Moře klidu

Sedmnáctiletá Nastya Kashnikovová se právě přistěhovala na Floridu ke své tetě Margot. Rodiče a bratra nechala doma a nejraději by tam nechala i své černé vzpomínky. Ale ty jako nevítaný společník cestují s ní.

Není jako dívky okolo. Nastya je velmi komplikovaná osoba, která kolem sebe postavila neproniknutelné zdi a uzavřela se před světem. Ztratila chuť žít.V patnácti letech ji potkalo cosi tragického, co změnilo ji, její život i životy jejích blízkých. Zkrátka všechno.

Nastya se schovává za výstřední oblečení a kila šminek. Svou vizáží touží všechny náležitě vyděsit. Nepřeje si, aby se k ní někdo přiblížil, nechce kamarády. Chce být sama a mít klid. Ostatně se světem nekomunikuje už dlouho. Už více než 450 dní nemluví. S nikým.

Sedmnáctiletý Josh Bennet by mohl být sladký hoch, který zlomí nejedno dívčí srdce. Ale není takový. Je mnohem vyspělejší než jeho vrstevníci. Je poznamenaný smrtí rodičů, sestry i prarodičů. Zůstal sám.

Josh je jakousi černou ovcí městečka i školy. Většina lidí se ho straní, jako kdyby kolem sebe šířil smrt. Až na kamaráda Drewa je osamělý. Ale právě to mu vyhovuje, právě to si přeje nejvíc. Mít od všech klid.

Není vždy úplně snadné ohodnotit knihu a především nalézt ta správná slova, která by přesně odrážela vaše pocity z ní. U určitých typů žánrů je úkol snadnější. Pokud jde o detektivní příběh, hlavní roli hrají spád, dynamika děje, překvapení a rozuzlení. Buď vás baví, překvapí a jste napnutí nebo ne. Ale knihy, které stojí na emocích a pocitech, jsou tvrdším oříškem. Jak správně přenést něco tak neuchopitelného?

Moře klidu je přesně takovou knihou. Krásný, depresivní a smutný oříšek. Je to kniha, v níž nejde o žádný okolní napínavý děj, který tam ostatně ani není, a pokud by byl, stejně by vás nezajímal. Je to kniha zcela a jen o dvou "rozbitých" lidech. A ti si v dramatech vystačí sami.

Cesty obou se poprvé zkříží na školním dvoře, kde se jí Josh zastane před urážkami od spolužaček. Podruhé se setkají, když Nastya večer při běhání zabloudí a nohy ji zavedou do osvětlené garáže, kde on truhlaří. Nemluví, jen se pozorují.

Pokud si myslíte, že jim toto setkání přivodí motýlky v břiše, Nastya  promluví, za pár dní si řeknou "miluji tě" a oba budou vyléčeni, tak se nemůžete mýlit víc.

Ze začátku si lezou příšerně na nervy a vyhýbají se. Josh ji v dílně nechce a Nastya netouží také po žádném sbližování. Garáž provoněná dřevem s kupou pilin ale jako by vyzařovala magickou moc a Nastyu to do ní zavede znovu. A znovu.

Sledujete zlomené hrdiny, kteří v obyčejných upřímných okamžicích postupně nacházejí ztracené kousky sebe, toho druhého a vlastně celého života. Sušenky za dveřmi jako výraz vděku, židle jako symbol otevřených dveří a pocitu někam patřit, kyblík mincí pod fontánou plnící narozeninová přání.

Jsou to nádherné a zároveň bolestné okamžiky lidskosti, které tvoří podstatu knihy. Autorka s obrovskou procítěností, s důrazem pro každý nepatrný detail vytvořila dvě úžasně propracované postavy, které vás přenesou až k sobě. Na horskou dráhu smutku, bolesti, lítosti, kde se i obyčejný lidský smích rovná zázraku.

Moře klidu budete číst pomalu, některé věty či odstavce třeba i třikrát za sebou. A nad vším hodně přemýšlet. Oba hrdinové se střídají ve vyprávění, proto je sonda do duší o to silnější. Chvíli s nimi budete nahoře, budete si užívat ten malý kousek čehosi nádherného, aby vás autorka po otočení stránky poslala rychlostí blesku zase dolů. A vymačkala vás jako citron.

Moře klidu je nádherná a nesmírně emotivní kniha, kterou ani sebelépe napsaný popis nemůže vystihnout zcela naplno. Je třeba ji přečíst a vnitřně procítit. Vřele doporučuji.