Zraněné dětství - Zúčtování se svým otcem, slavným hercem Klausem Kinským

Své o tom ví zřejmě všichni, kteří měli to „štěstí“ žít s ním pod jednou střechou. Nejstarší Kinského dcera Pola, pojmenovaná mimochodem podle postavy z Dostojevského románu Zločin a trest, už počátkem letošního roku šokovala veřejnost doznáním, že ji otec od jejích pěti do devatenácti let pravidelně znásilňoval. Nyní o tom vydala i knižní svědectví. Zraněné dětství má příznačný podtitul Zúčtování se svým otcem Klausem Kinským a je podáno nesmírně sugestivní až klinicky věcnou a strohou formou.

Pola Kinski zoufale toužila po lásce. Z matčiny strany se jí tohoto citu dostávalo velmi málo, z otcovy naopak až příliš.

Zahrnoval ji dárky, ve čtrnácti letech z ní udělal kuřačku a až příliš brzy jí dal poznat, co to znamená definitivně dospět.

Občas se při čtení zužuje hrdlo úzkostí. To když autorka prostřednictvím kratičkých vět popisuje, jak se na ni otec sápal a přesvědčoval, že tohle všechno je úplně normální, dělají to všichni otcové, jen o tom nesmí nikomu říct. Kinské knížka přesto nepůsobí jako chuť se pomstít, spíše jako snaha vyrovnat se alespoň částečně s krušným obdobím dospívání, poznamenaným naprostou citovou vyprahlostí, vyměněnou za přívaly luxusních dárků, ale také chladem, odmítnutím, nuceným pobytem v klášterní škole a prakticky neustálým pocitem viny.

Pola Kinski: Zraněné dětství. Přeložila Ivana Führmann Vízdalová. Ikar 2013, 253 stran.

22.8.2013, Instinkt, str. 50 Kultura - knihy

Přidat komentář

Záměr vyšel, kniha vzbudila pozdvižení, pohoršení a na několika místech také pochybnosti o pravdivosti slov Kinské (zaznívala především otázka, proč s vydáním knihy čekala dvaadvacet let). Za hodnověrnost Poliny výpovědi se však postavila také Nastassja, jež sice o vlastním zneužívání nic neřekla, ale potvrdila, že otec svou rodinu týral a že byla ráda, když zemřel.

Je možné recenzovat knihu, která je pro autorku spíš terapeutickou službou než literaturou? Jak posuzovat, jestli je vylíčení Kinského nočního plížení k dceři do pokoje dost přesvědčivě nechutné? Četba Zraněného dětství je přesně taková, jak si čtenář myslí - zraňující. Autorka líčí dětství s chladnou matkou, která se po nevydařené známosti s Kinským znovu vdala a porodila další dítě.

Právě narůstající lhostejnost k dceři pak byla zřejmě živnou půdou pro Kinského choré choutky (mimochodem po vydání knihy matka tvrdila, že si na dceři nikdy ničeho nevšimla).

Kinski pak dívce namluvil, že to, co s ní provádí, dělají všichni otcové svým dcerám na celém světě. A malá Pola mu uvěřila. Jezdila za ním po světě, rozdvojená mezi odporem a fascinací, a on o ni pečoval jako o svou dětskou manželku.

Zvlášť mrazivé - a dodávající celé výpovědi na hodnověrnosti - jsou pasáže, ve kterých autorka upřímně popisuje, jaké výhody pro ni podivný vztah s otcem měl (únik od matky plně soustředěné na novou rodinu) a že občas vychytrale využívala moci, kterou nad psychicky nemocným mužem měla.

Pokud se čtenář na chvíli odpoutá od tragičnosti ženina osudu, možná si všimne stylu a literárních figur knihy. Kinski je úsporná, má cit pro zkratku a dobrý pozorovací talent na významné detaily, a ani v rámci takového tématu nesklouzla k obscénnosti.

Naopak, jako by se chtěla vymezit proti zážitkům svého mládí, soustřeďuje se hlavně na rozumové prožitky a citovou stránku svého mladšího já, tedy všechno to, co na ní otce nikdy nezajímalo. Vždyť i posledním slovem knihy je duše.

„Vydávám se na cestu hledat svou duši," píše Kinski. Snad pro ni byl proces psaní nápomocným kompasem.

20.8.2013, Právo, str. 9 Kultura
Klára Kolářová

 

Přidat komentář

Může to však být horší. Například když útěk v podstatě není možný. Několik let po smrti svého otce se Pola Kinski rozhodla napsat vzpomínkovou knihu. V rozhovoru pro tisk uvedla, že měla plné zuby toho, jak se do nebe vynáší jeho herecký talent. Ano, možná byl jako umělec geniální, lidsky však opakovaně selhával a veřejnost by měla znát i tuto jeho stránku.

Klaus Kinski měl vždycky velké ambice a v nezlomné víře ve svůj ohromný talent sám obcházel divadla a nabízel se pro různé role. Později se skutečně prosadil a s prvními filmy dnes světoznámého německého režiséra Wernera Herzoga se dostavila sláva. Peníze mu umožnily dát všem svým choutkám volný průchod a vybičovaly jeho neurotické sklony do nesnesitelné míry. Génius se neovládal.

Poliny rodiče se rozešli velmi brzy a celé její dětství i dospívání bylo poznamenané neustálými přesuny od jednoho k druhému. U matky v Mnichově bylo ze začátku hezky, přestože je trápila chudoba. Když se maminka podruhé vdala a porodila syna, ztratila malá Pola i tuto oporu. Otec, milovaný Babbo, se stěhoval podle momentálního angažmá, dceru bombardoval balíčky a dárky, telefonáty plnými něžných slov, a posílal letenky, kdykoli ji chtěl vidět.

