Smolný rok

Ginny je pětačtyřicet, Lize je třicet a Mosey patnáct, řetězec, který se táhne, se Ginny (zvaná Velká) a Liza rozhodly přetrhnout. Mosey prostě musí být vzorná, musí se vymanit z patnáctiletého koloběhu. Jenže jak se zdá tento smolný rok bude daleko horší a těžší než ty dva předešlé, když Liza dostane mrtvici a její matka a dcera se s lítostí dívají na někdejší krásnou ženu, po které toužil každý chlap. Teď má prázdný výraz a jednu část jejího těla stahuje gravitace k zemi.

Když se Velká rozhodne pokácet Lizynu vrbu (nevnímaje silné protesty Mosey, která věří, že Lizu trefí šlak, až to uvidí), začíná vnitřní boj pro všechny tři. Objevují se skryté pravdy a hrůzy, které měly zůstat pohřbeny. Nebo ne?

Jak moc dokáže malá kovová krabička změnit životy těch tří? Jak na sebe teď budou nahlížet?

Ginny na sebe bere osudy všech tří, rozhodne se, že zjistí pravdu, aby všechny ochránila za každou cenu. Jsou to přece její holčičky. Boj se stal její cestou a destinací je přežití. Ani Ginny nebyla nikdy svatou, to nyní hodlá dokázat!

Liza byla vždycky rebelkou. Se svou kamarádkou Melissou se doplňovaly a jedna druhou stáhla ještě hloub, ponořily se dál, než by se jedna odvážila bez té druhé. Drogy, alkohol, sex. Liza byla krásná a Melissa měla prostředky, objevovaly spolu celý svět. To se však jednoho dne změnilo, už nebyly ony dvě proti celému světu, Liza se zakulatila a tím ztratila na atraktivitě i pro samotnou Melissu. A potom, co Melissa upekla svou sestřičku (anebo utopila?) a ztratila se bůhvíkam, porodila zakrátko Liza holčičku Slocumbovou a i ona zmizela. Po dvou letech, kdy Ginny trnula strachy, kde jsou obě malé, se zjevila Liza na prahu, vyhublá, boláky od tvrdých drog a vpichů, ale držela tu malou! Tu malou – a to bylo vše, odpustila jí, protože stačil pohled do očí toho drobečka, víc nepotřebovala, alespoň prozatím.

Pro Mosey byl šok, když se na havajském večírku Liza zhroutila, když její matka ztratila svou osobnost. Držela se tak vždy po té zdravé, neplandavé straně, semkla se k Velké, která byla dost mladá na to, aby Mosey rozuměla. Jenže teď se všechno změnilo, Velká jí přece nemůže rozumět, Velká nic neví, nic přeci tušit nemůže, ona nemá Rogera. A tak se vazby v rodině začnou nevědomky měnit. Chce vůbec Mosey znát pravdu? Anebo žít neznale v harmonii, která až doposud klapala? Ale je to po tom všem vůbec možné?

Román nám ukazuje, jak důležitá je pro tyto ženy rodina a že jsou schopné dosáhnout čehokoliv, když drží spolu. Jde o tři naprosto rozlišné povahy, které však mají společnou touhu – ochránit blízké. Ginny i Liza jsou již matkami a mateřské pouto je dokáže dohnat až na samý okraj možností, není nic, co by neobětovaly, nic, co by nedokázaly, když využijí veškeré své síly. Mosey je mladá, vždy si myslela, že poučování „drogy jsou špatné, alkohol je špatný, kluci jsou špatní, sex je velmi špatný“ je prostě jen varování, něco, nad čím je jedině tak dobré protočit očima, věci, které se dají zahnat mávnutím ruky jako mouchu nad zmrzlinou. Teď je na ní, aby sama zjišťovala, co se stane, když položí ruku na rozžhavenou pec.

