Italský spisovatel Luca di Fulvio už pár let pár let patří mezi nejoblíbenější autory historických románů. Nyní vyšla novinka Dítě, které v noci našlo slunce a sympatický autor knihu přijel osobně představit českým čtenářům. Hned na uvítanou nám vlepil pusu na obě tváře („Jsem Ital, my Italové se rádi líbáme!“), a když oficiální rozhovor skončil, začal vyprávět o svých experimentech s marihuanou i o hudbě („Jednu z postav v mé knize jsem pojmenoval Merkurio podle Freddieho Mercuryho!").
Jak se vám líbí v Praze?
Dejte mi dva tři dny a řeknu vám toho víc, ale z toho, co jsem zatím viděl, se mi líbí moc. Je nádherná.
A co jste zatím viděl?
Zatím jen to, co jsem viděl z auta. Takové ty turistické klasiky – Karlův most, Pařížskou ulici, židovskou čtvrť, okolí hotelu… Všiml jsem si ale takové jedné věci. Je to, jako když potkáte krásnou ženu, která o sobě ví, že je hezká. Když se podívám na Pražany, oni vědí, že bydlí v nádherném městě, takže se nesou takovým specifickým způsobem.
Přijel jste představit svou knihu Dítě, které v noci našlo slunce. Čím je tahle kniha výjimečná?
Výjimečná, to já nemůžu říct, to nechám na čtenářích. Je to historická kniha umístěná do doby před 600 lety, ale mluví o něčem, co se týká nás všech i dnes – a to je důstojnost člověka.
Musel jste při práci chodit do archivů nebo pátrat v historických zdrojích?
Ani ne, tohle je poměrně jednoduchý příběh. Je to o nevolnících, což jsou lidé, které najdete víceméně všude a i dnes. Spíš jsem studoval dobové eseje, medicínské spisy, spisy o přírodě a stromech a taky kroniky z té doby, zejména ty o koncilu v Kostnici, ty mi hrozně pomohly. Je tu ale jedna věc, na kterou jsem se opravdu zaměřil, a to je chápání slova svoboda. Svoboda má totiž různé podoby, různé stupně, a naše dnešní svoboda byla pro lidi před 600 lety nepředstavitelná.
Proč píšete raději o minulosti? Současnost vás tolik nezajímá?
Myslím, že kdyby mě teď tady viděl učitel dějepisu, tak by mi dal pořádnou facku, protože ve škole jsem historii nenáviděl… Časem jsem si ji ale zamiloval. Možná je pravda, když se říká, že psaní je druh lehké nemoci, a to nejlepší vznikne z toho, co není tak úplně dokonalé. Stejně jako se krása skládá z tisíců malých nedokonalostí, které dohromady fungují, tvoří perfektní celek. A pak tady je taková osobní záležitost: do knihy vkládám osobní pocity, názory i zkušenosti, ale tím, že je děj zasazený do minulosti, si kolem sebe vytvářím jakýsi ochranný štít, dávám tam odstup. O současnosti by se mi psalo špatně.
Čím se Dítě, které v noci našlo slunce liší od knih Dívka, která se dotkla nebe a Chlapec, který rozdával sny?
Všechny ty tři knihy vyprávějí o dětech, které se během příběhu mění. Učí se, co je vlastně život, a proč za něj stojí bojovat. Největší rozdíl je v tom, že v knize Dítě, které v noci našlo slunce je hlavní protagonista zpočátku rozmazlené dítě, které si až postupně uvědomuje, jakou má zodpovědnost za svůj život. V těch předchozích knihách je charakter hlavních postav od začátku víceméně daný a míň se vyvíjí.
Ve vašich knihách se hodně objevuje motiv amerického snu, splněných přání. Věříte, že když člověk hodně pracuje, dokáže cokoliv?
Americký sen není jenom americký, tohle spojení si pro sebe ukradli Američané! Ve skutečnosti to je lidský sen. Už před objevením Ameriky lidé museli za svoje sny bojovat, tvrdě pracovat a dřít, protože takhle to na světě chodí. Když člověk hodně pracuje a jde si za svým, promění se jeho sny ve skutečnost. Úplně nejdůležitější je podle mě to zkusit…
A splnil se váš sen tím, že jste se stal spisovatelem na plný úvazek?
Ano. Ano! Svým psaním si plním sny.
Už pracujete na další knize?
Ano, odehrává se v Buenos Aires v roce 1913 a jsou to jakési dva příběhy v jednom románu. Prolíná se tam téma nucené a dobrovolné emigrace a různých společenských kruhů. V Buenos Aires v té době žily dva miliony lidí a jeden milion z toho byli Italové. Argentinci mají rčení „všichni jsme přišli z lodi“. Hlavními hrdinkami jsou dvě ženy, jedna mladá, jedna dospělá. Snaží se žít ve světě, který je mužský a brutální.
Inspiruje vás návštěva Prahy k dalšímu psaní?
V Praze ve vzduchu visí tolik příběhů, že se o ní píše velice těžko. Moc mě láká historie i židovská témata, takže v tomhle je to dokonalé. Mám v hlavě příběh postav z různých míst Evropy, které by se setkaly v jednom místě. Byl by to příběh o Evropě a o tom, co to znamená být Evropanem. Tady si dovedu představit, že by Praha mohla figurovat.
Máte nějaké oblíbené spisovatele, jejichž knihy vás nikdy nezklamou?
Jsem vášnivý čtenář, ale nikdy nečtu ty knihy, o kterých se mluví. Nikdy nesleduju módní trendy, takže do literárních salonů mě nikdy nezvěte! Nikdy nevím, která kniha je zrovna v kurzu. A ani o těch současných neumím moc hovořit. Ale mám rád klasiky, nikdy mě nezklamal třeba anglický spisovatel Thomas Hardy.
Jaká kniha vás v poslední době nadchla nejvíc?
Už poněkolikáté jsem si přečetl román Já, Claudius od Roberta Gravese. To je historický román, ve kterém se fakta mísí s fikcí a je to velice čtivé a zábavné. Takový pop. Omlouvám se, ničím lepším se pochlubit nemůžu, nejsem žádný intelektuál!
A poslední otázka - co si přejete na Vánoce?
Samozřejmě bych si přál světový mír, aby se vyřešila otázka imigrantů, terorismu a další problémy, které máme. Ale pamatuju si, že jednou, když jsem byl ještě malý kluk, se u nás konaly běžecké závody a mě nechali běžet spolu s dospělými muži. Dodnes si pamatuju ten vítr ve vlasech a to, že jsem těm dospělým mužům stačil, běžel jsem stejně rychle jako oni. Takže letos si na Vánoce přeju, aby se na světě děly samé hezké věci a abych zase cítil ten vítr ve vlasech.
Přidat komentář
Film (Jitka Škorpilová , 6.1.2016) Odpovědět