Železné včely

Nakladatel:Knižní klub
Jazyk: česky
Pořadí vydání:1.
Počet stran:128
Typ, vazba:Kniha, pevná
Formát, hmotnost:132 × 206 mm, 240 g
Více podrobností
Klubová cena: 26 Kč
Běžná cena: 199 Kč
Ušetříte: 173 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Skladem 
Připraveno k expedici
Informace o dostupnosti

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:
  • 1 den

Poslední změna: 21.05.2018 19:18

Anotace

Válečný román, nabízející nový úhel pohledu: odehrává se v Německu a jeho hrdinové jsou výhradně Němci. Mladý německý voják je zastřelen střelou, kterou kdysi zvedl ze země jeho otec, pracující tenkrát v muniční továrně. Literárně zajímavě zpracované téma zaujme psychologií postav i akčním dějem.

Další verze titulu

Železné včely Elektronická kniha Ihned ke stažení

Specifikace

Název: Železné včely

Objednací kód: NP036520

Zobrazit podrobnou specifikaci

Čtenářské recenze

Čtenářská recenze: Miroslav Václavek – Železné včely

4.7.2014

„A v Paulově srdci, které se ještě chvílemi sevřelo, jako by to horké olovo chtělo vyplivnout, chladla kulka náboje, který jeho otec před dvaceti lety zdvihl z podlahy Friedrichstadtské muničky, aby ho vložil do stroje a poslal dál.“

Čtenářská recenze: Miroslav Václavek – Železné včely

2.7.2014

Hned v úvodu je nutno zdůraznit, že tato útlá knížka s celkem nenápadným obalem skrývá skutečně velký potenciál. Příběh nabízí pohled na životní osudy obyvatel Německa v období krátce před a v průběhu druhé světové války. Autor se nezabývá takzvaně „velkými“ událostmi válečného konfliktu známými z historie, ani nehledá morální aspekty, naopak z jednotlivých fragmentů skládá tragedii osudů obyčejných lidí, kteří vlivem okolností, ( .... osudu? náhody?) patří do tábora těch „zlých“, ale jejichž osudy by zůstaly z jejich pohledu neměnné, i kdyby se vlivem jiných okolností ocitli na druhé straně barikády.

Hodnocení a komentáře

Kulturní magazín UNI (Marek Toman , 15.10.2014) Odpovědět

vřele doporučuji (*****)
Železné včely Miroslava Václavka jsou kniha zvláštní – především nestranná. Popisuje uzel navzájem propojených osudů obyvatel německé vesničky, kde sídlí muniční továrna. A to, co je spojuje, jsou dráhy střel… Vyprávění totiž začíná v roce 1922, končí v roce 1945. Vystupují v něm nejen Němci – civilisté a vojáci, ale také Sověti a Američané (v obou případech v uniformách, dále jako zajatci). Miroslavu Václavkovi se přitom daří ojedinělá věc: nehodnotí. Příběhy postav popisuje stručně, jaksi ve zkratce, ovšem s pomocí vyhraněných okamžiků. Takže láska, sex, nevěra, zranění a smrt na mnoho způsobů. Jeho hrdinové se takto chovají vedeni svým založením, které autor střídmě vykresluje. Je jasné, že je ovládají silnější síly, než jsou oni – prostě nemohou jinak. Kniha zároveň nepůsobí jako přehlídka bezvýchodného fatalismu. K tomu bezpochyby přispívá její jazyková úroveň. Miroslav Václavek z povícero aktivit, kterým se věnuje (bloggování, fotografování, poezie) zúročil v textu svou básnickou strunu. Úsečnost osudů tak kontrastuje s jejich zvládnutým popisem, jenž se týká i docela obyčejných detailů ze všedních dnů. Stejně věrohodně ovšem Václavek dokáže podat syrové výjevy válečného mrzačení. Jeho vyprávění má v těch chvílích přesnost a přesvědčivost kvalitního válečného filmu americké provenience. Násilí není v knize přebytek; některé výjevy se však vtisknou do paměti až nepříjemně. Kontrast dějinné brutality s poetickým vyjadřováním vytváří zvláštní baladické napětí. I když jsou Železné včely remarquovsky civilní, připomínají něčím lidové písničky, kde také krev stříká a usekané údy lítají, a přitom výsledný dojem je nějak útěšný. Což ale neznamená, že by Václavek byl idylik. Například vyjadřování vojáků zachycuje s věrohodnými vulgaritami, které se v lidové poezii určitě nevyskytují. Ukrutnosti německého nacismu se setkávají s neméně hrůznou porcí servírovanou sovětskou totalitou. Úlevně působí závěrečná scéna s americkými vojáky, kteří chtějí s válkou skoncovat. Zbývá jim jediný způsob: porazit Němce; když ale narazí na civilisty, jsou schopni řetěz vzájemného vraždění zastavit. Říkám si, kdo asi vezme Železné včely do ruky především. Možná zájemci o vojenskou historii? Členové klubů, kteří si ve volném čase oblékají uniformy? Nebo fanoušci historie obecně? Železné včely ale nabízejí něco víc, především díky své uměřené perspektivě. Autorův výrazný vnitřní hlas je drží pohromadě, i když se někdy rozpadají do mozaiky jednotlivých příběhů a závěry některých kapitol (jejich poslední věty) jsou možná trochu příliš doslovné. Ten autorský hlas je ale důležitější. Miroslav Václavek, Železné včely, Knižní klub 2014

