Druhý život Marýny G.

Druhý život Marýny G.

Musím upřímně říct, že mě tahle knížka skutečně „dostala“. Naučte se číst ze stop vepsaných do tváří starých žen, které držely rodiny pohromadě, uměly milovat, tolerovat, hojit rány, tišit bolavá srdce a odpouštět.


Autorkou recenze je Daniela Zemanová

Druhý život Marýny G.

Právě s „Žítkovskými bohyněmi“ má kniha společný jeden prvek – ženský element. Žena a její osud je hlavním prvkem volně propojených čtyř příběhů nazvaných dle jednotlivých aktérek. Jejich osudy nás provedou od počátku dvacátého století až do současnosti. Prožijeme s nimi všechny stěžejní události naší historie té doby, ale vše z pohledu ženy coby matky a nositelky naděje a budoucnosti rodu. Přesně dle myšlenky autorky, která k dílu říká: „Myslím si, že muži tvoří velké dějiny, zatímco ženy musí v těch velkých dějinách žít. Ony musejí i ve válce vychovávat děti, starat se o rodinu…“

Děj knihy se odehrává především v obci Bukoviny na jižním svazích beskydské Kněhyně, majestátné hory dodnes patřící více přírodě než lidem. Zde na počátku dvacátého století taky začíná příběh Marušky, nemanželského dítěte z Ostravy, které si osvojili místní bezdětní manželé Bartkovi žijící v poslední chalupě v dolině.

Z Marušky se časem pro okolí stala Myrýna od Lučanských (dle původních majitelů chalupy). Jí sága rodu začíná, a z každým další příběhem, s každou další hrdinkou, se posunujeme v čase kupředu. A přestože se ne vždy odehrává na tomto místě, vždy se vyprávění vrací k osadě Bukoviny.

Osobně bych knihu ani nenazýval ságou jednoho rodu, jako vlastně kronikou tohoto místa. Cítím to i v tom, že kniha nemá jednu hlavní dějovou linii, nýbrž je to velmi členitá mozaika osudů lidí z osady, poznamenaných událostmi doby. Mnohdy do děje vstupují zcela cizí lidé, ovlivní osud starousedlíků a pak … zmizí. Jako pouhý záznam v kronice. Bez vysvětlení, bez dramatického rozuzlení.  

Tento ženský pohled na svět, řídící se autorčinou myšlenkou, že ženy netvoří dějiny, ale musí v nich žít, je cítit i pohledem na mnohdy dramatické události. Světové války, komunistický teror padesátých let, na to vše je nahlíženo zcela jinak, než by popisoval muž.

Poetické, melancholické, úsměvné, dojemné, čtivé  - to vše je kniha „Druhý život Marýny G.“ rodačky z beskydské Horní Bečvy Vladimíry Klimecké (*1964), žijící na jižní Moravě, možná tedy i poslední hrdinky Fany.

Autorem recenze je Bohdan Volejníček

P.S. Autorka vydala de facto na vlastní náklady v roce 1999 historický román „Poturčenec“, který ale seženete jen v hodonínské městské knihovně (asi).

„Změnil se prostor, změnil se čas. Z domova zbyl jen hrníček bez ouška a prasklý talíř s pomněnkami.“

Společně s ní máte tu možnost se ponořit do novely, jež je vyprávěna čtyřmi generacemi žen s odlišným osudem. Každá z nich totiž žije v jiné době a zažívá jiná úskalí osudu. Společné mají jen vroucný cit pro rodinu a kraj, v němž od dětství všechny pobývají. Kraj, ke kterému se budou navždy vracet, třeba jen ve vzpomínkách.

*

„Pánbůh dal, pánbůh vzal.“
Věřila jsem, že naše holčička je nyní v Božím království, protože zemřela tak maličká a nevinná. Stala se mým andílkem, prostředníkem mezi mnou a Bohem.
Všechno člověk unese, co mu osud naloží. Smutek, strádání, bolest hlad. Všechno člověk vydrží, jen srdce mu okorá a duše se zatvrdí. Kde se ztratilo děvče, co před lety klátilo nohama ve větvích stromů a čekalo, co krásného ji v životě potká?
Vše, co život přinese, všechno bolest i radost si zase vezme zpět. Život utíká a neohlíží se. Jen člověk se musí někdy zastavit a vzpomenout si.

*

Díky Marýně, Růže, Josefce, ale i Fany zažijeme nelehký úděl mužů, ale především žen ve 20. století, který je narušen oběma válkami, vznikem Československa, nelehkými časy za Protektorátu, po Osvobození, ale i v 50. a 60. letech. Můžou i přesto žít šťastně?

*

„Představ si,“ bájila mi. „Prý tam možeš dostat přidělený zděný statek s chlévem, stodolú, polama aji lesem. Tam z nás možú být boháči. Děcka sa tam budu mít lepší. Co jich tady čeká. Kamení, dřina a chudoba. Chlapi sa tam pojedú podívat. Obhlédnú to tam a pak sa rozhodnem. Tož kdybys chtěla, eště si to rozmysli.“
Mě už nikdo nepřesadí. Neopustila bych to tady. Vrostla jsem do země, slané mým potem a slzami. Tady šel můj život. Tady mám své vzpomínky. Děti, ty se rozutečou do světa a najdou si své živobytí. O ně strach nemám.

*

U díla si mockrát vzpomenete na svoje pra/prarodiče. Díky tomu můžete porovnat, jaké by to bylo žít v té, či oné době. Jaké problémy je trápily, čím se zabývali… Autorka skvěle vystihla pocity, chování i intuici žen zasazené do nádherně vykresleného kraje. Nezapře se ani to, že jsou zde zaznamenány mnohá vyprávění její babičky, matky, ale i jí samotné. Snad menším, opravdu jen malinkatým, defektem na této knize je nepřítomnost fotek, které by sílu vyprávění ještě více nabudilo. 

*

„Ty mě starú mamú nebudeš poučovat o životě. Už jsem toho zažila dost. Je jiná doba, dobře. Lidé se majú líp, ale pamatuj si, zákony si lidé tvoří sami. Dělajú si je takové, jaké je potřebujú. Zažila jsem císaře pána, Masaryka i Hitlerra. Každý z nich si vymyslel svůj řád světa. Teď je to zase jinak, ale na jak dlúho? Já jsem v každé době ctila zákony Boží. Ty jsú věčné a tvoří z člověka odraz Boží dokonalosti. Nezavrhuj je ve své hlúposti a pýše, hleď podle nich žíť. Nebo jednou nebudeš schopný pohlednout na seba do zrcadla. Když se zpronevěříš sobě, žádný řád na světě ťa nezahojí.“

Autor recenze: Josef Němec