*****

Musím říci, že mě kniha velmi mile překvapila, nejsem ten typ, co by nebyl schopný se „urvat“ ze svého typického žánru, velmi ráda zkouším nové knihy, nové autory, jiné žánry. Když se mi tak dostalo možnosti přečíst si tuto knihu, neváhala jsem, možná i proto, že mám (až pomalu) úchylku na nádherné obálky, zde musím říci, že je naprosto dokonalá!, a nakonec to bylo velmi dobře – pokud takto zafunguje i na další, čeká je velmi milý příběh, který je plný napětí a hezky propracovaných postav. Kniha je rozdělená do kapitol podle toho, z kterého pohledu jsou vyprávěny – Velké, Mosey, Lizy. Er forma. Musím se přiznat, že asi nejraději jsem měla části Lizy. Bylo vážně zajímavé sledovat, jak se přemáhá (a usiluje o to prodrat se napovrch), jak se mísí její vzpomínky se současností a snaží se porvat se svým stavem, aby pomohla vyřešit situaci. Navíc nám osvětlují a doplňují děj a předávají nám veškerá fakta.

Za mě 4 hvězdičky z 5.

Doporučení: Příjemně se čte venku, spojí se vám to s jihovýchodní Amerikou raz dva.

Autorka recenze: Monika Pleskačová

Toto téma skvěle zpracovala Joshilyn Jacksonová, která kromě Smolného roku napsala sedm úspěšných a kritikou oceňovaných románů a je zastoupena v několika antologiích. Její prvotina Gods in Alabama (2005) získala v roce 2006 cenu SIBA pro nejlepší tzv. jižanský román roku.

Vím, že si někteří myslí, že Liza byla tak divoká a umíněná, protože neměla žádného pořádného tátu a její máma byla pitomá puberťačka. Možná i jo. Přiznávám, že se mnou mávala jak hadrem na holi, ale teď už jsem dospělá ženská a nikdo nemůže říct, že jsem špatně vychovala Mosey. Mosey byla úplné jehňátko, dokud nepřišel náš smolný rok. (Smolný rok, str. 9)

Rodinná pouta
Virginia alias Ginny a rodinou nazývána Velká, to v životě neměla jednoduché, potom co se jí v patnácti letech narodila dcera Liza, byla nucena odejít od rodičů, pro které byla velkým zklamáním, a musela se postavit na vlastní nohy. A že Liza byla pěkné kvítko, to je vidět i z toho, že se jí také v patnácti letech narodila dcera Mosey. Teď je již Mosey čtrnáctiletá a Slocumbovým ženám začíná smolný rok, jak Ginny ráda připomíná. Liza zůstala po mozkové příhodě z části ochrnutá a právě v této nejméně vhodné době, se najdou na jejich zahradě ostatky malého dítěte. Ale jak je to možné? Kde by se tady vzalo další dítě? Dokáže Velká udržet rodinu pohromadě a přijít na to, co se stalo?

Kniha Smolný rok mě nadchla již svou nádhernou obálkou, v obrázku je zakomponovaná symbolika, která přesně vystihuje téma knihy a i když to působí pochmurně, je to opravdu moc povedené a líbivé. Dále podle anotace, jsem si myslela, že mě čeká zajímavý příběh o třech generacích žen. Ale Smolný rok ještě předčil má očekávání. Kniha je psaná ve třetí osobě a střídají se v ní pohledy Velké, Lizy a Mosey. Velká alias Ginny by pro svou rodinu udělala cokoliv, neváhá ani na chvíli a klidně porušuje všechny možné zákony. Liza je živel a i přes její ochrnutí, jí zůstala stejná povaha. Její pohled mě překvapil, líbilo se mi, jak autorka dokázala popsat stav ochrnuté mysli, kdy si postižený člověk nedokáže vybavit slova ani písmena. Ovšem kvůli Mosey se Liza snaží, co to jde, aby se zase dostala z temné hlubiny své mysli zpět na hladinu a pomohla Ginny celou situaci kolem nalezených ostatků pochopit. Mosey je jako každá dívka v jejím věku, je drzá, tvrdohlavá a v pubertě, ale na rozdíl od ostatních děvčat, se musí navíc vypořádat s předsudky svého okolí. Naštěstí má svého dobrého kamaráda Rogera, který ji chápe a je ochoten jí se vším pomoci.

Kniha ve Vás střídavě vyvolává různé emoce a Vy si brzy přijdete jak na houpačce. Chvilku je to jak oddechové čtení, které záhy vystřídá napětí, pak se zase smějete, abyste za další chvilku hlavní postavy litovali nebo jim drželi palce, ať to zvládnou. Děj Vás dokáže tak vtáhnout do sebe, že si pak připadáte jak další postava v příběhu. Někdy jsem přečetla velkou část knihy najednou, ale našlo se i pár kapitol, kde byly tak silné emoce, že jsem ji musela odložit a přečtený děj musela nejdříve strávit, než jsem mohla pokračovat ve čtení.

