Život jedna báseň

Líbí se mi snad všechno. Od obálky, přes zapojení citátů z textů skupiny The Avett Brothers až po pro mě novou podobu vnímání poezie. Příběh začíná smrtí otce rodiny, která se následně stěhuje z Texasu do Michiganu. Osmnáctiletá Lake, devítiletý Kel a zdravotní sestra Julie.

Bála jsem se, že bude smrti věnována větší část, ale autorka překvapila. Proplula tímto tématem s nadhledem a ihned nás vtáhla do svižného děje. Rodina se seznamuje s pohledným sousedem Willem a jeho mladším bratrem Coulderem. Oba jsou sirotci, kteří se musí spolehnout jen sami na sebe. Jsou si tedy navzájem oporou ve svízelných situacích.

Jak už se dá očekávat, tak si Lake padne do oka s Willem. Přitahuje je to k sobě až děsivě. Bylo by tak jednoduché se tomu všemu poddat, kdyby po několika dnech nezjistili, že jim osud do života připletl jednu velkou překážku. Škola je tím zrádcem, který je potopí a která jim hází klacky pod nohy. On učitel, ona žákyně. Zajímavé téma, které mě zaujalo.

Od tohoto okamžiku proplouváme citovou bouří mladých hrdinů. Jednou jsou nahoře, podruhé dole. Naštěstí se mají o koho opřít. Což je v případě Lake nová přítelkyně Eddie. Sympatická dívka, která se musí svým životem taktéž probojovávat.

Ale jak už jsem psala výše, tak jsou do děje zakomponovány nejenom úryvky z textů skupiny The Avett Brothers, které jsou velice trefné, ale zároveň i tzv. Slam poetry. Svobodomyslná poezie, která se přednáší v zápalu a před všemi v klubu D9vět.

Jsem ráda, že autorka uzavírá své příběhy s nadějí a optimismem. Ikdyž poslední strana mě dostala. Určitě toto nebylo poslední dílo od Colleen Hoover. Těším se na další a doufám, že vyjdou co nejdříve.

Určitě doporučuji.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová
http://safbook.webnode.cz/

Když jsem získala možnost přečíst si nejnovější Colleen Hooverovou, nemohla jsem v sobě utišit nadšení.

Nebudu lhát, jsem jedna z těch zasněných a trochu střelených, která pořád věří na poezii. Což tedy znamená, že když mám před sebou knížku s nějakým tím veršíkem, nemůžu než být na vrcholu blaha. O to pak víc, když je to v kombinaci s tak skvělou autorkou!

Layken, ale jinak Lake – protože rodiče měli vážně problém se na jméně dohodnout – je docela normální puberťačka. Tedy, nedávno jí bylo osmnáct, ale pořád je v tom až po uši. Spousta věcí ji šve, připadá si jiná a nikdo na světě ji nerozumí.

Tedy býval tu jeden muž, který jí rozuměl, jenže táta před nějakým časem zemřel. A to je taky důvod, proč se se svou mámou a bráškou Kelem stěhuje z Texasu do Michiganu.

Lake se ale pryč nechce. Sice nebude nikoho postrádat – a jistě to bude vzájemné – ale přesto se jí pryč nechce. Starý dům, spousta vzpomínek – vzpomínek na lepší časy a hlavně na tátu. No jo, co se ale dá dělat, máma v Michiganu dostala líp placenou práci a to se v jejich případě odmítnout nedá. Zkrátka, bude zase sama, jen v jiném městě.

Ona totiž na rozdíl od svého bráchy neumí navazovat tak snadno přátelství. Kel už má svého nového nejlepšího kamaráda – no jo, děti.

Ovšem jak se zdá, Kelův kamarád, který bydlí hned naproti – má staršího bratra. Moc hezkého, staršího bratra. A inu jak to tak bývá, Lake a Will si k sobě cestu najdou celkem snadno – přes sourozence.

A je to, co si kdo budeme nalhávat. Ti dva se do sebe zabouchli. A to fest! Blýská se na lepší časy!

Jenže pak, když Lake nastoupí do školy, ji čeká rozčarování. Ukáže se, že jedenadvacetiletý Will je jejím učitelem angličtiny. A tady to teprve začíná být zajímavé.

Smrt. Jediná věc v životě, které se nejde vyhnout.
Lidé o ní neradi mluví,
Protože v nich probouzí smutek.
Nechtějí představovat, jako život bude pokračovat
Bez nich.
Všichni, které milovali, budou krátce truchlit, ale dál budou dýchat.
Nechtějí si představovat, jak bude život
Pokračovat
Bez nich.

