Karanténa 1 - Samotáři

První den školy po prázdninách je vždycky pohoda – je fajn vidět po delší době známé tváře, spolužáky i učitele. Zničehonic však ve škole dojde k výbuchu a přímo před Davidovýma očima zemře během několika vteřin a za strašného utrpení oblíbený profesor Meyer. Všude se ozývá křik, nastává příšerná panika, chaos, úprk.

Dětem vypadávají vlasy po hrstech, jsou v šoku, vystrašené, snaží se dostat ven ze školy, ve snaze uniknout neznámému a jisté smrti. Pryč od výbuchů, pryč od všeho. Domů, do bezpečí. Studenty, kterým se podařilo uniknout ze školy mezi prvními, zasáhnou střely vojáků s útočnými puškami. Odněkud z reproduktorů vyzve studenty hlas, aby zůstaly ve škole, že pro ně venku není bezpečno.

Vypadá to všechno jako zlý sen, ale to je vlastně jen začátek.

Při výbuchu zemřou všichni dospělí. Armáda zatarasí východy a školní dvůr zakryje plachtou, kam se jen stěží prodere trošku slunečního svitu. Je přerušeno veškeré spojení se světem – mobily, pevné linky i internet – nic nefunguje. Všichni si kladou otázky: Co se to stalo? Proč se to stalo? Co s nimi bude?

Studenti zpočátku drží při sobě, ve velké skupině se cítí bezpečně, ale docházejí potraviny a hlad je mocný protivník. Kdo si nedává pozor, toho jiní okradou. Už nejde o to, kdo má nejlepší výsledky, a kdo je nejhezčí, nejoblíbenější, nejúspěšnější, nejlépe oblíkaný, nejzajímavější...

Pro tisícovku studentů nastává boj o přežití. Krutý, nelítostný. Studenti se instinktivně rozdělí na menší skupiny, které snáze vybojují kořist a umí se bránit – vytvoří gangy, kde slabost nemá místo. Přežijí jen ti nejsilnější. David ani jeho bratr Will však do žádného gangu nepatří. Jsou sami, sami proti všem...

Poněkud drsný román se i přes svou syrovost čte jedním dechem a není snadné se od něj odtrhnout.


Autorkou recenze je Lucie Bednářová

Přidat komentář