Jak jsem již zmínila, v knize se hodně řeší předsudky okolí, kdy se celé město dívá na Slocumbovy ženy s opovržením a čekají, kdy Mosey také přijde do jiného stavu. Liza jako bývalá drogově závislá, na kterou se lepili všichni chlapi z okolí, k jejich dobré pověsti moc nepomohla. Ale také se v knize řeší i problémy každé z žen zvlášť a tady se mi moc líbil návrat do minulosti Ginny, kdy někoho poznala, ale bohužel to nevyšlo. Ovšem teď se pár věcí změnilo, ona dostává druhou šanci a uvědomuje si, že nikdy není pozdě na to, být šťastná.

Smolný rok je sice kniha, která má ne příliš šťastný průběh děje, ale to neznamená, že ten rok nikdy neskončí. Každý má nárok na trochu toho štěstí a snad i naše hlavní hrdinky se ho dočkají. V knize se neobjevují jen negativní situace, ale také se tu setkáváme s láskou, která až hory přenáší, ať už je to ta rodinná nebo partnerská. A já hned po dočtení knihy musela obdivovat sílu, kterou v sobě všechny tři Slocumbovy ženy byly schopné najít. Zatím jsem podobnou knihu nečetla, ale Smolný rok se mi opravdu moc líbil a určitě knihu doporučuji k přečtení.

Autorka recenze: Kateřina Müllerová

Giny Slocumbová, které se doma neřekne jinak než Velká, a to především díky tomu, že je pod střechou tou nejstarší (babička), se hrozí toho, co se udá letos. Jednou za patnáct let se odehraje něco, co změní chod rodu. Začala tím ona sama, když ve studentských letech otěhotněla, pokračovala tím její dcera Liza a nyní by na řadě měla být Mosey.

Druhá jmenovaná, Liza, si zatím vytrpěla nejvíce. Čekala dítě se ženatým trenérem, porodila dívku a po letech ochrnula na jednu polovinu těla. Nemůže se sama bez pomoci druhých pohybovat a nedokáže ani souvisle mluvit. Proč právě ona musí takto trpět?

Vypadá to, že všechno by nakonec nemuselo k něčemu dojít a přetrhnout tak špatně nasazené vlákno života. Ale kdepak. Tato rodina si „zaslouží“ peripetie. Dojde k poražení prastaré vrby na jejich pozemku, která všechno rozpoutá. V jejím nitru se totiž najde truhlička s ostatky těla miminka. Čí je to dítě? Lhala snad Liza o své dceři, kterou vychovala? Mohla by být klíčem k vyřešení tajemství spolužačka Lizy, Melissa? Kdo toho ví o historii ženské linie nejvíc?

*

Kdyby zůstala naživu, určitě by se bála byť jen pohnout, protože každý krok by ji přiblížil k tomu, že se stane to, co už všichni předem věděli. Mosey Slocumbová by musela být dokonalá každou vteřinu, jinak by uklouzla, upadla na záda a vstala těhotná, nebo by do sebe cpala drogy a uctívala stromy jako cvok, nebo by skončila jako bankovní úřednice v ošklivém předpisovém kostýmku, jen aby si nikdo nevšiml, že je pořád hezká, žila by pro svoje dítě a děti svého dítěte a nejspíš i pro jejich děti a nikdy by si nevyrazila na jediné rande. Ta holka jsem ale nebyla já.
Mě ukradli kdesi tak daleko, že by se z toho dala udělat hloupá přezdívka: Neznámá z Nevady. Anonym z Arizony. Mobil znovu zabzučel, ale já se na něj nepodívala. Navenek jsem zůstávala klidná a ta paní, co mě vychovala, míchala čokoládu a svět se dál točil. Ale uvnitř mě stoupaly bublinky, a bylo jich pořád víc, až to ve mně úplně šumělo.
Já nebyla já. Nebyla jsem Mosey Slocumbová. Jako by ze mě spadlo závaží. Mohla jsem být kdokoli a to znamenalo, že můžu dělat cokoli. Všechno, co se mi sakra zamane. Absolutně všechno.

*

Vyprávění o třech generacích pod jednou střechou s trochu pochroumaným osudem je takové pohodové čtení, které vás ničím neurazí, ani vás ničím tolik nepřekvapí. Přes skvělý rozjezd to ke konci trochu pokulhávalo, ale i přesto se kniha čte dobře.

Autor recenze: Josef Němec

Moje maminka měla bratra ve svých osmnácti a tenkrát – v malebné době totality – to bylo něco úplně normálního. Mně je dvaadvacet, a když se mě babička zeptá, proč už dávno nemám rodinu, zježí se mi chlupy na zádech. Bože, ani náhodou si neumím představit, že bych se měla vdávat, natož pak mít dítě. Vždyť já sama jsem ještě dítě.

Jak si mám pak představit, mít to dítě před sedmi lety?

Slocumbovi jsou zvláštní rodina, dle slov Ginny, nejstarší z rodu – v pětačtyřiceti být nejstarší musí být dost deprimující – jsou všechny ženy stiženy nehezkou kletbou. Totiž když bylo Ginny pouhých patnáct porodila dceru. Inu stalo se tak a ona se snažila svou milovanou Lizu vychovat nejlépe, jak mohla. Jenže pak bylo Lize patnáct a historie se zopakovala. Na svět vykoukla malá Mosey.

Není se tedy čemu divit, že babička i matka pojaly podezření a začaly se obávat onoho kritického, smolného roku. A ten právě nastal, Mosey má dovršit patnáctiny. A leč je to dítě doslova nepolíbené, i ona sama má strach a hlídá každý náznak. No co, panna Marie byla taky panna, takže co kdyby? Zkrátka, těhotenské testy to jistí.

Ale žádná katastrofa se nekoná. Nebo lépe řečeno Moseyino těhotenství se nekoná. Přesto to ani pro jednu z účastněných nevypadá dobře. Nejhůř pak pro prostřední Lizu, která utrpí menší mozkovou příhodu. Půlkou těla nemůže vůbec hýbat a mluvení, o tom radši pomlčet. Liza je vězněm svého těla. Jenže ženy Slocumbovy drží při sobě a Ginny si slíbila, že svou dceru napospas nenechá. Když jí v rehabilitaci nejvíc prospívá voda, udělá cokoliv, aby jí mohla pořídit bazén.

A právě onen bazén se má všem třem stát osudným. Nebo lépe řečeno to, co se najde při jeho budování.

Tyler Baines byl poslední člověk na zeměkouli, kterému by máma dovolila, aby svýma chlupatýma prackama sahal na její posvátnou vrbu.

Ve staré vrbě, která stála v cestě bazénu, je objevena malá kovová truhlička. Že by ji tam děti zapomněly? Jenže ten obsah? Ten je dost prapodivný a děsivý na to, aby byl po dětech. Ne, ne, kostřička novorozence zůstala po někom docela jiném.

Jenže po kom? Ginny to ví, dokáže ale přesvědčit policii a místní klepny?

„V tý bedně byly šelijaký děcký věci,“ řekl Tyler.
„Myslíte, že někdo zamordoval –“
Přerušila jsem ho hlasitým pšššt. Liza to ospale, bublavě napodobila. Nohou jsem strčila do pootevřených dveří její ložnice. „To nejde takhle říct, ty kosti můžou bejt taky sto let starý. Třeba je celá tahle čtvrť postavená na bývalým hřbitově.“

Příběh tří žen střídavě vyprávěný každou z nich – milující Ginny, divokou, teď nemocnou, Lizou a prostořekou Mosey – je příběhem, jaký jsem ještě nikdy nečetla. Je to úžasná směsice romantiky, napětí, humoru, nevšedního příběhu i stylu vyprávění. Vlastně to nedokážu nikam zařadit – jen dokážu říct, že je to úžasný příběh, který mě neskutečně překvapil – v každé svojí linii. A to je myslím podstatné.

A jak jsem ze začátku čekala, že to bude jen další z řady nudných společenských románů, tak autorce dlužím veškeré své omluvy. Vážně se vytáhla a doufám, že to nebylo naposledy.

Autorka recenze: Linda Kovářová

V domácnosti Slocumbových tomu přesně takhle je. Prostě se to stalo. Ginny, nejstarší z nich, je přesvědčená, že se jedná o prokletí, a dělá, co může, aby hrozící nebezpečí odvrátila. Letos totiž nejmladší Mosey oslaví patnácté narozeniny. Patnácté výročí, něco se stane.

