se nedalo zabránit nesmyslným a dlouhým mukám nevinného a nic nechápajícího tvora. Marusja šla a šla – jako ve snu, rozhrnovala těžkou vodu, a s každým jejím krokem Čaldonov nenáviděl Boha čím dál tím silněji. Ta nenávist bobtnala uvnitř – v prázdném, temném hrudníku –, byla stále větší a větší, až se nedalo nejprve dýchat, potom věřit a nakonec žít.

…

Jistě, Lazar Lindt měl bezpočet milenek a žen, kam se hrabal král Šalamoun, ženy ho přitahovaly a on přitahoval ženy, ale miloval jen Marusju. Ostatní byly jen nádoby, prázdné, tmavé, dunivé, kam se snažil schovat, protože miloval Marusju a ona jeho nemilovala. S milenkami se sbližoval a rozcházel snadno, sotva odlišoval jednu od druhé, nepamatoval si vůně, nepronikal do slov, nesoustředil se na gesta. V jeho případě nemělo žádný smysl držet půst – celibát na věci nic neměnil a bylo zbytečné nadarmo trápit tělo, které, chuděra, neneslo žádnou vinu. Dostávalo se mu spousta živého, živočišného a žhavého potěšení od žen a ještě víc potěšení dával – Jenže Marusja. Maruška…

*

Jedna z knih, která má v sobě vyjádřenou hlubokou duši a množství myšlenek, které chce vehementně svým čtenářům sdělit. Nádherná obálka, zajímavý, ale velmi hutně napsaný příběh. Navíc autorka skáče z 19. do pro ni současného 20. století, občas má tak člověk problémy se zorientovat a tím knize ubírá bodíky k dobru. Měl jsem vyšší očekávání, která se nenaplnila. Ale i tak určitě někoho dílo Mariny Stěpnovy potěší.

Autor recenze: Josef Němec

V posledních několika letech dominují českému knižnímu trhu především překlady z angličtiny a severských jazyků. Narazit na knihu z jiného koutu světa, to už přeci jen vyžaduje kousek úsilí.

Jednou takovou, která se před nedávnem v českém překladu objevila na pultech knihkupců, je cenami ověnčený román Lazarovy ženy ruské autorky Mariny Stěpnové. Její rodinná sága, psaná v duchu klasických románů, mapuje prostřednictvím několika hrdinů ruské dějiny celého 20. století.

Ústřední postavou je Lazar Lindt, člověk bez minulosti, který se jednoho dne roku 1918 zjevuje neznámo odkud na prahu moskevské univerzity s velkou touhou studovat. Ušmudlaného osmnáctiletého mladíka se ujímá jeden z univerzitních matematiků, a téměř okamžitě v něm rozpoznává obrovský talent.

Označit Lazara za hlavního hrdinu je přesto trochu nadnesené, protože je sice tím, kolem něhož se děj točí, ale ve skutečnosti tu působí spíše jako pojítko několika ženských hrdinek, jejichž příběhy Stěpnova vypráví.

Kdo jsou ony „Lazarovy“ ženy? Tou první je o třicet let starší Marusja, Lazarova životní láska, která ho ale vždy vnímala „pouze“ jako syna. Druhou je naopak o čtyřicet let mladší Galina, s níž se oženil a prožil podivně nešťastné manželství. A konečně tou třetí je vnučka, baletka Lidočka, kterou už nestačil poznat.

Na pozadí osudů jednotlivých žen se tak odvíjí i ten Lazarův. Osud génia, prominentního vědce, jehož mozek se stal pro stát doslova nepostradatelným.

Výrazně osobitý styl Mariny Stěpnové, který je plný poetických přirovnání, pořádně dlouhých souvětí i nejrůznějších dějových odboček, dává ovšem čtenáři možnost krátce poznat i životy několika dalších postav. A samozřejmě nahlédnout do ruského světa a mentality jeho obyvatel - pro nás (naštěstí) tak odlišného.

Nicméně je to ale hlavně příběh o lidském životě, lásce, touhách, nenávisti, osudové tragičnosti, která nekončí s jednou generací, o tom, že osobní neštěstí plodí zlobu, zatvrzelost a bere soucit… což ostatně platí v každé době a kdekoliv na světě…  Čtivá, nostalgická a výborná kniha. Doporučuji!

Autorka recenze: Eva Šamánková

Lazarovy ženy

Lazar Lindt je člověk odnikud, ani o svém dětství či dospívání nemluví. Fyzickou krásou zrovna nevyniká, na ulici byste si ho možná ani nevšimli, ale svým způsobem přitažlivý je, jisté kouzlo mu nelze upřít. Taky se vždycky kolem něj točí ženy. O žádnou z nich nejeví nijaký hlubší zájem.

Lazar Lindt se v životě zamiloval jenom dvakrát. A vždycky nešťastně.

Jeho život se odvíjí na pozadí neklidných dob, jeho pozicí však žádná změna režimu neotřese. Jako geniální vědec si udrží podporu každé vlády. Jeho mozek je příliš cenný, jeho znalosti jedinečné, při vývoji nejmodernějších technologií, především zbraní, je nenahraditelný.

Kdo jsou Lazarovy ženy?

Marusja, která by mu mohla být matkou, a vlastně mu zlomí srdce.

Galočka, kdysi šťastné, rozpustilé děvče, kterému dal všechno krom svobody.

A pak nakonec celkem nečekaně vnučka Lidočka, zakřiknutá holka na baletních špičkách, co sní svůj krásný sen o malém domku s malou zahrádkou…

Ty ženy před vámi vyvstanou jako živé a budete se s nimi muset nějak vyrovnat. Nebudete vědět, zda je milovat či nenávidět, co odsoudit a co litovat – protože v té záplavě pocitů, co se vám prožene duší, bude těžké se vyznat.

Plakala jsem dvakrát. Když Lindt poprvé a naposled tiše, nesměle, zoufale říká Marusji, co k ní cítí, a pak na konci, když Lidočka leží vedle toho cizího, a přece překvapivě něžného muže a říká si: „Ale zato budu mít dům.“ To jsou velké, překrásné scény.

Co dalšího říct, než že všem čtenářům vřele doporučuji. Na prvních několika stranách jsem si ještě nebyla jistá, ale teď už nepochybuji, tato kniha do edice Světový bestseller jednoznačně patří. A taky se teď zamýšlím, o kolik klenotů asi přicházíme, když se v našem prostředí tolik orientujeme na ty překlady z anglické a skandinávské literatury… Musí toho být víc, mnohem víc.

Autorka recenze: Kamila Poláková

Lazarovy ženy