Ukradené modlitby

Třináctiletá Ladydi Garcia Martímezová, která dostala jméno podle britské princezny lady Diany, žije pouze s matkou v jedné mexické osadě bez mužů. Ti jsou totiž vyslány za prací do sousedních Spojených států amerických, odkud k nim zpět putují ale pouze jen a jen peníze. Proč tomu tak je? Kdo za vše může?

Svět ženy je v jejích kalhotkách.

Nejen muži, ale především ženy si zde ze srdce přejí, aby se jim narodil syn a ne dcera. Dcery, především ty krásné, jsou odtud totiž unášeny a následně nejspíš znásilňovány, neboť nikdy se již zpátky do osady nevrátily. Vojenské vrtulníky navíc ničí maková pole pro výrobu opia. Jaký osud je připraven pro Ladydi? Dostane se za prací do Acapulca? Anebo se stane další obětí?

*

Stál u otevřených dveří auta a díval se přímo na mou matku. Z jámy jsem viděla pouze střet jeho bot a jejich červených plastových žabek.
Dobrej den, matko, řekl.
Jeho hlas nepatřil do naší země. Jeho boty a jeho hlas byly ze severního Mexika.
Je tady pořád takový vedro? zeptal se. Kolik tak může bejt stupňů?
Matka neodpověděla.
No tak matko, položte tu pistoli.
Otevřely se druhé dveře auta.
Nemohla jsem se v jámě otočit, abych se podívala na druhou stranu, tak jsem jen poslouchala.
Z místa vedle řidiče vystoupil další muž.
Chceš, abych ji zastřelil? zeptal se. Při mluvení kašlal a sípal. Měl astmatický hlas z pouště, hlas chřestýše a písečných bouří.
Kde máš dceru, co? pokračoval první muž.
Žádnou dceru nemám.

…

Ten prst mi bude už navždy připomínat její tělo.
Servírka měla na sobě velmi přiléhavé oblečení, takže se jí nad džíny nadouvalo břicho a stehna se o sebe při chůzi třela. Byla to krasavice. Můj otec vždycky říkal, že žena má být při těle. Ať se matka snažila přibrat sebevíc, nedařilo se jí to. Otec tvrdil, že držet hubenou ženu je jako držet kost a kůži. Tvrdil, že skutečný muž potřebuje tělo z polštářků.
Nikdy neřekl: Rito, ty jsi kost a kůže, Rito, měla bys přibrat, ani Rito, jsi jako kuřecí křídlo. Nikdy nebyl tak krutý na rovinu.

*

Jennifer Clementová dokázala v útlé knize představit svět mexických žen, který není ani v dnešní době jednoduchý. Jsou neustále v nebezpečí a v ohrožení života a musejí si poradit se vším sami, bez mužů. Navíc právě díky tomu má kniha spád, který vás nepustí až do poslední stránky. Málo postav, které si snadno zapamatujete, a přímé výpovědi bez uvozovek, to vše a mnohem více naleznete v Ukradených modlitbách. 

Autor recenze: Josef Němec

Hory mexického státu Guerrero. Místo, kde žije hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu, mladičká Ladydi. Dívka, která dochází do místní školy, kde má i své kamarády. Její věčně opilá matka je pro ní velkým odstrašujícím příkladem.

Ale protože je Ladydi ještě dítě, její vyprávění je jemné a jakoby vůbec nevnímalo tu hrůzostrašnou realitu, která ho obklopuje. Mezi její nejvěrnější přítelkyně patří krásná Paula, vysoká Estefani a zohyzděná Maria. Čtyři děvčata, která čeká nehezký osud. Všechny se musí potýkat se smrtí, krví, špínou a vedrem. Potloukají se všude jako chlapci, za které je rodiče vydávají. Rodiče, kteří se je snaží ukrýt před zločinem, před drogovými dealery, kteří přijíždějí v černých autech a jsou tiší a černí jako noc.

Protože je ve vesnici nedostatek mužů, v příběhu jich vystupuje snad jen hrstka, tak se tamější ženy chovají víc jak potrhle. Zvlášť když se nějaký přiblíží či snad přistěhuje.

Jelikož se hlavní dějová linie točí hlavně kolem Ladydi, tak víme, že žije s matkou kleptomankou v domě ještě spolu se štíry, pavouky, hady, mravenci a jinou havětí. Žijí z toho, co kde matka nakrade a z toho, na co jim zbyde z jejiho uklizečského platu. Ač je to matka, kterou jí nikdo nezávidí a která prahne po pomstě, tak stojí vždy při Ladydi.

