Silo

Americkému spisovateli Hughovi Howeymu se podařilo splnit si svůj životní sen. Svou rozsáhlejší povídkou Silo ohromil čtenáře z celého světa natolik, že se z tohoto postapokalyptického příběhu stal přes noc bestseller. Tyto velmi pozitivní ohlasy autora inspirovaly nejen k přepsání Sila do podoby téměř pěti set stránkového románu, ale i k tvorbě dalších dvou pokračování, Shift (Změna) a Dust (Prach), které Howey publikoval vloni. U nás první díl této napínavé série vydalo nakladatelství Knižní klub.

Sto čtyřicet čtyři pater hluboké silo je jediným domovem, na který si dosud přeživší lidé pamatují. Pouhou připomínkou světa venku je obří obrazovka v kavárně v horním patře sila, kde je nepřetržitě přenášen obraz z venkovních kamer. Kromě nehostinné, jedem zaplavené země plné prachových bouří a zlověstných mraků si lze povšimnout také rozpadajících se mrtvol minulých čističů.

Jednou za pár let je totiž zapotřebí vyčistit prachem zanesené kamery, aby bylo možné situaci venku i nadále sledovat. Jenže ten, kdo silo jednou opustí, se zpět už nikdy nevrátí. Proto se k čištění odsuzují ti, co nějakým způsobem porušili platné zákony nebo lidé, kteří sami prohlásí, že chtějí ven. V silu si každý musí dávat opravdu velký pozor na to, co vypouští z úst…

Přestože se v posledních letech s postapokalyptickými romány roztrhl pytel, za nápadité a do detailu promyšlené jich lze označit sotva hrstku. Howey se nebál do své knihy použít dospělé, zkušenější hrdiny, místo obvyklých teenagerů, kteří kromě prožívání své první lásky stíhají jakoby mimochodem zachránit svět.

Hlavní hrdinka Juliette je silná, trochu tvrdohlavá inteligentní žena se šikovnýma ruka, jež dokážou opravit téměř každý stroj. Problémy řeší selským rozumem a každému zádrhelu se snaží přijít na kloub. Howeyho postavy tedy nejsou žádní superhrdinové s nadpřirozenými schopnostmi, ale obyčejní lidé se svými kladnými i zápornými vlastnostmi.

Autor ve svém románu reflektuje společnost podobnou totalitě, v níž panují přísné zákazy, láska mezi dvěma lidmi je veřejnou věcí, jež se neobejde bez povolení a děti může mít jen ten pár, který má štěstí v loterii. Přestože jsou pravidla sila velmi striktní, lidé si zvykli o nich nepochybovat a berou je jako věci, jež jsou prostě dané.

I když bývá Silo často srovnáváno s Orwellovým románem 1984, nelze říci, že by se jednalo o nějakou jeho novodobější napodobeninu. Howey dobře pracuje s momentem překvapení, do svého příběhu zakombinoval několik nečekaných zvratů a i samotné odhalování tajemství sila je nadávkováno tak, abychom zůstali napjatí až do poslední stránky. Těšit se můžete také na hned několik velmi dramatických scén a dle mého názoru vás nezklame ani samotné finále knihy.

S ohledem na popularitu a kvalitu románu není vůbec překvapivé, že se dočkáme i jeho filmové adaptace. Té se neujme nikdo jiný, než slavný režisér Ridley Scott, jenž má na svém kontě takové snímky, jako je Vetřelec nebo Blade Runner.

Co dodat? Postapokalyptický román Silo je originální a jedinečná kniha, která může být pro lidstvo svým způsobem i výstrahou, kam až může člověka touha po moci dovést, respektive zavrtat.

Autorka recenze: Eva Korytářová

Silo

V důsledku zamoření zemského povrchu toxickými zplodinami se životní prostor lidí smrskne na Silo – v podstatě mrakodrap zapuštěný mnoho poschodí do podzemí. Přísné regulaci z nezbytnosti podléhá vše, především však porodnost, jen velmi málo párů potká to štěstí, že smějí zplodit potomka: díky „výhře“ v takzvané loterii.

Rovnováha tohoto uzavřeného světa je křehká a hromadící se napětí je ventilováno pomocí Čištění – jednou za čas je na povrch vyslán jedinec, jež se provinil proti zavedeným pravidlům. Funguje to stejně jako ve středověku, kdy lůza vybíjela emoce sledováním veřejných poprav – popravčí špalek, či šibenici zastupuje pohled  ven čerstvě vyčištěným okem kamery.

Vnější prostředí je natolik agresivní, že ani robustní ochranný oblek delikventa neochrání déle, než několik málo minut – poskytne mu jen tolik času, aby očistil čočky kamer monitorující okolí Sila. Vzápětí čistič umírá, jeho tělo zůstává ležet v dohledu kamer, před zraky ostatních lidí a pomalu se působením jedovatých látek v ovzduší, ostrého větru a neúprosného času rozpadá na mikroskopické částečky…

Silo

Hugh Howey je zářným příkladem toho, že psát a být úspěšný můžete i bez toho, abyste měli za zády velkého nakladatele. Hugh již od mala zbožňoval všemožné sci-fi příběhy a postupem času dozrál k přesvědčení, že napsat něco sám nemusí být úplně špatný nápad. Navíc v dnešní době takřka neomezených možností. Usedl tedy k počítači a začal psát. Jelikož jako knihkupec předpokládal, že se mu u žádného nakladatelství nepodaří příběh udat, rozhodl se jít na to trochu jinou cestou.

Svůj román začal vydávat sám v elektronické podobě a prostřednictvím Amazonu ho nabízel za malý poplatek ke stažení i ostatním. Netrvalo dlouho a Silo se dostalo mezi bestsellery e-knih na Amazonu. Přesto trvalo americkým nakladatelům dost dlouhou dobu, než si této knihy všimli. V době, kdy Howeymu nabídli smlouvu na vydání Sila, měl tento autor již za sebou více než půl milionu prodaných ebooků.

Není proto divu, že si jako první autor v historii ponechal práva na elektronické knihy. Nakladatelství Simon a Schuster prodal za šestimístnou sumu práva pouze na papírovou knihu. Konec jako z Hollywoodského filmu ovšem přichází až ve chvíli, kdy Hugha kontaktovalo studio 20th Century Fox s nabídkou na zfilmování jeho knihy. Režie by se navíc neměl ujmout nikdo jiný než Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner, Gladiátor).

Země již nikdy nebude jako dřív, krajina zamořená jedy není právě místo kde bychom chtěli žít. A tak se lidstvo ukrylo pod zemí, kde se naučilo žít, milovat se i umírat. Nikdo nemyslí na to, že by chtěl jít ven. Opustit silo totiž znamená smrt. Přesto se našel jeden člověk, který toto vyslovil nahlas. Šerif Holston se tak dobrovolně vydává na povrch čistit senzory sila a do náruče jisté smrti...

„Zavolej starostku. Řekni jí, že chci jít ven."

Lidé si již tak nějak zvykli na to, že silo pravděpodobně nikdy neopustí, přesto se jednou za čas zdvihne vlna odporu, které dovede silo až na samý pokraj existence. Pod dlouhých letech klidu a míru se opět začínají bouřit spodní patra sila, ovládaná lidmi z mechanického úseku proti takřka všemocnému IT oddělení. Mají tito dělníci šanci na úspěch? Nebo IT opět uchrání svá nejstřeženější tajemství?

Jako největší pozitivum knihy je fakt, že Silo není příběh náctiletých hrdinů. V dnešní době je to až neuvěřitelné. Přeci jen dnes hrají teenageři prim v každé druhé knize. V Silu tomu tak není. Díky tomu mohou čtenáři očekávat mrazivý postapokalyptický thriller, který je vykreslen do nejmenších detailů a ve kterém má každá postava své místo a nezanedbatelnou úlohu.

„Tehdy mu ten zatuchlý betonový válec s patry a patry bytů, dílen, hydroponických zahrad a čističek plných změti trubek připadal jako rozlehlý vesmír, obrovský prostor, který člověk nikdy nedokáže celý prozkoumat, labyrint, ve kterém se on nebo jeho kamarádi mohou ztratit navždy."

Hugh Howey natěsnal na téměř pět set stran hutný příběh, ve kterém si každý najde to své. Od politikaření a vzpoury, až po pátrání po pravdě, která může být daleko děsivější než ty nejšílenější představy hlavních hrdinů. Celý příběh navíc prožíváme z pohledu několika různých postav, časových úseků a místa dění. Díky tomu tak čtenáři dostanou opravdu komplexní pohled do útrob sila a života v něm. A věřte, že není moc o co stát.

Jediným menším mínusem může být celková rozsáhlost příběhu. Některým pasážím by rozhodně neuškodilo, kdyby zde zasáhl editor a o pár stran je zkrátil, protože obzvláště u popisných pasáží se může někdo začít trochu nudit. Na druhou stranu je Silo právě díky těmto detailům skvěle propracované a realistické. Howey si zde dal opravdu záležet a tak poznáme skoro i ten nejmenší šroubek sila stejně tak dobře jako myšlenkové pochody jednotlivých postav.

Silo u nás asi nebude patřit mezi naprosté bestsellery, i když může překvapit. Potenciál na to má dobrý a prodeje v zahraničí svědčí o tom, že Hugh Howey stvořil jedinečný příběh, který nadchne nejednoho čtenáře a dá mu tak vzpomenout na dobu kdy sci-fi a fantasy neovládali děti, kterým sotva vyrašilo na bradě prvních pár chlupů. Nahlédněme do temné budoucnosti lidstva, která nemusí být až tak vzdálená od toho, co se může doopravdy stát.

Hugh Howey - Americký autor fantastiky (nar. 1975), proslul jako komerčně velmi úspěšný autor, který prodal filmová práva a nepotřeboval k tomu nic než laptop. V mládí se vedle školy věnoval rovněž počítačům a na vysoké si kvůli úsporám za nájem koupil obytný člun, což ho nakonec dovedlo k zaměstnání námořního kapitána. Na cestách si našel manželku, která mu poté vzala vítr z plachet. Místo toulek po světě se začal toulat vlastní fantazií a psát příběhy s odvážnou Molly Fyde, pro kterou v pětadvacátém století neexistuje nic, co by nesvedla, nebo o co by se alespoň nepokusila. Od roku 2009 začal své příběhy publikovat v elektronické podobě prostřednictvím tzv. Kindle Direct Publishing přímo na Amazonu. Brzy se přidaly další práce, až v roce 2011 vydal úvodní povídku z postapokalyptického světa, kde lidstvo přežívá v zajetí rozsáhlých podzemních sídlišť. Prvních pět novel později vyšlo společně také knižně pod názvem Wool (2012) a ve stejném světě se odehrává rovněž série tří dalších novel vydaná společně jako The Shift (2013). O zfilmování příběhu se zajímá samotný Ridley Scott. U nás první knihu chystá Euromedia Group v nakladatelství Knižní klub.

Autor recenze: Petr Čapek
http://www.schefikuvblog.eu/

Bylo, nebylo, země se proměnila v jednu chemicky zamořenou kouli.  Odporný, a hlavně smrtelný, jed spálil všechno živé na planetě, lidí nevyjímaje. Jenomže jak dějiny ukazují, člověk je nezmar a ať je katastrofa sebevětší, nějaká hrstka populace se vždycky zachrání. A je tomu tak i v Howeyově knize.

Ten své přeživší nastrkal hluboko pod zem do obří kovové stavby, které její obyvatelé zkrátka říkají Silo – domov. Stovky podlaží obrovského sila jsou zaplněny rostlinami, které nikdy neviděly skutečné světlo, zvířaty, která žijí v podmínkách, že by si ochránci jejich práv s chutí vyrvaly všechny vlasy, a samozřejmě taky lidé. Ti, přestože je jejich domov obrovský, se v silu nemálo tísní, ale co mají dělat? Touha po životě je silnější a tak se naučili žít pod umělým osvětlením, přijali loterii – mít dítě je privilegium, každý má svou nedílnou součást v systému – i po smrti – a všichni akceptují přísná opatření, pravidla a zákony. A že jich není málo.

Ale v každé společnosti svázané pevným řádem se najdou tací, kteří ten řád poruší. Pro takové to v silu znamená jen jedno – čištění kamer, jediného spojení s venkovním světem. A když jde o spojení s venkovním světem, kde se asi ty kamery nacházejí?

Zkrátka když se prohřešíte, získáváte jednosměrný lístek na povrch – na smrt.

Když Holston stoupal vstříc smrti, děti si hrály; slyšel je výskat tak, jak to dělají jenom šťastné děti. Zatímco nahoře zběsile rámusily, Holston si dával na čas. Metodickým těžkými kroky vystupoval po točitém schodišti a kovové stupně řinčely pod starými botami.

Šerif Holston se rozhodl vyjít ven dobrovolně – tuší totiž něco, na co by se někdo jiný neodvážil pomyslet ani pod peřinou.

Holston neměl vztek na svou smrt, na svůj život, nebo na to, co přijde po zítřku, ale roztrpčení z osudu Allison ho stále nepouštělo.

Silo je slušná bichle, no mně to vůbec nevadilo, protože jsem ho zhltla skoro na posezení. A i když jsem k němu přistupovala s nevalným míněním, tak hned na prvních stránkách mi klesla čelist. Žádní puberťáci, žádná love story, ale jen dospělí lidé bez hrdinských manýrů, intriky, politika a čistá krutost lidských povah. Jednoduše skutečný obraz lidské společnosti – idealismus je krásná věc, ale tak to většinou nechodí a Howey si toho je evidentně plně vědom. Silo je propracované, důmyslné, všechno má svůj význam a všechno zapadá do složitého obrazu, který se odkrývá postupně s přečtenými stránkami. A že vás ten obraz nejednou překvapí.

