Zlatí úhoři

Zlatí úhoři tvoří výběr z povídek Oty Pavla. Všechny jsou autobiografické a chronologicky na sebe navazují, takže by se daly rozdělit do tří částí.

První část zachycuje dětství Oty Pavla. Je prodchnuta příběhy z okolí Branova, příhodami jeho otce, který v té době pracoval pro firmu Elektrolux, kouzelnými okamžiky bezstarostných chvil.

Druhá část je vymezena druhou světovou válkou. Rodina Oty Pavla byla z poloviny židovská, a proto povídky z této doby ztrácí na lehkosti a doslova kontrastují s povídkami předchozími. Celá rodina se musela z Prahy odstěhovat do Buštěhradu a poté byl Pavlův otec a oba bratři odvezeni do koncentračního tábora, odkud se naštěstí vrátili.

Právě tímto okamžikem se přesouváme do třetí části povídek, do období poválečného. Ota Pavel už je tehdy dospělý kluk a znova se vrací do míst svého dětství. Celou knihu uzavírá tatíkova smrt.

Povídky z knihy Zlatí úhoři jsou nesmírně jímavé, i když prosté. Jsou tolik prodchnuty emocionalitou, že se člověku během některých pasáží tlačí slzy do očí, jindy se mu do mysli vkrádá smutek a tísnivá melancholie. Velmi specifický humor rázem střídá nebývalá vážnost a trpkost v srdci. Všechny povídky jsou dojemně autentické a působivé.

Zvláštní na této knize byl mimo jiné i styl psaní, kdy Ota Pavel určitou událost rozebírá nesmírně detailně a jinou (ne méně důležitou dle mého názoru) popíše pomocí pár jednoduchých vět. Rozhodně tento fakt nepovažuji za důvod k zápornému hodnocení knihy. Každý spisovatel má samozřejmě svůj styl, který ne každému musí vyhovovat. Mně osobně nedělalo problémy si právě na tento navyknout a najít v něm zalíbení. A podle obecně vysokého hodnocení knihy Zlatí úhoři jsem poznala, že nejsem sama.

Osobně neznám od Oty Pavla knihu, která by nebyla něčím půvabná. Chápu sice, že v knihách právě tohoto spisovatele nemusí každý najít to, co hledá, ale já jsem v každé z nich našla nádherné čtení. A Zlatí úhoři patří mezi mé nejoblíbenější.


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář