Tělo a krev

Constantin je Řek, Mary Italka. Žijí v Americe, v poválečném období a mají svůj „americký sen“. Po svatbě se jim postupně narodí tři děti Susan, Billy a Zoe. Constantin se snaží uživit rodinu, Mary dokáže utratit poslední centy za zbytečnosti pro Billyho. Constantina  přepadávají záchvaty nekontrolovatelného vzteku, Marry jako vzorná žena v domácnosti pečuje o domácnost a rodinu.

Tělo a krev

Když se Constantinovi naskytne dobrá pracovní příležitost a začne vydělávat více peněz, zdánlivě se jim s Mary začíná jejich sen plnit. Postaví si velký dům, mohou si dovolit téměř vše. Jenže…Mary podléhá strašlivé touze krást v obchodě různé drobnůstky, Constantin neodolá živočišnosti své sekretářky. Mary bezmezně miluje svého syna, Constantin není ochoten smířit se s jeho jemností a tělesnou drobností.

Susan se brzy vdá, ale nedaří se jí počít dítě. Zastává roli vzorné milující ženy, podporuje muže v jeho kariéře a až když se zaplete se zahradníkem, konečně otěhotní. Stává se z ní matka, dosti podobná její matce.

Billy nedokáže otci odpustit jeho výbušnost a místo vysněné architektury začne natruc studovat pedagogiku. Po studiích začne učit a když téměř ve čtyřiceti letech před rodiči otevřeně promluví o své orientaci, otec to odmítá připustit.

Zoe jako tiché a nejmladší dítě utíká na víkendy ke kamarádce do města, seznámí se s transvestitou Casandrou a spolu s ní (ním?) později vychovává svého poločernošského syna.

Autor jako vypravěč v této rodinné sáze přeskakuje z jedné postavy na druhou. Roky plynou, všichni žijí svůj život. Cunningham naprosto skvěle, jak je u něj zvykem, vystihuje jejich vnitřní myšlenkové pochody, jejich pocity. Ať už se ztotožňuje se stárnoucí Mary či Constantinem, dospělými dětmi, nebo pubertálními vnuky.

Úžasná kniha, které příznivce Micheala Cunninghama rozhodně nezklame!

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Constantine se stal hlavou rodiny, dokázal se odtrhnout od svých řeckých kořenů, kde každodenně trpěl na vyprahlé zahradě, a odstěhovat se do Spojených států amerických, kde doufal, že se mu podaří zakusit jeho sny. Práce mu začne vynášet a založí si zde také rodinu. Právě její členy sledujeme po dlouhá desetiletí.

Manželka Mary je starostlivá, dětem by se rozdala a dělá pro ně první poslední, tedy alespoň pro svého „svatouška“ Billyho, který si dokáže pláčem všechno vydobýt. Postupně se však z ní stane kleptomanka a nejednou na to doplatí. Vztah s Constantinem pomalu uvadá.

Dcera Susan přeruší studijní dráhu a vdá se. Milá a skromná sestra Zoe se postupně osamostatní natolik, že se dostane k pouličním děvám, které rozdávají rozkoš. A co Billy? Ten z rozmazlenosti vyrostl, ale vztah s otcem je stále na větším a větším bodu mrazu. Navzájem se nedokážou pochopit. Billy, ač je chytrý a někdy i plachý, neostýchá se zkusit nové věci. A to s kýmkoliv.

Kam se může rodina posunout? Kdo nakonec zaplatí nejvyšší cenu? Dojde Bill s otcem k souznění? Který člen skrývá větší tajemství? Lásky. Nevěry. Nemoci. Děti. Problémy. Život prostě nesmí být jednoduchý.

*

„A co je na tom laciném rádiu špatného?“
Matka už byla u něčeho jiného a tohle ji překvapilo. „Cože?“ zeptala se.
„To laciné rádio. To, co stojí tři devadesát devět. Co je s ním? Co záleží na tom, odkud je?“
„Cone. Japonci –“
„Já vím, kdo jsou Japonci. Myslíš si, že to nevím?“ Ukázal na ni vidličkou. „Válka skončila, ne? Dávno. Dneska můžeš sednout do letadla a letět do Japonska. Můžeš tam strávit dovolenou. Jenže ty,“ zahrozil na ni vidličkou, „ty radši utratíš za rádio čtyřikrát tolik, protože ho vyrobil nějaký úplně cizí člověk ve Filadelfii.“

…

Když ho Constantine uhodil, cítil, že odstraňuje slabinu domu. Že vypaluje ránu. Hřbetem ruky tvrdě zasáhl Billyho čelist, přejel přes zuby s očistnou palčivostí. Z dálky slyšel Mary ječet. Billyho hlava sebou škubla a Constantine ho uhodil znovu, tentokrát dlaní, úderem jistým a rázným, jako když kladivo zatlouká hřebík hluboko do dřeva. Když Billyho pustil, chlapec se zhroutil a skutálel po pár schodech, kde ho k sobě Mary přitiskla. Křičela a plakala.

*

Nositel Pulitzerovy ceny za knihu Hodiny (The Hours, 1998) Michael Cunningham dokáže vytvořit skvělou linii příběhu, která je vyprávěna a posouvána díky dialogům hlavních postav. Pokaždé se v díle setkáme s každodenními tématy, které mohou trápit i nás samotné, a zajisté nemůže opomenout ani téma homosexuality, které mu je nejblíže. Ta bývá a je pojímána jako přirozenost a vkládána do kontextu soudobé společnosti jako celku. Zajisté vás jeho knihy nezklamou, mě tedy ještě nikdy nezklamaly.

Autor recenze: Josef Němec