Silo není svět. Silo není nic. Tenhle výraz, svět, pochází z dávných časů, kdy ještě plodiny rostly venku, kam až oko dohlédlo. Z doby, kdy žilo víc lidí, než bys dokázala spočítat, kdy všichni měli spoustu dětí.

Autorka recenze: Klára Lehká

Silo

"Silo není svět. Silo není nic. Tenhle výraz, svět, pochází z dávných časů, kdy ještě plodiny rostly venku, kam až oko dohlédlo. Z doby, kdy žilo víc lidí, než bys dokázala spočítat, kdy všichni měli spoustu dětí."

Víte, ono by se zpočátku mohlo zdát, že Silo je příběh jako každý jiný. Země v kýblu. Nicnetušící lidi uzavřeni pospolu v nádobách. Skrytá pravda pravdoucí. Ututlané vzpoury. Každý čtenář, zběhlý v tomto post-apokalyptickém žánru, po úvodu jen protočí oči, ale za slupkou relativně neoriginálního příběhu se skrývá něco daleko víc. Silo je jako cibule. Postupně se odloupávají jednotlivé slupky, až dospějete k jádru, které je kouzelné. Ok. Cibule možná není dobrý příklad. Ale poselství by mohlo být jasné... Autor nevytvořil nic, co by bylo srovnávatelné s čímkoliv, co se na českém knižním trhu objevuje. A když už si vzpomenete třeba na chválené Město Ember, garantuji, že tato kniha je jeho dospělejší, upgradeovanější, propracovanější a dokonalejší verzí.

Ano, dospělejší... nemůžete očekávat příběh náctiletých hrdinů, kteří se rozhodli zachránit svět. Vlastně žádní teenageři se zde neobjevují. Postavy přemýšlí logicky a systematiky, všechny do jedné. Každičký človíček má svůj příběh, duši, smysl a úlohu. Kdyby v pomyslné zdi chyběl jediný kostěný budižkničema, rozpadne se.

Je čas smát se. Pravda je vtip.

Na téměř pětisetstránkovém příběhu se odehrává dokonalá politická hra, společenské drama, vzdorové akce, pátrání po pravdě, a všechno je tak zamíchané, že by z toho jednomu vlasy stály. Hugh Howey si to vymyslel tak, že prolíná jednotlivé časové úseky a místa dění, což nabízí obrovský rozhled, a čtenáře nutí se na děj dívat z pohledů mnoha postav. Vše, co složitě vypadá, je ještě složitější, ale když poslední dílek důmyslné skládačky zapadne, zbyde jen to krásné a citlivé. To, co se nám snažil říct. No jo, znamená to, že budete muset taky trochu přemýšlet... (Což pravděpodobně odradí pár kousků čtenářů.)

Realističnost. Jop. To bylo tak reálné, že kdybych měla věřit nějaké knize odehrávající se v budoucnosti, byla by to tahle. Možná to bylo právě tím, že romantika se ztrácela v pozadí, a šlo opravdu o krutost lidských bytostí a další psychologické hrátky. Jop, lidi byli, jsou a budou sobecké a potvorské sviňuchy, s tím už nikdo nic nenadělá..

"Všichni jsme žili ve strachu. Ve strachu z venku. Ve strachu z čištění. Báli jsme se třeba jen mluvit o lepším světě. A nic z toho nebyla pravda. Ten systém byl zašvindlovaný tak, abychom sklonili hlavu a smířili se s tím..."

A přece jsem se v průběhu čtení cítila jako na velmi prudké horské dráze. Některým knihám by neuškodilo, kdyby byly o pár (desítek) stran kratší.. Toto počteníčko nedokázalo mou pozornost udržet na 100 %, chvílemi mi popisy, ač velmi zajímavé, připadaly takové - nudou zavánějící. -__- Na druhou stranu, právě tyhle popisy jsou základem pro něco víc. A jak každý malý ví: "Na těchto základech můžete stavět." (Přiznejte se, kdo si zpíval?)

Tuš, cítím karmu, že Knižní klub nám přinese knihu, která se dostane do Top Ten listu nejprodávanějších. A každý, s touhou číst logické akční příběhy bez zaláskované story, by mi časem měl dát zapravdu. Aneb... jak my říkáme, čekám na placák. :)

Autorka recenze: Kateřina Pavlíková
http://spacewithbooks.blogspot.cz/