Jeho úsilím mít nad ní totální kontrolu trpěla hned od začátku. Nemohla si dovolit nic, co by tatínek neschválil. Hned po příletu jí vyházel kufr, prskajíc hněvem nad tolikerým nevkusem, a vzal ji nakupovat. To nejdražší, to nejlepší. Ve výběru nových věcí samozřejmě neměla nejmenší slovo. Skutečné utrpení ji však ještě jen čekalo. Měla mu totiž patřit celá. Bylo jí sotva šest, když si usmyslel podrobit si také její tělo.

Kniha je obrazem dvou rozervaných lidí. Možná Klaus Kinski svou dceru opravdu bezmezně miloval, pak ji však miloval spíš jako majetek než jako lidskou bytost, a v každém případě jí nedokázal přestat ubližovat. Pola zoufale toužila po domově, lásce a pozornosti, a byla vděčná za každou drobnost. Otec jí přes den dopřával tu iluzi bezpečí, v noci pro ni znamenal peklo.

A tak se jedinečný obraz jednoho pozoruhodného umělce prolíná s obyčejnými lidskými touhami i bolestmi. A nabízí několik otázek k zamyšlení. Třeba to, jak vnímat člověka, který dokáže vytvořit dílo nesmírné kulturní hodnoty, a v soukromí je morálně zkažený...

* * * * *

Otec mě táhne dál, ukazuje mi můj pokoj.  Je zařízený jako všechny ostatní ložnice  –  postel, jejíž čelo zdobí girlandy železných tepaných květin.  Damaškový přehoz je zbytečně velký, na něm obrázky tlustých andělíčků radujících se z bujarého života a zvoucích diváka, aby taky okusil. Závěsy se k přehozu hodí a splývají až na zem. Ještě tu stojí barokní židle a stoleček, na něm lampa a hromada knih od Manesseho, Dostojevského, Gorkého, Čechova, Poea, Dickense. U stropu lustr, jinak nic.
Otáčím se. Otec prohrabává můj kufr. Vytahuje každý kousek, zvedá ho, usoudí, že je ošklivý, a pohrdavě ho odhodí. Přestože je tenhle rituál již pevnou součástí každého mého příjezdu, nikdy to nechápu. Jako vždycky mě přitáhne k sobě na klín, líbá mě na oči, čelo a ústa a šeptá: „Panenko moje, koupím ti ty nejkrásnější šaty na světě!“ Odtahuju se od něj, ale nepustí mě. „Ty můj andílku, málem jsem zešílel touhou po tobě! Musíš se ke mně nastěhovat!“ šeptá. Mokrým jazykem se mi zavrtá do ucha. Pak hledá má ústa a já už nevím, proč jsem tak nutně chtěla sem přijet.
Jako kočka čekám na správný okamžik a seskakuju mu z klína. Paže mu ochable visí podél těla a ublíženě se na mě dívá. Utíkám do koupelny a dvakrát otočím klíčem v zámku. Najednou mě zaplaví hrozný strach, že už nikdy neuvidím maminku. 

Přidat komentář

Slavná a zničená už odmala:

Pola Kinski se odhodlala mluvit až letos v zimě, kdy její biografie vyšla německy. „Už jsem neměla žaludek dívat se na to, jak ho posmrtně oslavují jako génia,“ uvedla v rozhovoru pro německý Bild. Ten ji označil za hrdinku, protože začala otevřeně mluvit o něčem, co zažívají tisíce žen, ale většinou to tají. Kinski si dceru kupoval přepychovými dary, posílal jí balíčky, předcházel si ji jako princeznu.

V té době už byli její rodiče rozvedení a Pola žila s maminkou u svého dědečka lékaře, který je všechny tři živil. Kinski psal tenkrát své bývalé ženě: „Můj anděli! Ta hnusná prasata z Burgtheatru mi ještě pořád nechtějí dát trvalou smlouvu. Ty nacistický zločinci! … Zlíbej ode mě to svaté dítě a řekni mu, že mu koupím celý svět, až tihle idioti, analfabeti, ti kreténi konečně pochopí, že jsem ten největší, a dají mi smlouvu,“ cituje Pola svého otce.

Vlna odporu:

Její matka se pak znovu vdala, Pola si v nové rodině připadala odstrčená, zejména poté, co se jí narodil bratr. V té době už byla dětskou herečkou a rodina částečně žila z jejích honorářů. Čím byla starší, tím většími dary ji otec zahrnoval – po panenkách kolo, pak kůň, pak, když už sama hrála divadlo, kufr s třiceti páry bot.

Ve své biografii je Pola Kinski syrově doslovná. Její dětský svět se po prvním znásilnění otcem v hotelu Four Seasons v Mnichově krutě otřásl. Kinski ji zapřísahal, že nesmí nic prozradit. „Nejhorší bylo, že mi namluvil, že tohle je normální, že to dělají otcové všude na světě,“ uvádí Kinski.

Po vydání autobiografie se v Německu zvedla vlna odporu a zejména na sociálních sítích se o herci lidé vyjadřovali s pohrdáním. Kinského kult je však u našich západních sousedů silný a našly se i hlasy, které tvrdí, že si Pola skutečnost přibarvila. Její nakladatel prohlásil, že všechna obvinění obsažená v knize by měla být i zpětně prošetřena.


29.7.2013  Mladá fronta DNES

Přidat komentář