Kolo času 4 - Stín se šíří

Anotace

Ukázka z textu

Min měla širokou kapuci pláštěnky staženou hluboko do očí, takže měla tvář v jejím stínu. Přes teplý den byl její oděv dost lehký, aby nevyvolával poznámky, ne na ženě tak očividně stydlivé. A hodně lidí se stydělo, když přicházeli do Věže. Na Min teď nebylo nic, co by přitahovalo pozornost. Tmavé vlasy měla delší, než když byla ve Věži naposledy, byť jí stále nedosahovaly ani k ramenům, a šaty, modré až na úzké proužky bílé jaerekuzské krajky u krku a na zápěstí, by se hodily třeba pro dceru movitějšího sedláka, když si na cestu do Věže obleče sváteční šaty, tak jako ostatní ženy přicházející k širokému schodišti. Min aspoň doufala, že vypadá stejně. Musela přestat zírat na ostatní, aby se přesvědčila, zda snad nechodí či se nenesou nějak jinak. Zvládnu to, říkala si v duchu.
Rozhodně neurazila celou tu dálku, aby se teď obrátila. Šaty byly dobrým převlekem. Ti, kdo se na ni pamatovali z Věže, si vybavili mladou ženu s nakrátko ostříhanými vlasy, vždy v chlapeckém kabátci a spodcích, nikdy ne v šatech. Musel to být velmi dobrý převlek. Ohledně toho, co dělala, neměla na vybranou. Ne doopravdy.
Čím blíž byla Věži, tím stísněněji se cítila a tím pevněji svírala raneček, který si tiskla k hrudi. Měla tam svůj obvyklý oděv a dobré boty a všechny své věci. Jen koně nechala v hostinci kousek za náměstím. S trochou štěstí bude za pár hodin u valacha zpátky a pojede přes Ostreinský most na silnici k jihu.
Na jízdu na koni tak brzy se sice zrovna netěšila, ne po týdnech strávených bez oddechu v sedle, ale chtěla tohle místo opustit co nejdřív. Nikdy Bílou věž nepovažovala za pohostinnou, a právě teď jí připadala stejně hrozná jako věznice Temného v Šajol Ghúlu. Otřásla se a přála si, aby nebyla na Temného vůbec pomyslela. Ráda bych věděla, jestli si Moirain myslí, že přijdu jen proto, že mě o to požádala. Světlo mi pomoz, chovám se jako pěkná husa. Dělám hlouposti kvůli troubovi!
S nepříjemným pocitem vkročila na schody – každý byl dost hluboký, takže musela udělat dva kroky, aby se dostala k dalšímu stupni – a na rozdíl od většiny ostatních se nezastavila a ohromeně nezírala na vysokou světlou Věž. Chtěla to mít co nejdřív za sebou.
Velkou kulatou vstupní síň uvnitř téměř zcela obklopovaly arkády, ale prosebníci se tlačili uprostřed komnaty a tiskli se k sobě pod zploštělou kupolí. Světlý kámen na podlaze byl za celá staletí ošoupaný a vyleštěný bezpočtem nervózních nohou. Nikdo tu nemyslel na nic jiného, než kde je a proč. Sedlák s manželkou v hrubých vlněných šatech se drželi za mozolnaté ruce a otírali se rameny o obchodnici v sametem podšitém prostřihávaném hedvábí. Dívka za ní tiskla malý košík z tepaného stříbra, bezpochyby dar její paní Věži. Jinde by se obchodnice dívala svrchu na sedláky, kteří by se jí byť letmo dotkli, a oni by se zase s omluvami rychle odporoučeli. Teď ne. Tady ne.
Mezi prosebníky bylo méně mužů, což Min nijak nepřekvapilo. Většinu mužů Aes Sedai vyváděly z míry. Všichni věděli, že za Rozbití světa byli zodpovědní muži Aes Sedai, když ještě vůbec existovali. Tři tisíce let tu vzpomínku nezaplašily, i když se za tu dobu mnoho podrobností pozměnilo. Matky stále děsily děti vyprávěnkami o mužích, kteří dokážou usměrňovat jedinou sílu, mužích odsouzených k šílenství kvůli tomu, jak Temný poskvrnil saidín, mužskou polovici pravého zdroje. A nejhorší příběhy se týkaly Luise Therina Telamona, Draka, Luise Therina Rodovraha, jenž Rozbití začal. Tyto příběhy děsily i dospělé. Proroctví pravilo, že Drak se znovu narodí v hodině největší nouze lidstva, aby bojoval s Temným v Tarmon Gai’donu, v Poslední bitvě, ale to neznamenalo žádný rozdíl ve způsobu, jakým většina lidí pohlížela na spojení mužů a síly. Dnes všechny Aes Sedai muže, jenž mohl usměrňovat, pronásledovaly. A ze sedmi adžah červené sestry nedělaly skoro nic jiného.
Ovšemže to nemělo nic společného s tím jít požádat Aes Sedai o pomoc, přesto se málokterý z mužů cítil dobře, když byl jakýmkoliv způsobem spojován s Aes Sedai a jedinou silou. Pochopitelně s výjimkou strážců, ale každý strážce byl spojen s nějakou Aes Sedai, a proto nebylo možné brát strážce jako měřítko pro běžné muže. Existovalo rčení: „Muž by si raději uřízl ruku, aby se zbavil třísky, než by požádal o pomoc Aes Sedai.“ Ženy to považovaly za ukázku mužské umíněnosti a hlouposti, ale Min slyšela, jak někteří muži prohlašují, že uříznout si ruku je z těch dvou možností ta lepší volba.
Napadlo ji, co by ti lidé asi udělali, kdyby věděli, co ví ona. Nejspíš by s křikem utekli. A kdyby znali důvod, proč je tady, možná by nepřežila ani do té doby, než by ji odvlekla věžová garda a uvrhla ji do kobky. Měla sice ve Věži přítelkyně, ale žádnou dost mocnou či vlivnou, aby ji ochránila. A kdyby někdo nepovolaný odhalil její záměry, bylo mnohem pravděpodobnější, že by je stáhla s sebou do žaláře či na popraviště, než že by jí dokázaly pomoct. Tedy v případě, že by se vůbec dožila přelíčení, mnohem spíš by byla umlčena dávno před začátkem soudu.
Přesvědčovala se, že musí přestat takhle myslet. Určitě to zvládnu dovnitř a zvládnu to taky ven. Světlo spal Randa al’Thora, že mě do tohohle dostal!
Tři či čtyři přijaté, ženy asi v Minině věku, možná o něco starší, obcházely kulatou síň a tiše hovořily s prosebníky. Na bílých šatech neměly žádné ozdoby, jenom sedm barevných pruhů na lemu, jeden pruh za každé adžah. Občas se objevila novicka, vždy velmi mladá žena či ještě dívka, celá v bílém, aby někoho odvedla hlouběji do Věže. Prosebníci novicky vždy následovali se zvláštní směsicí vzrušené dychtivosti a váhání.
Když se jedna z přijatých zastavila před ní, Min pevněji stiskla raneček. „Světlo na tě sviť,“ řekla kudrnatá žena lhostejně. „Jmenuji se Faolain. Jak ti může Věž pomoci?“
Faolain měla tmavou pleť a kulatý obličej a tvářila se trpělivě jako někdo, kdo vykonává nudnou práci, i když by byl mnohem raději někde jinde. Z toho, co věděla o přijatých, Min usoudila, že asi touží po studiu. Aby se naučila dost a mohla se stát Aes Sedai. Nejdůležitější však bylo, že z výrazu přijaté novicky bylo zřejmé, že Min nepoznala. Když totiž byla Min ve Věži předtím, setkaly se spolu, byť jen krátce.
Min však pro jistotu sklopila hlavu v předstírané ostýchavosti. Nebylo to nijak nepřirozené. Hodně venkovanů neznalo rozdíl mezi přijatými novickami a hotovými Aes Sedai. Min skryla tvář pod okrajem kapuce a na Faolain se zpříma nepodívala.