Will svou novou studentku rychle učí kráse slam poetry – živé, emocemi nabité recitaci – ovšem oba by se spolu rádi učili i něco trochu jinačího. To ale asi moc nejde, vždyť jsou to studentka a učitel – Will by z toho mohl mít průšvih, ne? A to si v tuhle chvíli nemůže dovolit. Ne, když má na starost mladšího bráchu.

A vůbec po tom všem! Možná bude nakonec nejlepší, když přestanou. Jenže jak, když jsou si každý den na očích, a když ani jeden doopravdy přestat nechce?

Tomu říkám život jedna báseň. Nebo možná spíš kniha jedna báseň. Hluboký, procítěný příběh plný lidskosti, lásky, naděje a veršů. Colleen mě zase dostala. Zase tu sedím a koukám a na tváři mám přiblblý úsměv. No jo, básničky a já.

Každopádně Život jedna báseň je kniha, kterou bych rozhodně nehledala mezi YA literaturou. Prostě má navíc a zaslouží si spoustu pozornosti. Kdyby nic jiného, tak pro tu poezii!

„Lake?“
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když jsem ten hlas uslyšela. Otočila jsem se a uviděla Willa, jak stojí vedle mě se zmateným výrazem ve tváři. Vytáhla jsem rozvrh z pusy, usmála se a instinktivně ho objala. „Wille, co tady děláš?“
Objal mě taky, ale jen na chvilku, než mě chytil za zápěstí a sundal si moje ruce z krku.
„Lake,“ opakoval a zavrtěl hlavou. „Kde… co… co ty tady děláš?“
Vzdychla jsem si a přistrčila k němu svůj rozvrh. „Snažím se najít pitomou volitelnou anglinu, jenže jsem se ztratila,“ postěžovala jsem si. „Pomůžeš mi?“

Autorka recenze: Mirka Karásková

Lake je spíš ten první případ. Po smrti otce se její rodina přestěhovala na opačný konec země, do malého cizího prostoru, který ničím nepřipomíná útulnost někdejšího domova. Zpočátku to kupodivu nevypadá zas tak špatně – malý Ken se rychle spřátelí s klukem odnaproti a Lake zase s jeho starším bratrem. Alespoň tady někoho znají.

A celkem nepřekvapivě si Lake s Willem výborně rozumí. Jako by se znali odjakživa. Jsou spolu tři dny, on ji zavede do klubu, kde se svérázným způsobem přednáší velmi citově angažovaná poezie, ona je okouzlená naprosto vším. Láska na první pohled, dalo by se říct, i když v určitých věcech postupují opravdu opatrně...

Strnule jsem ho pozorovala a snažila se nějak pochopit posledních patnáct vteřin ve svém životě. Kde se to v něm stalo? Proč tady jen stojím a nechávám ho, aby to se mnou dělal? Než jsem to domyslela, napadlo mě pateticky, že jsem právě zažila nejvášnivější polibek od kluka – a bylo to na čelo, sakra!

Čím intenzivnější pouto se stihne během těch pár dní vytvořit, tím víc zdrcující je zjištění, že spolu ti dva jednoduše být nemůžou. Budete si to v hlavě přerovnávat ze všech stran, asi neméně než oba zamilovaní, ale stejně jim (a hlavně Willovi) budete muset dát za pravdu. Ač se to nezdá, jsou důležitější věci...

Její slova mě připravila o poslední zbytky sil. Nohy se mi začaly podlamovat. Svezla jsem se na pohovku, spustila hlavu do dlaní a rozvzlykala se. Zvláštní, kolik má v sobě člověk slz. Po tátově smrti jsem brečela tolik, že jsem dostala strach, abych si tím trvale nepoškodila zrak. Takže jsem si to vygooglila. Zřejmě se s tím tělo vyrovnává tak, že když člověk brečí hodně dlouho, pak z toho usne, aby se fyzické procesy stačily vrátit do normálu. Takže... ne, člověk si oči nevypláče.

Je tady víc takových řekněme plakacích scén, kdy budete potřebovat kapesníčky, jednou (možná nejlepší) je chvíle, kdy hrdinčina nová kamarádka Eddie dostane k narozeninám spoustu balónků... Nevěřili byste, jak ze scény v podstatě tak banální dokáže Hooverová vykouzlit naprosto neskutečně silnou věc. Čtu hodně a viděla jsem ledacos, ale tohle mě dostalo.

Ale stejně tak se nasmějete. Na to jsem z předchozích románů už byla zvyklá a tak trochu jsem to čekala. Autorčin humor je popravdě trochu ulítlý, ale podle mě tím líp – je neotřelý, překvapuje, funguje.

Co dodat? Moc a moc se těším na další...

Autorka recenze: Kamila Poláková