Odpusťte mi, Váš Leonard

„Jsi jiný. Já jsem taky jiný. Být jiný je dobrá věc. I když je to těžké.“

Čerstvě osmnáctiletý Leonard Peacock se rozhodne se svým bezvýznamným životem skoncovat. Nikdo se o něj nezajímá, neví ani, že má narozeniny a přátele – ty už dávno ztratil. Nevidí žádnou zářnou budoucnost, která by mu měla něco přinést, a ani jiné východisko. Chce se proto zastřelit nacistickou pistolí P-38, která mu zůstala po dědovi.

„Nejdřív tě budou ignorovat, pak se ti budou smát, pak proti tobě budou bojovat, nakonec zvítězíš.“

Nejprve si však ostříhá své dlouhé vlasy, jež jsou darem pro jeho rozvedenou matku pracující v New Yorku. Zároveň se rozloučí se svým starým sousedem Waltem, se kterým sdílí filmové chvíle – kdykoliv byl čas a nálada – a také s učitelem dějepisu Herr Silvermanem. Ten dokázal hrůzy nacistického teroru vštípit studentům do hlavy a zároveň každému dodat energii do bojů s problémy. Ale i on skrývá svá tajemství na zakrytých předloktích.

„Nevydržím žít tak nešťastně jako vy dospělí.“

Jenže Leonard si je jist, že dospělost přináší jen a jen špatnosti. Párkrát se ulil ze školy, aby se na chvíli stal běžným pracujícím dospělým, který stále někam pospíchá, v práci je dennodenně zarmoucen a doma se necítí o nic lépe. Přijde mu, že ztratily svůj smysl života a nedokážou se odpoutat od všednosti a být tedy sami sebou. Dělají prostě to, co je nebaví.

Co ještě na sebe Leonard prozradí? Zabrání mu někdo zabít jeho dříve věrného kamaráda Ashera a také sebe? Mohou snad všechno zvrátit dopisy z budoucnosti?

*

Pečlivě změní výraz, aby vypadal co nejvíc jako filmová hvězda z černobílého bijáku, a řekne: „Mám nějakou práci. Chystám se někam, kam mě nemůžeš následovat. Chystám něco, čeho se nemůžeš zúčastnit. Neumím se chovat kdovíjak vznešeně, Leonarde, ale není těžké si všimnout, že problémy tří bezvýznamných lidiček nemají na tomhle bláznivém světě větší váhu než hrstka fazolí. Jednou to pochopíš.“

…

Náš paprsek je opravdu úchvatný. I když kromě nás nikdy nikdo nevidí, svědomitě rozsvěcíme každou noc, a když maják zhasneme, abychom šetřili energii, uvidíš hvězdy, jako jsi je nikdy dřív neviděl. Dočista to vyráží dech: hvězdy v takových hlubinách, že je nenajdeš na žádné mapě.
Čeká na tebe zvláštní, krásný nový svět, Leonarde.
Našli jsme oázu v ruinách. Opravdu.

…

„Nedělej to. Nechoď do práce, kterou nenávidíš. Dělej celý den něco, co máš rád. Jdi na kolotoče. Zaplavej si nahý v oceánu. Jeď na letiště a kup si letenku na první volný let – je fuk, kam to bude. Nebo zastav prstem roztočený glóbus a pak si naplánuj výlet na místo, na které jsi ukázal…“

*

Pokud jste také četli Terapii láskou a byli jste mile překvapeni neznámým autorem, tak zajisté jste měli určitá očekávání i od další autorovy knihy jako já. Nejsem zklamán, naopak jsem přímo nadšen příběhem o náctiletém Leonardovi, který řeší problém s vlastním životem do budoucna a se sny, které se v dospělosti nejspíš vytrácí. Parádně čtivé a inspirující zároveň.

Autor recenze: Josef Němec

Přidat komentář

Matthew Quick vystudoval angloamerickou literaturu a řadu let se věnoval učení. Pak ovšem nastal zlom, v roce 2004 všeho zanechal a rozhodl se splnit si svůj sen. Naplno se začal věnovat psaní a v roce 2008 mu vyšla prvotina The Silver Linnings Playbook (česky jako Terapie láskou, Knižní klub 2013), jenž se dočkala mimo jiné čestného uznání Hemingwayovy nadace, která odměňuje debutová díla amerických spisovatelů. Odpusťte mi, Váš Leonard je další autorovou knihou, která byla přeložena do češtiny.

