Přelomová noc, ve které jen tak oka někdo nezamhouří. Mořské vlny se rozhodly ukázat svou sílu a narážejí na útesy i na pobřeží. Neberou ohled na ty, kteří se ještě nestačili vrátit zpět na pevninu. Rybářské lodě se tak stávají jen nepodstatnými loutkami přírody, které jsou snad předurčeny jen k záhubě. Ve stejný čas se navíc v jednom z domů narodí dvě dívky, které osud na věky spojil.
Jediná porodní bába na německém ostrově Sylt, Geesche Jensenová, vzpomíná na tu noc již šestnáctým rokem. Žije od té doby sama, neboť její snoubenec zahynul. Nebyla však jediná, pro koho ten den nebyl tak šťastný. Ještě že ale byla přítomna zázraku narození hraběnčiny dcery Elisy von Zederlitz a dcery rybáře Hanny Boykenová. Od té doby dívky drží pospolu.
Hanna Boykenová, která dokáže proti každému použít jeho vlastní slabinu, je však od narození postižená a kulhá. Všude slídí a má to štěstí, že přes léto se stává společnicí hraběnčiny dcery, jež ji bere za kamarádku. I právě díky Hanně se může Elisa tajně scházet s jejím bratrem Ebbem. Oba dva tuší, že toto léto bude pro ně společně poslední.
Láska však zasáhne i dva muže, kteří by byli rádi, aby se jejich manželkou stala Geesche. Doktor Leonard Nissen ze soukromé kliniky z Hamburku a stavitel železnic a bratr hraběte Marinus Rodenberg. Kdo z nich nakonec bude hoden získat srdce porodní báby?
Srdce mnoha barev. Křivda. Nepochopení. Samovar pro jedinečné. Rumunská královna s básnickým střevem. Ztráta všech ztrát. I žádná duše bez poskvrnky.
*
Hannino srdce přetékalo láskou. Srdce to bylo malé a útlé, možná proto nedokázalo pojmout lásku, kterou nikdy neprožívala tak jako teď. Samozřejmě milovala matku a Ebba, ale to bylo něco úplně jiného. To byla láska, kterou dostala do vínku při narození, byla tu od začátku, provázala ji, nikdy se nezměnila, nikdy nezesílila, nikdy ji nemusela bránit. Byla stejně důležitá jako chléb, ale vedlejší stejně jako chléb, když člověk zrovna nemá hlad. Láska, kterou teď Hanna cítila, byla tak drahocenná právě proto, že byla vzájemná a podobným způsobem opětovaná. Ačkoli láska matky a bratra byla vzájemná, zdálo se jí jiné opětovat cit, který vycházel z uznání, úcty a sympatie.
…
„Neplač, když bohové vědět ti dali, že život můj i úděl končí se v dáli; co člověk může opěvat, to já směl jsem říct, co člověk může vytrpět, já vytrpěl jsem víc, díky bohům vše skončit už má-li.“ Marinus by se nejraději obrátil k moři, jak na něj ty verše zapůsobily. Chtěl se dívat na něco, co jeho srdce dojímalo stejnou měrou. Věděl, že je to poezie Carmen Sylvy. Švagrová mu už dřív prozradila, že královna Elisabeth pod tímto pseudonymem píše básně, kterým se dostalo velkého uznání i tam, kde nikdo nevěděl, že se za jménem Carmen Sylva skrývá rumunská královna.
„Neplač! Život je prach a maličkosti, nechej mě odejít do jednoty na věčnosti, vše, co jsem měl, muselo mě opustit, nechej mě celek v letu pochopit, ať na něj pohlédnu v zářivé celistvosti!“
*
Čtivé, nikterak nudné, žádné zdlouhavé pasáže popisu prostředí, ale jen a jen vypravování pocitů hrdinů, jejich minulosti a vzájemné posouvání děje v rámci jejich dialogů. Tak by se dalo jednoduše zkrátit povídání o knize Porodní bába na Syltu od Gisy Pauly, ve které najdete i postavy na reálném základu, což příběhu dodává určitou věrohodnost. Samozřejmě nesmí chybět romantika, zapovězená láska a smrt, která vším zamíchá. Trochu předvídatelné pasáže, ale to knize zas tolik neubírá.
Autor recenze: Josef Němec
* * *
Přidat komentář
Krásné čtení (Zuzka U. , 25.9.2015) Odpovědět