Prorok

Nejde však pouze o stíny minulosti. Jednoho dne se před Amelií zjeví duch, jakého ještě v životě neviděla – nemá nic společného s mléčně mlhavými přízraky, co se vám rozplynou před očima s prvním paprskem svítání. Vypadá jako člověk z masa a kostí a tak se i chová. Také důvod, proč se ještě neodebral na druhou stranu a setrvává radši ve světě živých, je pro ducha neobvyklý.

Amelia slíbí, že mu pomůže. Ne proto, že by chtěla – jednoduše ví, že nemá na výběr. Záhy je vtažena do víru podivných událostí, seznámí se s několika novými lidmi, o nichž ani nejméně netuší, co si myslet, a pomalu se vrací i po svých vlastních stopách, zpátky mezi hroby Dubového háje. A Devlin, i s duchem své malé mrtvé rodiny, je vždycky někde nablízku...

Bývaly doby, kdy jsem se domnívala, že se bez něj obejdu, ale ty doby už dávno pominuly. Stačilo, když se na mě podíval, vyslovil moje jméno s tím dráždivým jižanským akcentem, a mně bylo jasné, že to nikdy neskončí. V téhle zemi nikoho zůstanu uvězněná navždy – budu viset v prostoru mezi dvěma světy, rozpolcena mezi to, co je bezpečné, a to, po čem zoufale toužím.

Ať byste od této knížky čekali cokoli, stejně vás překvapí. Není snadné zařadit ji do nějaké žánrové škatulky; není snadné dokonce třeba jen pojmenovat, v čem přesně tkví kouzlo této trilogie. Možná by se dalo říct, že je připravená jako kouzelný lektvar – přísady jednotlivě úplně obyčejné dávají dohromady neodolatelnou směs.

Prorok

Pokud jste nečetli předchozí díly, není čeho se bát – všechny se dají číst i samostatně, bez znalosti ostatních. A možná je dokonce zajímavější začít i těmi pozdějšími, protože se zdá, že s každou další knihou je Stevensová lepší a lepší...

* * * * *

Srdce mi bouchalo tak bolestně, že jsem sotva byla schopna dýchat. Když mi došla hrůzná pravda, ruka na Angusově hřbetě se zarazila: Shani nebyla sama. Něco ji k mému domu sledovalo. Něco temného a zlovolného. Právě teď jsem to cítila venku na zahradě.
Uslyšela jsem zakňučení a Angus se ke mně přimáčkl. I já bych nejradši vykřikla, ale nevydala jsem hlásku. Místo toho jsem tam jen stála a žmoulala leštěný kamínek, který mi visel na krku; palcem jsem horečnatě přejížděla po jeho hladkém povrchu. Nespouštěla jsem oči z oken, kde se začínal objevovat vzkaz. Tentokrát to nebylo srdíčko. Ani žádost, ani prosba, ale troufalé, hněvivé naléhání, které na ojíněném skle vyvstávalo znovu a znovu:
POMOZ MI POMOZ MI POMOZ MI POMOZ MI POMOZ MI POMOZ MI

Jaká jsi byla jako dítě? Tichý čtenář nebo takové to neklidné dítě, co při každé příležitosti uteče do lesa, zkoumá a objevuje?

Řekla bych, že obojí. Před cizími lidmi jsem byla extrémně stydlivá a milovala jsem ty chvilky, kdy jsem se mohla ztratit v dobré knížce. Ale taky jsem si libovala v opravdových dobrodružstvích. Vyrostla jsem v krajině obklopené lesy a poli a – věřte tomu nebo ne – dvěma starými hřbitovy. Za naším domem byl strmý sráz s jeskyněmi a malými kaňony. Velmi bohatý materiál pro živou představivost!

Kteří autoři tě ovlivnili jako spisovatelku?

Jako dítě na mě mocně zapůsobila kniha s názvem The Diamond in the Window od Jane Langtonové. Byl to mysteriózní příběh s prvkami fantasy a paranormálních jevů – předzvěst toho, co sama jednou budu psát. Jak jsem vyrůstala, zamilovala jsem si dobrodružné romance od Mary Stewartové a všechny ty nesmírně čtivé horory Stephena Kinga a Deana Koontze. Nedávno mě taky inspirovala série Harper Connolly (Pravá krev) od Charlaine Harrisové.

Kde se vzal tvůj zájem o hřbitovy? Jak je možné, že toho tolik víš o symbolech a o všem, co pak nacházíme v tvých příbězích?

Staré hřbitovy mě vždycky fascinovaly a jako dítě jsem trávila celé hodiny prozkoumáváním těch, které byly kousek od našeho domu. Připadaly mi klidné a tiché, a přece vždycky jaksi na hraně tajemna. Místa, kde se mohla představivost plně realizovat. Když jsem poprvé přišla na nápad napsat sérii o Hřbitovní královně, ponořila jsem se do výzkumu a o symbolech, zvycích a folkloru se naučila tolik, kolik jen bylo možné. Velké množství informací je na internetu, ale mým oblíbeným způsobem výzkumu stejně pořád zůstává procházka skutečnými hřbitovy.

Odkud bereš inspiraci? Odkud je třeba to krásné Zvonkové jezero, které najdeme v druhé části série?

Já jsem vlastně měla na mysli jednu scénu – Amelia uvězněná v ponořené rakvi – ale to se nakonec do finální verze textu nedostalo. Nicméně z toho obrazu vzešel ten zaplavený hřbitov a Zvonkové jezero.

Věříš na duchy?

Spíš bych neřekla, že na ně nevěřím, pokud to dává smysl.

Co bylo to nejstrašidelnější, co se ti kdy stalo?

Já vedu velmi poklidný život, ale jsou chvíle, kdy se mé kočce zježí chlupy a prostě zírá dolů do dlouhé chodby v našem domě. Ne že by mě to úplně lekalo, ale běhá mi z toho mráz po zádech, protože mám vždycky pocit, že vidí věci, které já vidět nemůžu. Nebo taky když byl můj syn malý, řekl mi, že “lidé” přišli v noci do jeho pokoje, postavili se kolem jeho postele a dívali se na něj, jak spí. To bylo pořádně děsivé, i když jsem nikdy nenašla žádný důkaz, že by u nás mohli být nějací noční návštěvníci.

Zdálo se mi, že ve třetí části nebylo ani tak moc duchů jako spíš magie a duševních sil, kterými jeden člověk může působit na druhého – a to mi připadalo ještě hrozivější, protože to zní tak pravděpodobně a reálně. Jakkoli to může znít šíleně – zkusila jsi někdy něco takového? Třeba hypnózu?

Ne, nikdy, přestože jsem – stejně jako Amelia – z jižní části Spojených států a s některými představami lidové magie jsem dobře obeznámena. Vyrostla jsem na venkově v Arkansasu a pořád si pamatuji příběhy o vodnících, lidech, kteří dovedli zastavit oběh krve v žilách, nebo lidech schopných léčit určité nemoci pomocí kořínků a zaříkávadel. Těmto příběhům jsem do doby, než jsem začala psát o jihu, nevěnovala skoro žádnou pozornost. Teď se snažím dohnat, co můžu.

Zajímají tě sny? Pamatuješ si nějaký sen z nedávné doby?

Sny mě velmi zajímají. Když jsem byla malá, pořád se mi vracel jeden sen o mostu, který se potápěl, jakmile jsem se pokusila přejít na druhou stranu. Naprosto hrůzostrašné pro někoho, kdo fakt není moc dobrý plavec! Taky se mi vracely sny o upírech, démonech a o leteckých neštěstích. Čas od času se mi přisní i krátké povídky, vždycky se vzbudím a hned vím i název. “Prométheus čeká” byl o lidech ztracených pod jezerem. “Brána” byl o vkročení do říše mrtvých. “Pýcha” byl o stárnoucím Batmanovi a Robinovi.

Polekáš občas sama sebe, když píšeš? Protože mě napadlo – obzvlášť pokud píšeš večer nebo v noci, moc dobře si dovedu představit, že máš z toho husí kůži přesně tak jako pak my, když tvé příběhy čteme... :-)

Ano! A to je důvod, proč v noci radši moc často nepracuji. Moje pracovna má výhled na zadní dvůr, který je obklopen lesem. Moje představivost si pak se mnou celkem pohrává.

Kdyby někdo podle tvé trilogie chtěl natočit film a ty by sis mohla vybrat herce, koho by sis představovala jako Amelii a Devlina?

Tohle je něco, nad čím se zamýšlím od té chvíle, co společnost NBC TV koupila práva na Hřbitovní královnu. Zatím z toho nic nevzešlo, ale pořád doufám. Každopádně Devlina jsem si vždycky představovala tak trochu jako Henryho Cavilla. Jako Amelii navrhl někdo na mém blogu Teresu Palmerovou. Návrhy od čtenářů dostávám strašně ráda. Je zvláštní vidět, jak si ty postavy představují oni.

Doslechli jsme se, že po této trilogii by nakonec měl být přece jen další díl příběhů o Hřbitovní královně. Je to pravda? Je už nějaké datum, kdy by mohl vyjít? :-)

V této sérii budou nakonec ještě nejméně tři knihy. Návštěvník je předběžně plánován na duben 2015.

Jakou radu bys dala někomu, kdo se chce stát spisovatelem, nebo dokonce už na nějakém textu pracuje?

Pokud to jde, piš každý den, i kdyby to mělo být jen pár minut, prostě aby ti nevybledla intenzita událostí, abys příběh neztratil ze zřetele. Čti, čti, čti, vytrvej a vypěstuj si hroší kůži.

Za rozhovor děkuje
Míša