Skutečná literární lahůdka! (Iveta , 1.7.2014) Odpovědět

vřele doporučuji (*****)
Je velká škoda, že má kniha takovou krátkou a nic neříkající anotaci - něco tak výjimečného a autorem je čeký spisovatel - proboha proč o knize není k dispozici víc informací?!? D O K O N A L É!!!

Jedinečná kniha! (Bohdan , 18.6.2014) Odpovědět

vřele doporučuji (*****)
Pochybuji, že letos budu číst lepší českou knihu. Styl, námět, ještě teď při vzpomínce mi naskakuje husí kůže. Až s hrabalovskou poetikou promíchaný neuvěřitelně syrový, až naturalistický pohled na osud obyvatel jednoho německého městečka před a během druhé světové. Vynikající kniha! Doporučuji!!!

Přidejte svůj komentář

E-mail nebude zveřejněn. Vyplňte v případě, že chcete být informování o reakcích na Váš komentář.

Ukázka z textu

Třešně se nalily až po okraj sladkou šťávou a začaly černat. A Paul jich mohl mít tolik, kolik se mu zachtělo. Stačilo jen přistavit si ke kmeni stromu žebřík, aby dosáhl na spodní větve, a potom nohama obejmout kůru a vytáhnout se nahoru. Naplnil si jimi kapsy kalhot, aby je mohl později vyklopit naruby i se smetím, které se tam samo nasbíralo, a sklouzl po třešni dolů. Když otevřel dveře do kuchyně, uviděl svoji matku sedět u stolu se slzami v očích. Zapomněl v ten okamžik na třešně a přiběhl k ní pln strachu. Přitiskl se k ní a začal nabírat k pláči.
„Miláčku to nic, neboj se, chlapečku můj. Hitler vyhrál volby.“ Vzala ho do náruče a roztančila se s ním, dokud jeho nohy neshodily ze stolu otcův hrnek na bílou kávu. Zastavila se, postavila ho opatrně na zem, sesbírala z podlahy střepy a Paul čekal, že začne nadávat jako pokaždé, když se něco rozbilo. Ale teď se její tvář rozzářila: „Střepy znamenají štěstí,“ řekla a políbila ho. „Víš, když dospělí mají radost, tak někdy i pláčou,“ dodala ještě a vetkla vlaječku se svastikou do květin ve váze, stojící pod obrazem pána s malým knírkem pod nosem.


Žánry