Čistý

Sám by to Barrate nezvládl, samozřejmě. Přizve si starého přítele a třicet vlámských dělníků, co doteď otročili někde v dolech. Ti jsou sice na těžkou práci zvyklí, ale pohled na otevřené hroby, na lidské ostatky, na malé talismany v pokroucených mrtvých rukou je přece jen zaskočí. Barrate se chvílemi obává vzpoury, bojí se, že utečou. Co by řekl ministrovi?

Ponuré pracovní dny prosvětluje nově navázané přátelství s místným varhaníkem, věčně opilým, ale zato důvtipným a veselým Armandem. A také náhodná setkání s jednou kráskou z tržnice. Barrate ví, že se ta žena živí prostitucí, stejně ho však k ní něco osudově přitahuje.

Ale stejně je těžké vzdát se lásky, ať už jste si prošli čímkoli. Stejně těžké je přestat na ni myslet jako na domov, který snad jednoho dne opět najdete. Víc než těžké.

Není to žádný růžový příběh a na někoho ta atmosféra možná bude působit tíživě. Román je však překvapivě čtivý a zápletka dechberoucí – asi v polovině dějem zamíchá postava, od níž byste to čekali nejméně, události pak přirozeně gradují k dramatickému závěru. Příběh se uzavře jakoby do kruhu, končí tam, kde začal, ve Versailles. Barrate znovu nemůže najít východ z těch propletených zámeckých chodbiček a zavřených dveří, znovu vylézá oknem. Ale venku už najednou ví, kudy se má ubírat – a autor si ještě na poslední stránku schoval malé překvapení.

Podle anotace jsem nevěděla, co vlastně od knihy očekávat. A je fakt, že popisy vykopávání hrobů jsou velmi živé a přesvědčivé, až z toho člověku běhá mráz po zádech. Je to každopádně výborné čtení, některé postavy jsou jednoduše sympatické, jako třeba varhaník Armand nebo doktor Guillotine.

A co se určitě nedá popřít – je to prostě originální příběh. Nemáte to s čím srovnat. Něco takového jste prostě nikdy nečetli.

Zavře okenice, posadí se ke stolu a položí před sebe zápisník. Poslední týden uvažoval o tom, že by si začal vést deník, záznamy o zničení hřbitova, zčásti technický, ale také filozofický, snad i vtipný, jednoho dne by jej mohl předložit maître Perronetovi u příležitosti nějaké menší oslavy ve škole. Hraje si s perem, obrací ho mezi prsty. Měl zůstat s ostatními, vypít víc brandy, trochu se zasmát. Udělalo by mu to dobře, bylo by to lepší než sedět tady sám a nevědět, co se sebou.
Vytáhne z kalamáře korkovou zátku, namočí hrot a nahoru na stránku zapíše datum a níže pokračuje: „Dnes přijeli, třicet zbídačených mužů pod vedením jednoho, jehož přítomnosti bych snad měl litovat. Práce mě znechucuje už nyní, a to jsme ještě ani nezačali. Tolik si přeji, abych o Neviňátkách nikdy nebyl slyšel.“
Zavře sešit, odsune ho stranou a zůstane bez výrazu sedět jako trestanec. Potom si zápisník opět přitáhne k sobě, otevře ho, přečte si, co napsal, namočí pero a systematicky postupně přes každé písmeno napíše lesklé X, dokud řádky nejsou skryté, nečitelné, pohřbené.

Autorka recenze: Milada Baumanová