Královské intriky

Být léčitelkou a kořenářkou bylo v době Lucemburků poměrně lukrativním povoláním. Ne snad úplně bezpečným, protože kladivo na čarodějnice se ve vzduchu zmítalo vždycky, ale když nic jiného, tak rozhodně užitečným.

Tohle řemeslo, nebo lépe řečeno dar, se předával z matky na dceru, nebo na nejbližší dívku z rodiny. A tak se stalo, že když bylo Živě, později Markétě, sedm let, vybrala si ji její teta, aby ji těmto schopnostem naučila.

Od té doby žila Živa se svou tetou a jejím nevlastním synem Adamem – a upřímně jí to moc nevadilo. Byla z početné rodiny a tady měla aspoň trochu oddych. Navíc si s Adamem brzy vypěstovali hluboké pouto a nerozlučné přátelství. Proto když jednoho dne přijel hradní pán se svou francouzskou manželkou a ta si vybrala Živu, teď už Markétu, jako svou společnici, Adam šel taky.

Pro oba to bylo něco docela nového. Adam dělal u koní, Markéta zpívala a učila se cizí jazyky – její paní byla moc hodná. To se ale nedalo tvrdit o jejím muži. Ten měl s Markétou jiné plány, než ji vzdělávat. A i když jí bylo pouhých dvanáct, neměl sebemenší zábrany.

A na to se Adam nedokázal dívat. Proto sebral všechnu odvahu, sebral Markétu a společně uprchli.

Vždyť to byla jeho první láska – jediná a poslední. Přesto v jeho srdci existoval ještě kousek místa pro jinou lásku – totiž víru. A protože to Markéta moc dobře věděla, věděla, že se její Adam touží stát knězem, nechala ho jít a sama šla svou cestou.

Cestou, která ji nakonec zavedla do Jakubova náručí. K muži s vlivnými známostmi, který se posléze stal jejím manželem.

A to je začátek Markétina dobrodružství napříč šlechtou. Je to teprve začátek – ten krásný a blyštivý. Ta zákeřná špína a hniloba, která se ukrývá za pozlátkem vznešenosti a urozenosti, se vyplíží pomalu – zato ale s tvrdými následky.

To a daleko horší věci pozná Markéta na vlastní kůži záhy potom, co se rozhodne pracovat pro samotného krále Jana Lucemburského.

Česká spisovatelka Emma Reidová ve svém historickém debutu Královské intriky s příslovečnou autenticitou a důrazem na opravdovost odhaluje špinavá zákoutí středověké politické scény. Neidealizuje si tohle romantické období do naleštěné pohádky a nebojí se ukázat skutečnou realitu tamní doby.

Píše svižně, čtivě a všechna dobrodružství – převážně nebezpečná – která si přichystala pro svou hlavní hrdinku Markétu z Březové, vtáhnou do děje každého čtenáře a milovníka historických románů.

„A takový je můj rozsudek nad tímto lotrem,“ zvolal jsem do ticha s náležitou důstojností. „Zbičujte ho, uřežte mu uši a nos a vyhoďte ho za hradby, už ho tu nechci nikdy vidět.“
„Ne! Prosím!“ pověsila se mi na nohy ta holka a rozbrečela se. „Pane, smiluj se, ach, smiluj se, prosím.“
Odkopl jsem ji. „Nechápeš, že jsem se už smiloval? Vždyť ho nedám popravit! Co sakra ještě chceš?“ Její upřené oči se zdály tak velké, rudé rty měla pootevřené a tvář, rámovaná záplavou tmavých vlasů, jí zkrásněla pohnutím. Klečela přede mnou, jako by se mi nabízela výměnou za svého bratra. To by koneckonců nemusel být špatný obchod.
Váhal jsem. Všichni mi viseli na rtech. Ano, bojí se mě. To by mi ostatně mohlo stačit. Pohlédl jsem na Annu. Myslí si, že jsem barbar. Francouzská krev, kterou zdědila po své matce, se bouří nadmou surovostí. Ukážu ti něco ještě lepšího, ženuško, podívej, co udělám s tvou panenkou.
„Tak dobře. Odpustím tvému bratru, když za mnou dnes večer opět přijdeš a svého bratra vykoupíš. Co říkáš?“ Uchopil jsem ji oběma rukama za ramena a postavil ji. Výškou mi sahala stěží do půli hrudi.
„Přijdu. Slibuju. Udělám cokoliv. Jen ho nech jít,“ zapřísahala se odhodlaně.
„Ne-e,“ zasténal tiše ten kluk.

Královské intriky v lecčems trochu připomínají Hru o trůny. Inspirovala jste se jí při psaní?Hru o trůny znám a líbí se mi, ale když jsem knihu psala, tak jsem ji ještě neznala. Já jsem se s Hrou o trůny seznámila v roce 2013 a to už knížka byla v nakladatelství. Takže vliv tam není. Inspirovala jsem se hlavně Zbraslavskou kronikou a dalšími historickými prameny.

Ptám se proto, že ve vaší knize je stejně jako v Game of Thrones taky spousta intrik, krve a sexu…
O sexu, intrikách a krvavých událostech mě baví psát a myslím, že většinu čtenářů to baví také číst. Snažím se psát to, co bych sama ráda četla.

Myslíte, že Královské intriky přivedou některé čtenáře k hlubšímu zájmu o českou historii?
Doufám! Je ale nutno říct, že ačkoliv jsem vycházela z historických pramenů a vystupuje tam několik skutečných postav, u všeho není úplně jasné, jak se to přesně stalo. V historii jsou prostě bílá místa. A ta jsem doplnila vlastním příběhem. Doufám, že to je dostatečně barvité, aby to čtenáře nadchlo pro období vrcholného středověku.

Na besedě se čtenáři jste říkala, že už pracujete na dalším románu. O čem bude?
Bude se odehrávat ve Francii a bude z trochu pozdější doby. Půjde o příběh z podsvětí, ale je tam i romantická složka. Snažila jsem se, aby to bavilo čtenáře různých žánrů.

Vy pracujete jako koncipientka v advokacii. To píšete po večerech, nebo jak ještě k tomu stíháte psát romány?
No těžko… (smích) Výhodou je, že dost práce člověk udělá, aniž by psal – vymýšlení děje, chování postav. To jde dělat kdykoliv a to mě baví i nejvíc – vyprávět sama sobě. Obvykle to pak sepisuju o víkendech. Těším se na to, až budu zase moci sednout k počítači a psát. Nejdůležitější je pro mě vědět, že to někdo bude číst. Motivuje mě vědět, že to nepíšu do šuplíku, že to nepíšu zbytečně.

A neuvažujete o tom, že byste třeba začala pracovat na poloviční úvazek a víc času věnovala psaní?
To asi ne. Víte, pořád ještě se mi nezdá moc reálné, že bych se psaním uživila. Vlastně jsem i ráda, že to není moje práce, že to je můj koníček. Mrzelo by mě, kdyby se z toho stala povinnost.

Emmu Riedovou vyzpovídal Radek z Knižního klubu.