„Mám otázku, kterou musím položit amyrlininu stolci,“ začala a prudce se zarazila, když se opodál zastavily tři Aes Sedai, aby se mohly podívat do vstupního sálu, dvě z jednoho klenutého průchodu a jedna z dalšího.
Když je obchůzky přivedly blíž k některé Aes Sedai, přijaté i mladší novicky udělaly pukrle, ale jinak se dál věnovaly svým úkolům, snad jen trochu rázněji. To bylo vše. Ne tak prosebníci. Ti jako by všichni zadržovali dech. Mimo Bílou věž, mimo Tar Valon, by Aes Sedai mohly prostě považovat za tři ženy, jejichž věk nelze uhádnout, tři ženy na vrcholu sil, a přesto dospělejší, než by naznačovaly jejich hladké líce bez jediné vrásky. Ve Věži však nebylo pochyb. Ženě, která dlouho pracuje s jedinou silou, neplyne čas stejně jako ostatním. Ve Věži nikdo nepotřeboval vidět na zlatý prsten s Velkým hadem, aby poznal Aes Sedai.
Hlouček se zavlnil, jak ženy dělaly pukrlata a těch pár mužů se neohrabaně klanělo. Dva či tři lidé dokonce padli na kolena. Bohatá obchodnice vypadala polekaně. Venkovský pár vedle ní s vykulenýma očima civěl na oživlou legendu. Většina prosebníků vlastně nevěděla, jak správně jednat s Aes Sedai, a tak se řídili tím, co se doslechli. Nebylo pravděpodobné, že by některý z nich, až na ty, kdo v Tar Valonu bydleli, už někdy spatřil Aes Sedai na vlastní oči, a dokonce ani Tarvalonští se nejspíš k žádné nedostali tak blízko.
Důvodem Minina odmlčení však nebyly samotné Aes Sedai. Občas, ač ne příliš často, totiž Min, když se podívala na lidi, vídala věci – obrazy a auru, které se obvykle zjevily a vzápětí zmizely. Někdy věděla, co to znamená. Obrazy spatřovala zřídka, a ještě řidčeji věděla, co znamenají, ale když to věděla, měla vždycky pravdu.
Na rozdíl od ostatních lidí Aes Sedai – a jejich strážci – měly kolem sebe vždycky obrazy a auru, někdy dokonce tolik tančících a míhajících se obrazů, až se z toho Min zatočila hlava. Počet obrazů však neznamenal rozdíl v jejich výkladu, neboť u Aes Sedai věděla stejně málo, co znamenají, jako u kohokoliv jiného. Tentokrát však poznala víc, než chtěla, a rozrazila ji z toho zima.
Štíhlá žena s rozpuštěnými černými vlasy do pasu, jediná z těch tří, kterou poznala – jmenovala se Ananda a byla ze žlutého adžah – kolem sebe měla odporně hnědé kolo, svraštělé a poseté hnijícími prasklinami, které se objevily, a jak tlely, rozšiřovaly se. Malá plavovlasá Aes Sedai vedle ní byla podle zelených třásní na šátku ze zeleného adžah. Když se na okamžik otočila, byl na něm vidět bílý plamen Tar Valonu. A na rameni, jakoby uhnízděna mezi révou a kvetoucími jabloňovými větévkami, vyšitými na šátku, jí seděla lidská lebka. Malá ženská lebka, čistě obraná a vybělená sluncem. Třetí, kyprá hezká žena na druhé straně místnosti, žádný šátek neměla. Většina Aes Sedai je používala pouze při oficiálních příležitostech. To, jak nesla hlavu a držela ramena, prozrazovalo sílu a pýchu. Ta jako by vrhala chladné modré oči na prosebníky skrze krvavou clonu, po obličeji jí stékaly šarlatové pramínky.
Krev, lebka a kolo zmizely v tanci obrazů, objevily se a zase zmizely. Prosebníci, kteří na ně hleděli s bázní, viděli pouze tři ženy, které se dokážou dotknout pravého zdroje a usměrňovat jedinou sílu. To ostatní kromě Min nikdo nespatřil. Nikdo kromě Min nevěděl, že ty tři ženy brzy zemřou. Všechny v jeden den.