V druhé kapitole se s dívkou dostaneme pryč z vesnice. Díky nevlastnímu bratrovi se dostane do honosného domu jako služebná, kde zůstane necelý rok. Poté se též díky svému nevlastnímu bratrovi dostává do vězení. Tomuto pobytu je věnována třetí část knihy. Zde se autorka zaobírá vězeňským prostředím, které mi příjde postavené na hlavu. Jakoby to snad ani vězení nebylo. 

Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že se snad nemůže jednat o reálné prostředí a situace v něm. Sama však autorka na závěr uvádí, že se snažila o co největší autentičnost. K té jí pomáhaly ženy trpějící mexickým násilím – obchod, krádež, prodej žen za účelem sexuálních služeb a moderního otroctví.

Příběh Ladydi Garcii Martinezové je smyšlený, přesto napsaný s citem a záměrem. Náš svět není tak krásný a nevinný, jak se na první pohled zdá. Bohužel narážíme neustále na pohřešované osoby, nejčastěji ženy. Třeba někoho toto dílo alespoň trochu donutí k zamyšlení nad tím jak, kde a s kým žije.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová
http://safbook.webnode.cz/

* * * * *

Ukradené modlitby

Hm, už slyším, jak si mužská část populace odfrkává, jaká já to nejsem feministka. A já se jim vlastně ani nedivím. Tohle tvrzení tím feminizmem vážně zavání, jenže já si nemůžu pomoct. Vždycky jsem byla přesvědčená, že my ženy jsme v nevýhodě a teď, když jsem si přečetla Ukradené modlitby, si nemůžu myslet něco jiného.

Dobrá, ona je ta otázka ženské a mužské role a jejich výhod a nevýhod trochu komplikovanější, ale zrovna teď nejsem v náladě, abych se tím zaobírala. Teď jen můžu říct, že jsem šťastná, že jsem se nenarodila v Mexiku.

Když jsem otvírala Ukradené modlitby, už podle anotace jsem věděla, že to nebude žádná sranda. No že mi bude až tak úzko, to jsem si ani nedokázala představit.

Ladydi Garcia Martinezová, dívka pojmenovaná princezny Diany, by mohla být jako každá jiná holka. Mladá, plná nadějí, nadšená, toužící po skvělém životě – prostě obyčejná. A ona taky obyčejná je, jen její život je trochu jiný.

Když se narodila, její matka hrdě prohlašovala, že má krásného zdravého syna. Oblékala ji do klučičího oblečení, stříhala ji nakrátko. Proč? Inu, v horách mexického Guerrera to svým dcerám dělá každá matka. Protože každá matka chce své dítě ochránit, a když malou holčičku ochrání klučičí šaty, proč ne?

Jenže Ladydi její matka za kluka nemohla vydávat dlouho – stejně každý věděl, že je to holka. A tak když dorostla do určitého věku, matka ji alespoň začala začerňovat zuby a dělat co nejošklivější.

No jo, když už jste holka, máte aspoň napůl vyhráno, když jste škaredá.

Protože jenom tak o vás nebude mít zájem drogový kartel, který se ve velkých černých autech čas od času objevuje ve vaší vesnici a krade každou dívku, která je aspoň trochu hezká.

Teď tě udělám ošklivou, prohlásila matka. Hvízdla. Ústa měla tak blízko, že mi sliny z jejího hvízdnutí postříkaly obličej. Ucítila jsem pivo. V zrcadle jsem viděla, jak mi po tváři přejíždí kouskem uhlu. Je to hnusnej život, zašeptala.

Zkrátka tamní ženy to nemají lehké. Jeden by řekl, od čeho mají manžely? Ti by přece měli chránit rodinu. Určitě by chránili, kdyby se načerno neproplížili do Spojených států za lepším životem – to aby rodině přilepšili. Možná, ale pak stejně zapomenout… do jednoho.

A tak je to na matkách, aby uchránily svoje dcery. Aby je dělaly ošklivé, aby jim kopaly díry, kam se dívky za zvuku přijíždějících aut schovávají, a aby se každý den modlily za nějaký zázrak.

