Ticho a vřava

Ticho a vřava

N. Sireese nepopisuje knihu jako realistický, krvavý sled teroru. Používá spíše jistý nadhled, jako nazírání do absurdistánu, kde rozmary Vůdce určují vaše bytí, štěstí, či zmar. Jako ze světa knih Franze Kafky, na což literární teoretici často poukazují. Fathi neprochází dějem jako člověk plný strachu, ale spíše jako „popichovač“, který se snaží svým chováním a řečmi provokovat celý aparát. Vše za podpory žen z jeho okolí, ať jeho milenky, či jeho matky - vdovy, která všemu nasadí korunu, když mu řekne, že za pár dní se znovu vdává, za jednoho z velkých pohlavárů Vůdcova režimu.

„Ticho a vřava“ je krátkým románem, ve kterém starší možná vzpomenou na doby, kdy i my tady v davech třásly mávátky a z plna hrdla křičeli: „Ať žije…!“ Ale taky příběh plný kouzla lásky a erotiky, coby protikladu hrůzy kolem.

V překladu Alexandry Pflimpflové a s doslovem Petra Fischera vydala Euromedia – Odeon v edici Světová knihovna v roce 2014.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Spisovatel Faithi Chinn nemá na růžích zrovna ustláno. Nemůže publikovat svá díla. Je zapsán na černé listině, neboť tvoří proti režimu a jejich Vůdci, kterého vůbec neopěvuje, tak jako to dělá celý národ. Tedy až na pár z nich, kteří jsou za mřížemi nebo na onom světě.

Pomůže jednomu chlapci, kterého bijí milice, za to však přichází o průkaz totožnosti, bez kterého ani nemůže ve městě pobývat. Navíc mu jeho ovdovělá matka oznamuje, že si bude brát vysokého představeného vlády – Haila Aliho Hasana – který se vyšvihl do honorace díky záchraně Vůdce před pádem do davu.

Svět jako by se zbláznil. Ještě že má svoji přítelkyni Lamu, se kterou se ocitá alespoň na chvíli mimo tenhle blázinec. Co se může ještě stát? Existuje nějaké východisko? Proč právě on a ne někdo jiný?

*

Otevřela mi a dlouho jsme stáli za dveřmi v objetí, bez omrzení, bez únavy. Pak jsme šli do postele a proplétali se do sebe jako ještě nikdy předtím. Sex byl pro nás útočištěm a, troufám si říct, i určitým způsobem, jak jim vzdorovat. Pak jsme se navzájem otírali mokrými ručníky a při tom vtipkovali na jejich účet.
Smích a sex jdou dvě zbraně, které máme, abychom se udrželi při životě. V minulosti mi nezbytnou energii pro přežití dodávalo psaní, poté, když mě umlčeli, jsme zjistili, že i sex je mluva, dokonce křik, namířený proti tomu mlčení. Tenkrát, když jsem vyšel z toho fízlovského hnízda, jsem byl skoro na dně, či přesněji zakoušel jsem směsici nepříjemných pocitů: vyčerpání, vzteku, rozhořčení, hnusu. Spěchal jsem k nejbližšímu taxíku, nejraději bych, aby vzlétl, než aby zastavoval při každé červené na semaforu.

…

Ticho a vřava

„Ale já nejsem žádný kariérista a nikdy jsem neměl kariéristy rád.“
„A kdo jím podle tebe není? Musíš být realista, kamarádě, svět se změnil. Každý se dere, aby byl co nejblíž k moci. Heleď se, Fathi, tebe donutili mlčet a ke všemu teď chcípáš hlady. Dělej to jako já – takhle,“ ztiší hlas a vrhne pohled k prahu místnosti, aby si ověřila, že jsme sami – „ber to, jak to je, a přizpůsob se okolnostem. Já jsem si vzala za muže toho největšího pitomce ve městě; snažila jsem se z něj udělat inteligenta, ale bez úspěchu…“

*

Syrské město Damašek na počátku jednadvacátého století, kdy je země v područí Bašára Asada, není vůbec idylickým městem. Lidé nemají na výběr, buď se stanou masou anebo jsou vlastizrádci. Dokonale zvolená a vyřčená slova – nikde ani zmínka o kraji, kde se to odehrává, a přesto tušíte – která vás zasáhnout a možná i připomenou podobné zážitky z naší minulosti.

Autor recenze: Josef Němec