Kam patříme

Kdyby se pořád nevracely a nehlodaly. Takové to bylo krásné, parné léto. Je to již osmnáct let, kdy se Marian naprosto úplně převrátil tehdejší bezstarostný život. Otěhotněla se stejně starým přítelem a nevěděla, co si s danou situací počít. Nakonec Conradovi těhotenství nepřiznala a rozešla se s ním. Bála se snad, že ji bude nutit na potrat? Nebo snad, že by ji nutil si dítě ponechat? Sama nevěděla, jak se zachovat. byla vlastně sama ještě dítě. Jediný člověk, kterému se svěřila, byla matka. Ani tehdejší nejlepší kamarádka neměla o ničem tušení. Nakonec Marian později v utajení porodila a holčičku přenechala k adopci manželům, kteří se marně pokoušeli o své vlastní dítě. Myslela si, že pro svou dceru v té době koná to nejlepší.

Osmnáctiletá Kirby Roseová žije s rodiči a nevlastní mladší sestrou Charlottou v St. Louis. Právě se připravuje ke složení maturitní zkoušky. Kirby odmalička ví, že je adoptovaná. Také ví, že po dovršení jejích osmnáctých narozenin může požádat adopční agenturu o údaje o své biologické matce a vyhledat ji. Váhá... Neví, jestli shledání se ženou, která ji porodila a potom se jí vzdala, je opravdu to, po čem touží. Ale nakonec zvědavost přece jen zvítězí a Kirby se jednoho pozdního večera objeví u dveří Marianina bytu. Nejen pro Kirby a Marian je jejich setkání zlomové. Ovlivní to životy členů obou rodin i Conrada.

Kniha byla první od této autorky, kterou jsem četla, a jsem velmi spokojená. Jenom mě mrzelo, že jsem neměla tolik času a opravdu jsem si tentokrát musela četbu kouskovat. Emily Giffin píše velice čtivě, v této knize je popisováno zajímavé téma biologických i adoptivních rodičů, jejich pocity, myšlenky, emoce. Jsem ráda, že to nebyl žádný sladkobolný románek s přeslazeným koncem. Zkrátka příběh několika lidí, jejichž životy se jednoho dne musely protnout.

Dlužím jí omluvu. Za spoustu věcí. Že jsem se jí vzdala. Že jsem předstírala, že se nic nestalo. Že po třech dnech strávených v nemocničním pokoji jako by pro mě přestala existovat. Že nemám v bytě vystavenou její fotografii. Že jsem jí v průběhu let nepsala dlouhé dopisy a neschovávala je v šuplíku v naději, že nadejde tento den.
Ale úplně nejvíc lituji toho, že jsem o ní neřekla Conradovi, jejímu otci. Tuhle část příběhu nejvíc zatlačuji do pozadí. Zatajila jsem ji i před Peterem. Namlouvala jsem si, že jde o bezvýznamný detail, přestože jsem v hloubi duše věděla, jak hnusně si lžu. Tahle událost znamenala zásadní předěl v mém životě, a nyní vše vybublává na povrch. Ačkoliv se Kirby nezmínila o tom, že chce vyhledat svého biologického otce, vím, že to udělá. A co pak?

Autorka recenze: Šárka Fofoňková
Zdroj: Můj knižní ráj