Zdeněk Svěrák – PO STRNIŠTI BOS

Pokud bych měla zatím poslední páně Svěrákův literární počin k něčemu přirovnat, pak ke stéblu trávy, na němž jsou navlečeny voňavé lesní jahody. Minipovídky – postřehy malého chlapce vyrůstajícího za okupace plní úlohu těchto drobných červených plodů, jsou stejně osvěžující a zůstává po nich i stejně krásně.

Svěrák zde čtenáři nabízí pohled dětskýma očima na lidi, události a věci  tvořící svět malého Edy Součka. Dění kolem sebe posuzuje na základě „přísných“ kritérií, v souladu se smyslem pro klučičí čest. Většinou je jeho postoj adekvátní věku, tedy naivní, ale na druhé straně se mu hlavou honí množství neodbytných otázek: Jak je to vlastně s rodinným vyvrhelem Vlkem? …..a co to říkala tuhle sousedka o dědovi…?

Jelikož autor umí zůstat navzdory věku malým klukem, je schopen stejně jako oni používat hravou nadsázku v případě, že příhoda postrádá dostatečný stupeň  přitažlivosti tak, že je sice jasné, že tak trošku posluchače „krmí“, ale nikomu to nevadí a posluchač (potažmo čtenář) vážně přikyvuje a – tak trošku doufá, že je to pravda a jako pravdu tu úžasnou příhodu šíří dál, hřejíce se v jejím odlesku.

Knížku ocenili i knihkupci a nakladatelé, byla vyhlášena nejúspěšnější knihou loňského roku a není se opravdu čemu divit. Myslím, že čas ukáže, že lze bez rozpaků přirovnat Po strništi bos k fenomenální klasice - ke knize Bylo nás pět z pera mistra Karla Poláčka.

Pane Svěráku bravo!!


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Svěrák sám přiznává, že jako každý správný spisovatel vychází ze skutečných příběhů, které si pak literárně upravuje do beletristické podoby. „Po strništi bos“ má základ v jeho vzpomínkách na dětství, na jeden rok z konce druhé světové války, který strávil na venkově u příbuzných.  

Na kolik je to ale autobiografické, to nelze zjistit. Jak sám autor o příběhu píše: „Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. A vy byste neměli poznat, který je který.“

Stačí si přečíst prvních pár odstavců, a každému čtenáři, který aspoň trochu zná soudobé české filmy, se začne v mysli odvíjet příběh nádherného filmu „Obecná škola“ z roku 1991, který napsal právě Zdeněk Svěrák. Tedy příběh desetiletého Edy Součka krátce po druhé světové válce.

Můžeme snad s klidem říci, že „Po strništi bos“ je taková beletristická předehra onoho filmu. Edův otec, který pracuje v elektrárně, je pro svůj ne zrovna vstřícný postoj k nacistickým okupantům vyhozen z práce i služebního bytu v pražské elektrárně.

Eda Souček s rodinou musí hledat azyl na vesnici u tatínkova otce. A zde se začíná odvíjet příběh Edy coby pražského mazánka, který je vhozen do „přírodního“ světa venkovanů, s jejich podivným nářečím, zvyky a rodinnými vztahy. Do světa, kde jeho boty s bílými ponožkami jsou až trapné. Jestli chce zapadnout, musí se jako ostatní kluci z dědiny naučit běhat po strništi bos.

Kniha je skutečně mozaikou odstavcových příběhů, kterými proplouváte s potutelným úsměvem ve tváři. Se svěrákovskou poetikou a smyslem pro humor prožíváme životní etudy desetiletého klučiny, který se marně snaží pochopit logiku světa dospělých - matčin zasněným pohled na urostlého mladíka, s dědečkovu nenávistí k otcovu bratru, podivnou nenávistí k německým okupantům, a podivnější podezíravostí k osvoboditelům z Ruska.

Ale s humorem svým vlastním i s problémy kluka, který chce být za drsného chlapa, který nechápe chování holek, jež jsou stále zajímavější a zajímavější.

Už první komentáře čtenářů jasně naznačují, že i tento Svěrákův literární výtvor (spíše výtvoreček, má jen necelých sto stran), vytvořený jednoduchým, přesto krásným jazykem, bude knižním překvapením pod mnohými vánočními stromečky.

Vydalo opět nakladatelství Fragment na konci roku 2013.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář