Zabila jsem naše kočky, drahá

Masłowska ve své prvotině šokovala vulgarismy a otevřeným cynismem. Druhá kniha se četla jako hiphopový text. Třetí pak není zdaleka tak snadno zařaditelná pod lákavou publicistickou frázi. Recenzenti často píší o autorčině ústupu z nesmlouvavých pankáčských pozic. Jiní zase tvrdí, že s „hejtováním“ všeho a všech by Masłowska vypadala po třicítce směšně. Předpoklad, že by měla s kritikou bezobsažných společenských požadavků a frází v moderní společnosti skončit od určitého věku, je nesmyslný. Avšak je pravda, že téma, jež si pro svou poslední knihu vybrala, tedy krizi současných třicátníků, jejich nejistoty, nezakořeněnost a masky, bylo zpracováno již mnohokrát.

Městští hipsteři, (pseudo)intelektuálové nebo ženy, které se snaží po porci smažených kuřecích křidélek propojit na hodině jógy se svým vnitřním já, jsou vděčným terčem uštěpačných poznámek.

Masłowska přidává něco navíc – práci s kategorií vyprázdněnosti. Projevuje se nejen v samotném příběhu, ale i v nakládání s jazykem, jeho vypravěčskou formou a dialogy.

Informace už nejsou důležité, hlavní je mluvit, sdělovat své pocity, které možná ani neexistují, opakovat myšlenky, jež člověk ani pořádně nechápe.

A všem těmto polopravdám a floskulím vládne svižný rytmus. Ačkoli právě rytmizované vyjadřování je pro prozaika často laciná zbraň, jak dodat svému textu určitou nadhodnotu – zdání soudržnosti, která tam ve skutečnosti nemusí být, pro Masłowskou je to nástroj, jak zdirigovat všechny své ostré komentáře. Banality, které mají rytmus a plynou přes mysl čtenáře jako protivná, ale chytlavá písnička a pronikavé komentáře, které jsou vyšroubované do takové míry nadsázky, aby se s nimi čtenář nedokázal ztotožnit.

Masłowska nebo MC Doris, jak si taky někdy říká, šťastně vládne ve svém cirkusu hrůzy, na kterém je nejstrašlivější, když si člověk uvědomí, že pod děsivě se nadouvající plachtou možná není vůbec nic.

Dorota Masłowska: Zabila jsem naše kočky, drahá Odeon, překlad Barbora Gregorová, 160 stran

Klára Kolářová
30. 7. 2014 - Právo, str. 8 Kultura

Přidat komentář

Po delší odmlce teď v nakladatelství Odeon vychází útlá knížka s názvem Zabila jsem naše kočky, drahá. Už z názvu lze vycítit, že v něčem se Maslowska nejspíš nezměnila a konzervativnější čtenář asi bude těžce zkoušen. A je tomu opravdu tak.

Potkají se dvě ženy, Joanne a Fah. Okamžitě si padnou do oka. Vlastně se celý ten den procházejí, střídavě vyprovázejí jedna druhou domů a nemůžou se rozloučit, protože je toho přece tolik, o čem si ještě úplně nutně musí promluvit! Antibakteriální gel, rakovina příbuzných, nízkotučná jídla, vysokokalorická jídla, hodiny jógy, účes, nehty, budoucnost.

Už tady Maslowska s neuvěřitelnou lehkostí a nemilosrdným vtipem reflektuje typ celkem povrchní současné ženy, něco jako prototyp Bridget Jones, jejíž hlavní starostí je pokud možno co nejlépe vypadat a budit zdání nejšťastnější bytosti pod sluncem – v ideálním případě také ulovit jakžtakž reprezentativního partnera.

Joanne a Fah se postupně odcizí, protože první z nich se povede najít si přítele. Dotyčný podle všeho objektivně za moc nestojí, ale stejně Joanne je spokojená – má vztah. Takováto konstelace, jeden pár a zapomenutá kamarádka, by se samozřejmě dala zpracovat různými způsoby, citové drama však Maslowskou rozhodně nezajímá. Postupuje dál ve svých reflexích a vytrvale vybarvuje život jedinců v bezútěšném velkoměstském světě všemi tmavými odstíny (nebo v lepším případě „vztekle žlutou“).

Nějakého optimističtějšího náhledu na současný svět se od této autorky asi v dohledné době nedočkáme. Ale o to ani nejde. Maslowska ví, co dělá. To zrcadlo, co nám nastavuje, není ani zdaleka tak pokřivené, jak by se mohlo zdát. Určitě – je extravagantní, občas přehání, rozbíjí klasické popisy téměř do frašek, ale v jádru velmi precizně vystihuje něco ryze lidského. Ať by se to třeba některým ženám sebevíc nelíbilo...

* * * * *

Ach, museli byste vědět, jak Joanne objektivně vypadala, teprve poté si sami dokážete představit paradox celé situace. Ostatně, mohli jste ji nejednou zahlédnout, protože pracovala v kadeřnictví nedaleko metra u Bohemian Street, tam u Chase. Určitě se vám vybaví její obličej s velmi masitými ústy a tvářemi jako rybíz, alabastrový a klenutý jako u panenky, zároveň namalovaný, plný trčících řas a výmluvně kroutících očí, s vlasy uměle kaštanové barvy, díky laku perfektně odolnolných vůči té nejhorší předpovědi počasí. Oblékala se pokaždé podle klíče, který znala pouze ona sama, něco ve stylu „pohodlně, ošklivě a zároveň s kapkou extravagance“, čímž ukrývala své přednosti přílišným odhalováním toho, co neměla. Vyhýbala se bavlně, džínám a dalším projevům textilních banalit, zvláštní úctu chovala k oslnivým kreacím, jejichž operní krajky se jí na rozlehlém poprsí dmuly jako hasičská pěna; jejich nevšednost si zvykla „přebíjet“ buď klasickou elegancí, anebo sportovními motivy, ostatně, i tak se chovala jako Ruska, jako by se každý den, po celý rok vracela ze Silvestra.  

Přidat komentář

Masłowská je sobě i své punkerské pověsti nejvěrnější právě tím, že se proměnila. Přemýšlí o své současnosti stále intenzivně, její břitkost jen přesedlala na ochočenějšího koně. Místo hospodských existencí, které trápí blbej systém a narkotikové dojezdy, a všehoschopných neurotických postaviček showbyznysu druhého románu (psaného ve verších) Královnina šavle, „zapřáhla“ teď single třicátnice, vyznávající jógu a nakupování.

Ale srovnání s Deníkem Bridget Jonesové, které stojí na záložce knihy, je spíš marketingovým trikem nakladatele. Tak daleko Masłowská v učesávání svého stylu a hlavně obsahu nedošla. Možná že si dokonce z autorů kultovních sérií o sebekritických single ženách, které si užívají velkoměstských radovánek, dělá legraci. Její hrdinky například holdují spíš antimódě: „Vyhýbala se bavlně, džínám a dalším projevům textilních banalit, zvláštní úctu chovala k oslnivým kreacím, jejichž operní krajky se jí na rozlehlém poprsí dmuly jako hasičská pěna.“

S Bridget mají hrdinky Koček společný sarkasmus, s jakým glosují nedokonalosti svého těla a života. Všechno vtipné je tu ale spíše groteskní, beznadějně pokřivené. Opilost nepřináší ani chvilkovou katarzi, upřímnost se nevyplácí, ubohost nevyvolává žádný soucit. Ženy odkojené konzumem ztratily ženskost.

Masłowská přitom není depresivní ani bezvýchodná. Je zábavná i náročná. Klade léčky, identita vypravěče je nejasná, jeho/její líčení je jednou nezávislé, podruhé kopíruje názory hrdinek, infikované naivitou nebo nevraživostí.

Ani obraz postav není jednoznačný: Beznadějně prostoduchá kadeřnice Jo, která si kreslí na lýtka „švy“ punčocháčů a rozdrbané podpatky lodiček kamufluje lakem na nehty, najednou vystřihne hlubokou existenciální úvahu.

„Jako by mnou profukovalo! Když si mě bereš, cejtím se plná, silná a živá, a když už je po všem, zase mě pohltí ta bolestná samota. Vím, že jsme zase dvě cizí bytosti, že spojení není možný a že člověk je sám, v sobě a navěky…“ rozlítostní se ve chvilce vyčerpané intimity, když leží na zemi nahá vedle milence. Ždibíček vážnosti, nedejbože patosu, ale Masłowská hned zatípne: Jo dostane menses, takže je jasné, že celé její filozofování bylo jen výrazem premenstruačního syndromu.

Samota je přesto silný motiv románu. Není to však rozevlátá Jo, která by ji nejen pojmenovala, ale také temné hlubiny prožila. Stane se to její kamarádce Farah. Je zřejmě chytřejší a rozhodně disciplinovanější, s takovým ubožákem, jakého si nabrnkla Jo, by se rozhodně nezahazovala. Zakouší však nečekanou depresi z toho, že na ni najednou věrná družka v nakupování nemá čas.Farah se stýská po hodinách, které s Jo proseděly v módní, šíleně drahé kavárně, kde se s euforickými gesty vzájemně ujišťovaly, že s mužskými je to bída. Zhořkly jí dokonce i lekce jógy.

V návalu paniky z nadcházejícího pátečního večera, který rozhodně nechce trávit sama, zajde na vernisáž aktivistického umění. Tam potká sebestřednou destruktivní umělkyni, se kterou prožije trapnou, alkoholem, výčitkami a zvratky prosycenou noc. Po šílené kocovině ale vystřízlivění nepřichází. Farah se do své společnice zamilovala. Prudký, nečekaný cit ji obnažuje, znicotňuje všechno, co dosud považovala za důležité. Ve dne je netečná, v noci ji trýzní živé sny o sirénách, které si s ní hluboko pod hladinou moře krutě pohrávají.

Trápení Farah získává smysl ve chvíli, kdy se na scéně objeví třetí, lehce autobiografická postava. Spisovatelka, která marně hledá první slova pro svou příští knihu, a tak se neustále stěhuje z místa na místo.

Román Zabila jsem naše kočky, drahá končí nepompézní pointou, pro kterou si Masłowská připravuje půdu od první stránky. Dosud chaotické, reálné a snové kapitoly, střídavě sledující dvě a později ještě třetí postavu do sebe k potěše čtenáře zapadnou. Setkání s punkerkou Masłowskou, s níž dokonale souzní překladatelka Barbora Gregorová, je sice nečekaně kultivované, i tak je to ale místy ostrá jízda.


27.6.2014 Hospodářské noviny

Přidat komentář