Leonard Peacock je jako každý jiný teenager, ano je možná malinko podivín, ale ne moc. Navíc právě dnes slaví osmnácté narozeniny. Významný den v životě mladého muže. Leonard se ho také rozhodne řádně oslavit. Dnes si do batohu k učebnicím přibalí i starou pistoli po dědečkovi a zastřelí Ashera Beala. Jedna kulka pro něj a jedna pro sebe, protože už má všeho tak akorát dost. Jenže ještě předtím se musí rozloučit se čtyřmi lidmi, na nichž mu záleží a pak může v klidu odejít a hodit všechny starosti za hlavu.

P-38. Nacistická pistole z druhé světové působí na jídelním stole vedle misky ovesných vloček trochu komicky. Anachronicky, jako nějaké podivné steampunkové nářadí. Ale když se podíváte zblízka, rozeznáte těsně nad rukojetí vyražený maličký hákový kříž a nad ním usazenou orlici, která vypadá jako živá.
Vycvaknu si to zátiší iPhonem a napadne mě, že by z toho mohl být soudní důkaz i moderní umění.
Pak to uvidím na displeji a rozesměju se, protože moderní umění je hrozná hovadina.
Vždyť si to vezměte, miska ovesných vloček a vedle ní místo lžíce pistole P-38 – stačí to vyfotit, a máte moderní umění, no ne?
Hovadina.
Ale vtipná.

Na první pohled se tato kniha může zařadit po bok knih Johna Greena, nebo nedávno vydané Eleanor a Park od Rainbow Rowell. Jenže na rozdíl od R. Rowell v sobě skrývá daleko více opravdovosti a beznaděje. Tam kde se Eleanor a Park opírala o reálnost pouze v náznacích a jen tak mimochodem, přidává Leonard Peacock na důrazu. Naštěstí abychom se v té depresi a beznaději neplácali přespříliš, odlehčuje autor celý příběh originálním jemným humorem, jenž dodává celé knize ten správný šmrnc.

Otevřu ledničku, uvidím v ní svoje vlasy zabalené do růžového papíru a pomyslím si: Ty vole! a pak Co jsem to včera proboha vyváděl? a pak znovu Ty vole!

Stejně jako v předchozí knize i ve svém nejnovějším kousku se autor nebojí dotknout závažnějších témat. Na druhou stranu již v Terapii láskou Matthew Quick dokázal, že mu toto zaměření vyloženě svědčí a tento fakt v Odpusťte mi, Váš Leonard jenom podtrhuje. Navíc hlavní hrdina je opravdu sympaťák, a tak je více než jasné, že si ho čtenáři dozajista oblíbí, a to i přesto že by si za některé názory a představy zasloužil pořádně profackovat.

Je jasné, že tato kniha nesedne úplně všem čtenářům. Jedněm přijde možná moc depresivní, zatímco druzí budou namítat, že je to jen další z řady stejných. Víte co? Je to možná pravda, ovšem pokud vás ztrápený hrdina dokáže oslovit, věřte, že po dočtení se s ním budete loučit jen velmi těžko.

Autor recenze: Petr Čapek
http://www.schefikuvblog.eu/

* * * * *

Přidat komentář

Leonard Peacock tuto možnost zvážil a dokonce se pro ni rozhodl. V den svých osmnáctých narozenin se zabije. Nejdřív zastřelí Ashera Beala a pak sebe.

Jaké to je procházet městem, když nikdo nemá nejmenší tušení, že v batohu na zádech se vám skrývá důkladně zabalená smrtící zbraň? Usmívat se na souseda, pozdravit ředitele školy, sednout si do lavice ke svým spolužákům, když v mysli už vidíte tu kulku, co provrtá hlavu vašemu nejlepšímu kamarádovi...

A proč? Proč to všechno?

Je možné, aby člověk byl opravdu tak strašně nešťastný – a tak dokonale sám, aby se rozhodl pro tak krajní řešení?

Den je zatím moc hezký, slunečný. Leonard volným krokem vkráčí na pozemek školy, do třídy ovšem zatím nepospíchá. Už nemusí pospíchat. Posedí si tady na lavičce v malém parku na dvoře...

Baví mě předstírat, že jsem vězeň v tmavé, vlhké cele, který má povolenou jenom čtvrthodinu na dvoře denně. Díky tomu si to nikdy nezapomenu náležitě vychutnat. Totéž dělám i dneska, když mi na rameno zaklepe zástupce ředitele Torres a řekne: „Nerad vás vyrušuju z rozjímání, pane Peacocku, ale neměl byste být ve třídě?“
Rozesměju se, protože se chová povýšeně jako vždycky. Netuší, že u sebe mám P-38, že bych ho mohl na místě střelit do srdce, pouhým stisknutím spouště ukončit jeho život a že nade mnou nemá absolutně žádnou moc.

Je to zákeřná myšlenka, nebo jen hloupý výkřik utrápeného srdce?

Co vás ovšem bude určitě nejvíc zajímat – skutečně to udělá? Nebo to třeba přežije jenom jeden z nich dvou? A možná nikdo – a jejich příběh dovypráví třeba Leonardův oblíbený profesor, pan Silverman?

Přemýšleli jste někdy o všech těch večerech, které jste prožili a už si na ně vůbec nevzpomínáte? Večery tak všední, že se je váš mozek prostě neobtěžoval zaznamenat? Stovky, možná tisíce večerů uplynou, aniž by se nám zapsaly do paměti. Neděsí vás to někdy? Co když si váš mozek špatně vybral a místo důležitých večerů uchoval ty nedůležité?

Nechybí romantická linie, nevinná první láska a nepříliš tragické zklamání, nechybí svérázný soused, u něhož hrdina vždycky najde milé slovo, i kdyby to byl jenom citát z filmu, a taky prapodivné, tiché přátelství s jedním nečekaně talentovaným íránským houslistou...

A příběh je to kouzelný. Ovšem taky hodně temný. Nemůžu říct, že doporučuji. Určitě ne všem. Asi je to na zvážení každého čtenáře...

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * * * *

Přidat komentář

Jak už citát na obálce z The New York Timesu píše, takové knihy jako je ta Quickova jsou nutností. Zbraně a zabíjení na amerických středních školách je v posledních letech velmi ožehavé téma. Jedna z nejslavnějších knih, která kdy byla o tomto způsobu řešení či šílenství napsaná, román „Rage“ od krále temné literatury Stephena Kinga (jeden z mála titulů, které nebyly do češtiny přeloženy) je na autorův popud dokonce v USA zakázána vydávat.

Dramatičnost, ale především jistá autentičnost, je skvěle nastolena díky stylu vyprávění v tzv. ich formě. Tedy z pohledu samotného hrdiny. Leonard není nijaký odchovanec kultu zbraní a násilí. Naopak je to svým založením outsider, díky své odlišnosti v myšlení  a chování, než je u jeho spolužáků v tomto věku běžné. Je to samotář nejen společensky, ale především i z rodinného pohledu. Otec coby zkrachovalá rocková hvězdička závislá na drogách utekl před policií do ciziny, a matka se odstěhovala raději do New Yorku za svým francouzským přítelem, než aby byla se svým synem. On na to reaguje už třeba tím, že ji oslovuje jejím jménem.

Krok po kroku se vydáváme cestou jeho „velkého“ dne, který má definitivně vyřešit strádání a zlo v jeho životě. Jeho klidné chování je ale jasně předstírané. Odhodlání provést svůj čin je pevné, přesto snahu o pomoc v okolí dokázal vystihnout autor dokonale. Především v postavě jeho jediného přítele, starce ze sousedství jménem Walt, se kterým Leonard nejraději tráví čas koukáním na filmy s H. Bogartem, jež dokázal vycítit, „že se něco děje“. Obdobně i jako jeho oblíbený profesor dějepisu.  

Knížka, která je svým pojetím určená především dospívajícím čtenářům, není titulem nabízejícím řešení, jak vlastně dokazuje závěr knihy. Při hlubším zamyšlení ale ani nic takového snad neexistuje. Stránku po stránce odkrýváme důvody jeho cesty do temnoty, ze které není cesty návratu, nijakého jiného řešení, než jaké má Leonard. Psychologický příběh člověka, kterým svým věkem, postavením a nemohoucností revoltuje vůči jinak lhostejnému okolí, ale vše má své limity.

V překladu Davida Petrů vydal Knižní klub, Euromedia Group, 2015.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář