Osvětimská knihovnice

Kniha Osvětimská knihovnice vznikla díky jedné velké náhodě. Španělský novinář a spisovatel Antonio G. Iturbe si totiž před několika lety začal po mailech dopisovat s jednou ženou, od které chtěl koupit knihu. Ke svému velkému úžasu ale zjistil, že si píše přímo s Ditou Krausovou, ženou, o které četl zmínku v knize Alberta Manguela Knihovna v noci. Kniha se v jedné pasáži zmiňovala o tajné dětské knihovničce na dětském bloku č. 31 v Osvětimi - na místě, kde byly knihy přísně zakázané a jejich objevení znamenalo jistou smrt. Dita jako čtrnáctiletá tuto knihovnu spravovala.

Jak sám autor uvádí, kniha je vystavěna ze skutečných materiálů, které jsou pospojovány maltou fikce. V knize nese postava jméno Dita Adlerová a vyprávění začíná lednem roku 1944. Dita se do Osvětimi dostala prosincovým transportem roku 1943 z Terezína. Byl to ovšem zvláštní transport, stejně jako ten zářijový. Neprobíhala selekce tak, jak bylo zvykem, ale všichni, včetně dětí i starců, kteří jindy okamžitě putovali do plynových komor, byli společně posláni do tzv. rodinného tábora. Aniž to všichni věděli, měla tato část nejspíše sloužit nacistům jako ukázka "spokojeného života" v Osvětimi pro případ, kdyby chtěla tábor navštívit kontrola z Červeného kříže.

Dita krátce po příjezdu poznává v jedné tváři tu, kterou viděla už v Terezíně - Fredyho Hirsche. Fredy je vedoucím dětského bloku č. 31, ve kterém tráví čas malé děti, když jejich rodiče pracují. Fredy se snaží i o to, aby se děti vzdělávaly, přestože to je výslovně zakázáno. Ve škole "vyučuje" i několik učitelů a všichni opatrují veliký poklad - osm rozpadajících se knih.

Dita se do Fredyho bloku dostává jednoho dne, když se jako náhrada za zemřelého inspicienta podílí na dětmi přichystaném představení Sněhurky. Tedy divadla, které na pár minut přináší do tábora i tak nevídanou a přitom obyčejnou věc jako smích.

Když jsou lidé zavřeni, značkováni a zabíjeni po tisících jako zvířata, nakonec sami uvěří, že jsou obyčejnými kusy dobytka. Smích a pláč jim připomenou, že jsou ještě lidmi.

Fredy si Ditu vybírá za stálou pomocnici a žádá ji, aby se stala knihovnicí. Dita bere svůj nový úkol více než zodpovědně. Každý den ráno rozděluje knihy mezi vyučující a odpoledne je zase vybírá a schovává na tajné místo. Když se začnou rozpadat, zašívá je nebo slepuje. Knihy se pro ni stávají útěchou, jedinou skutečně normální věcí v tak nepochopitelné přítomnosti. Jsou to třeba právě Osudy dobrého vojáka Švejka, které jí pomáhají přežít ty nejhorší chvíle.

V lágru jí sice všechno vzali, ale tak jako teď, když skrývá pod šaty knížky, stejně si schraňuje v hlavě album obrázků poskládané ze vzpomínek. Zavře oči a snaží se rozpomenout, jaké to bývalo žít ve světě, v němž neexistoval strach.

Dita postupně vzpomíná také na svůj dřívější život. Na klidné a radostné dětství, které se pokazilo, když začali být Židé utiskováni. Jejich dobře situovaná rodina tak byla nucena stěhovat se postupně  do stále menších a zchátralejších bytů, až nakonec skončili v Terezíně a poté v Osvětimi.

Kromě Ditina příběhu se tu odvíjí i několik dalších. Ať už autor nastiňuje životní cestu Fredyho Hirsche, nebo příběh jednoho zapisovatele, jemuž se podařilo z osvětimského pekla utéci, či třeba zakázanou náklonnost mezi židovskou dívkou a dozorcem SS. Těch příběhů je ale mnohem více.

Osvětimská knihovnice je velice působivou knihou a smutným svědectvím o naprosto pokřivené době, která milionům lidí sebrala vlastní důstojnost i holý život. Autor velice věrně a čtivě popisuje každodenní děsivé podmínky, kterým museli všichni čelit ve snaze žít alespoň o jeden jediný den déle.

Kniha vás ostatně do své pochmurné atmosféry vtáhne ještě dříve, než stačíte přečíst první větu, a to díky předsádce vyvedené v modro-šedých pruzích, tolik charakteristických pro koncentrační tábory.

Krutá a výborně napsaná kniha. Je krásné žít v době, kdy můžeme držet a číst knihu, aniž by nám za to hrozila smrt...

Autorka recenze: Eva Šamánková

„Aspoň že jsou ještě lidi, kteří tady v tom pekle neshnili.“

Místo, které by každý vyměnil za jiné. Všude zde totiž číhá hrozba smrti v podobě umýváren bez vody. Hlídají vás loutky bez vlastního mozku, které jsou navlečené do uniforem s pravotočivou svastikou, chovají se hrubě a ten, kdo se jim protiví, pyká, a to ne málo. Všichni, kteří přežijí zimu, hlad, úmornou práci, nebo nemoci ze společných latrín, doufají a sní o konci války. Jenže ta je zatím v nedohlednu.

„Knihy paměť nikdy neztrácejí. Knihy vědí všechno.“

Osvětim není pěkné místo pro život. A ani nemělo být. Slouží jen jako konečná stanice pro ty, kteří jsou sem posláni a následně rozděleni do dvou zástupů, jež jedna vede na onen svět. Všemu vládne strýček Pepi, jež si brouká Mozartovské melodie, a vybírá si především mezi dětmi a ženami ty, co se mu hodí na jeho nelidské pokusy. Spadeno má i na hlavní hrdinku Ditu, kterou si vyhlídne a varuje ji, ať si na něj dává pozor.

Čtrnáctiletá Dita totiž pomáhá v bloku 31 a ochraňuje knihy, které jsou zakázané. Je jakousi knihovnicí v tomto pekle, které nemá konce. Snaží se je chránit, ukrývat, a hledat živoucí knihy, jež by některé z příběhů sami vyprávěly. Bojovníkem za lepší „práva“ je i takový vůdce skupiny Fredy Hirsch, který se je snaží povzbudit a přivést na jiné myšlenky.

Kdo však nakonec přežije? A kdo zemře před osvobozením? Je možné, aby se německý voják zamiloval do židovské dívky? Může být řešením útěk? Jakou cenu však má?

*

Před několika dny ho slyšela, jak promlouvá ke skupině starších dětí, které jsou členy atletického kroužku a s nimiž Fredy trénuje každé odpoledne běh kolem baráku. Ať sněží nebo prší, ať je zima nebo mrzne, až praští. Hirsch běhá s nimi, běží vpředu, běží první.
„Nejsilnější atlet není ten, který doběhne do cíle dřív než ostatní. Ten je nejrychlejší. Nejsilnější je ten, který znovu vstane pokaždé, když upadne. Ten, který se nezastaví, když cítí, jak ho píchá v boku. Ten, který vidí, že cíl je ještě daleko, a přesto to nevzdá. Když takový běžec dosáhne cíle, i kdyby byl poslední, je vítěz. I kdybys chtěl sebevíc, občas není v tvých silách být tím nejrychlejším, protože tvé nohy nejsou tak dlouhé nebo tvé plíce nejsou jako měchy. Vždycky ale můžeš chtít být tím nejsilnějším. Záleží jen na tobě, na tvé vůli a na tvém úsilí. Nechci po vás, abyste byli nejrychlejší, budu od vás vyžadovat, abyste byli nejsilnějšími.“
Nepochybuje, že kdyby mu řekla, že už knihovnicí dál být nemůže, měl by pro ni jen přívětivá slova, přepjatě uctivá, možná by ji i utěšoval… Neví ale, zda by unesla jeho zklamaný pohled. Dita na něj myslí jako na nezdolného člověka, jako na Golema z židovské legendy, kterého nikdo nezadrží a který je jednoho dne všechny zachrání.

…

Bůh dopustil, aby existovala Osvětim. Nebude tedy asi takovým neomylně přesným hodinářem, o němž jí vyprávěli. Také je však pravda, že na nejsmrdutějším hnoji, vyrůstají ty nejkrásnější květiny. Možná že Bůh není hodinář, ale zahradník, říká si Dita.
Bůh zasévá a ďábel sklízí kosou, jež podetne vše, co jí stojí v cestě.
Kdo vyhraje tu bláznivou partii? Ptá se.

*

Krutá a smutná skutečnost se bíločerně barví na stránkách knihy, které líčí příběh života v Osvětimi Edity Adlerové, jejíž předlohou byla reálná žena Dity Krausová, která tyto hrůzy přežila. Sepsána je však španělským novinářem a spisovatelem, a to opravdu bravurně. Osvětim totiž nelze popsat slovy doslova, ale on to dokázal maximálně, jak jen bylo v jeho silách. Výjimečně nejen popsal prostředí, ale bravurně si hraje s dialogy postav. Skvělá a jedinečná kniha, která se nám snaží připomenout nacismus a jeho zvěrstva, na která se nesmí zapomenout.

Autor recenze: Josef Němec