Je to nuzný a krutý život, ale jak to tak bývá, možná právě tady by se dalo najít víc lásky, než si umíme představit. A i když Ladydina matka objevila zálibu v alkoholu, a taky neustále něco krade a plánuje se pomstít svému muži, tak je Ladydi šťastná. Má přátele, chodila do školy, a teď dokonce získala práci jako chůva v jedné bohaté rodině. A možná – možná se i zamilovala.

Pro Ladydi nemůže být svět krásnější… na nějakou chvíli.

Matka mi vyprávěla, že ji upoutala cedule, na které stálo: Svou štěstěnu najdete, jenom když ji neznáte.

Jsou knihy, které přečtete, usmějete se a jdete dál. Jsou takové, co vás donutí přemýšlet, anebo které zapomenete ještě dřív, než je dočtete. A pak jsou takové, u kterých od první stránky víte, že je budete mít v mysli nadosmrti.

To jsou Ukradené modlitby, kniha, která vás rozesměje, ohromí, znechutí, překvapí, rozpláče – vypálí vám díru do srdce a vy ji stejně budete milovat.

Potrvá ještě dlouho, než tuhle knihu strávím, mně to ale nevadí. Ukradené modlitby za to stojí.

Co tu děláme?
Ticho. Mlč.
Mike vystoupil z auta a zdvihl ruku v gestu, které tomu muži říkalo: klídek.
To je moje sestra, řekl nahlas. No tak, žádný strachy, chlape. Je slepá.
Muž se podíval na mě a pak zase na Mikea.
Je slepá. Vážně, namouduši. Už se tak narodila.
Muž sklopil kulomet.

Autorka recenze: Mirka Karásková

* * * * *

Ukradené modlitby

Když přijde na svět malá Ladydi, její máma všude vyhlašuje, že má chlapečka. Těší se, jaké štěstí ji potkalo, a všem vytrvale opakuje, že je to kluk jako buk, a taky svou dcerku obléká do kalhot a tak dlouho, jak to jen jde, se snaží udržet iluzi. Stejně jí nikdo nevěří.

Na tomto zapomenutém kousku země to tak dělají všechny ženy. Taky třeba pro své příliš krásné dcery hloubí jámy vedle chudých chatrčí, kam se dívky schovávají, jakmile je zdálky slyšet řev motorů a na horizontu se objeví velká černá auta.

Tyto bídné, opomíjené oblasti kousek od krásného, vzkvétajícího města Acapulco, napůl poušť a napůl džungle, turisté nenavštěvují a místní obyvatelstvo v podstatě vymírá. Muži odcházejí za prací, pokoutně se plíží přes hranici a hledají svobodu ve Spojených státech. Nikdy se nevrátí. Ženy zůstávají v chatrčích, vydané napospas divokým přírodním živlům a ještě divočejším mafiánům, kteří čas od času jednoduše přijdou a vezmou si, co potřebují.

Můj otec dokázal chytit hada za ocas a zkroutit ho, až se přetrhl vejpůl, jako kdyby odtrhával kus žvýkačky. Uměl hvízdat tak pronikavé, že z cestiček v džungli vyhnal leguány. Pořád si o něčem zpíval.
Proč bys mluvila, když můžeš zpívat? říkal.
Neustále měl mezi dvěma prsty cigaretu, v jedné ruce pivo a na hlavě slaměný klobouk s úzkou krempou. Nesnášel kšiltovky, jaké nosili všichni ostatní.

Ladydi má přesto celkem hezké dětství. Je tady něco jako škola, relativně bezpečné místo, kde se lze potkat s dalšími holkami, a nedaleko na kopečku je dokonce jedno místo, kde se dá chytit signál na mobilní telefon, takže i spojení se světem nějak funguje.

Večery tráví se svou mámou, která po odchodu otce pořád víc a víc pije. Sedávají před lednicí, což je jediné místo, kde se v tom nelidském horku dá vydržet, odhánějí mouchy a štíry a třeba každá přemýšlí, že takhle to už nejde dál.

Jennifer Clementová dlouho, předlouho naslouchala, aby z vyprávění žen nakonec poskládala tento neobvyklý příběh, kde se zlehka proplétá několik osudů a kde divokost v srdci potkává nelítostnou přírodu. Řekli byste, snad i podle mých slov, že to musí být všechno hodně teskné a pochmurné. Jenže opak je pravdou. Možná právě proto – možná v nejnuznějším příbytku rostou nejkrásnější květy naděje.

Autorka recenze: Kamila Poláková

* * * * *

Ukradené modlitby