Jenže nebude to další neželané těhotenství. Rána přijde z jiné strany.

Liza, prostřední z žen, teď třicetiletá, s hodně divokou minulostí a vášnivým srdcem, před nějakým časem utrpěla mrtvičku, takže teď se všichni snaží jí pomoci dát se znovu do pořádku. Polovinou těla téměř nehýbe a říci dokáže jen pár základních slov. Hodně jí pomáhá voda. Ginny udělá první poslední, aby si mohly dovolit bazén. Jenomže právě to, co mělo být klíčem k uzdravení, strhne šílenou lavinu událostí, které rodinu skoro rozdělí.

Na zadním dvorku je totiž třeba pokácet starou vrbu, aby se tam bazén vůbec vešel. Jeden známý z vesnice se úkolu ujme, a tak je to právě on, kdo v stromě objeví kovovou truhličku s kůstkami, zbytky látek a nějakými drobnostmi. Vypadá to jako něčí pokladnička, holčičí tajemství, možná trochu magie...

Ve skutečnosti to není nic takového. Jedná se prostě o ostatky novorozeněte.

Než proti tomu dokáže Ginny cokoli udělat, objeví se za domem policie a před domem spousta místních zvědavců. Začínají se šířit klepy a rozbíhá se vyšetřování. Ginny si rychle domyslí, co se stalo, jenže ví, že pravda a spravedlnost by v tomto případě nikoho nezajímala. Zákon nezná dobrý úmysl, pokud skončil trestním činem.

Příběh je střídavě vyprávěn z pohledu všech tří žen. Každá ta linie je jiná a každá má v sobě něco krásného. Mosey je holka s proříznutou pusou, která se najednou musí ptát, kam vlastně patří. Její hledání však neprovází žádná dramatická trýzeň – je to pořád spíš radost a naděje.

Liza se zotavuje, ale jen velmi pomalu. Nemocí uzamčená ve vlastním světě, snaží se proplout blíž k hladině, najít cestu zpátky. Zná celý příběh, všechny aktéry i motivy, teď však musí najít způsob, jakým by to sdělila ostatním. Možná by stačilo jedno slovo...

A Ginny, Ginny by byla mou nejoblíbenější, pokud by mě někdo nutil vybrat jednu postavu. Jinak je z tolika skvělých těžko vybrat jenom jednu. Ginny je plná lásky a neváhá se obětovat, ale zase ještě není až tak stará na to, aby zapomněla na vlastní touhy a potřeby. Nepochybuji o tom, že její myšlenky, její úvahy o rodině, ale i o svém vztahu, na kterého se léta marně snažila zapomenout, budou velmi, velmi blízké mnoha čtenářkám.

Když jsem však vešla dovnitř a uviděla ho sedět právě v tom boxu, kde to mezi námi začalo, vlasy sčesané dozadu a velké hranaté ruce složené na stole, stejně se ve mně probudila touha a začala mi zevnitř narážet do útrob jako opuštěné zvíře. Chtěla se k němu rozběhnout, zakousnout se do něj a pak krotce, pohodlně složit hlavu do jeho teplého klína.

Smolný rok

Přesto tato kniha rozhodně není vysloveně ženské čtení. Vlastně se dá jen těžko nějak zařadit či zaškatulkovat, ani mi nepřišel na mysl žádný jiný román, s nimž bych ji mohla srovnávat. V každém případě jí nechybí napětí ani humor, děsivá ani romantická stránka. Doufám, že dřív nebo později vyjde od autorky něco dalšího. Ani v nejmenším si nedovedu představit, co dalšího ještě mohla napsat.

Ukázka z části Mosey:

Nemohla jsem přestat myslet na jednu knížku, co mi Velká četla pořád dokola, když jsem byla malá. Z hnízda vypadne ptáčátko, a tak jde a ptá se všeho, co potká, jestli je jeho maminka. Zeptá se pejska a kravičky a popelářského auta: Jsi moje maminka? Jsi ty moje maminka? Jak jsem tam stála a viděla Claiřiny rozšířené nozdry a studené oči, najednou jsem tu knížku dokonale chápala, jako tenkrát, když mi byly tři roky. Kdyby právě v tuhle chvíli přijelo popelářské auto, zeptala bych se ho, jestli je moje maminka, a rozbrečela bych se úlevou, kdyby přikývlo.

Autorka recenze: Kamila Poláková