Vraní dívka 3: Pýthiiny rady

Trilogie Vraní dívka konečně došla ke svému cíli. První díl, který u nás vyšel v loňském roce, dostal na přebal červenou pásku s varováním jen pro silné povahy. Ačkoli zbylé dva díly - Hladový oheň a Pýthiiny rady - už toto doporučení nemají (červená páska ale zůstala), nejsou o nic méně děsivými. Švédská autorská dvojice Erik Axl Sund poslala do světa zajímavý a velmi temný příběh dotýkající se těch nejnechutnějších témat společnosti. Věcí, o nichž se nikomu nechce hovořit, jsou jistým tabu, ale přesto to nic nemění na tom, že bohužel okolo nás existují.

Neber mi nenávist. Ta jediná mi zbývá.

Výrazně osobitý vypravěčský styl autorské dvojice drží čtenáře v napětí i velké nevědomosti, a nutno říct, že každý díl série je zcela odlišný. Ač to často vypadá, že děj dostal jasný směr, kterým se bude ubírat, opak je pravdou. Nitky příběhu jsou natolik spletité, že se nečekaně vydávají směry, jež by vás nenapadly ani ve snu. A přece to celé drží pohromadě, někdy sice trochu silou vůle, ale drží. Příběh plný pedofilie, mrtvých těl, nenávisti a pomsty se skládá postupně, a to, co mu dodává nejvíce na mrazivosti, je výrazně hluboká psychologická sonda do traumatizovaných myslí postav.

Pomsta je jako dort: nemůžete ho sníst a zároveň si ho nechat. Když je pomsta vykonána, je třeba jít dál s nepříjemným vědomím, že nyní je třeba jinak bezvýznamnému životu vytvořit nový význam.

Závěrečný díl nazvaný Pýthiiny rady je zřejmě nejslabším kouskem celé trilogie. Alespoň tedy jeho první polovina. Ale možná má jen symbolizovat jisté „ticho před bouří“, protože ve druhé polovině tempo zrychluje, objevují se nová odhalení a z finálního rozuzlení se místy zvedá žaludek. Ovšem vnímáno jako celek jsou Pýthiiny rady velmi zdařilým vyústěním v předešlých dílech načrtnutého propletence. Autoři zůstali věrni svému stylu! Přinesli překvapivé odpovědi, a přece si kousek nechali pro sebe. Ovšem s tím, jak celý příběh vystavěli, jakým způsobem ho posouvali, jak mlžili a čtenáře několikrát naprosto převezli, by se to snad ani jinak nehodilo.

Vraní dívka skončila. Velmi mrazivý a netypicky podaný příběh.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Švédské vyšetřování pedofilního zneužívání, ale i vražd se pomalu ale jistě blíží ke svému cíli. Jeanette Kihlbergová sestavuje úspěšně skládačku z případu Vraní dívky, který souvisí s mnohými skutečnostmi, které se staly a ještě stanou. Ráda by se konečně sešla s Victorií, která však žije pod novou identitou. Opravdu se jí to podaří?

„Stát se dospělým je zločin proti vlastnímu dětství.“

Podstatně na tom lépe je i psycholožka Sofia Zetterlundová, která v sobě odtajňuje zapomenutou, někdy i vymyšlenou, minulost, která má co dočinění nejen sVictorií Bergmannovou, ale i její dcerou Madeleine a stárnoucí psycholožkou na důchodku, Sofií. S čím vším se ještě musí vypořádat? Proč ji paměť neposlouchá?

Zneužívání. Polární Kruh pro adoptované děti. Otec a dědeček v jedné osobě. Fotografie mrtvých i živých. Spravedlnost v okovech. Tak daleko a přece ještě blíž, to je tu, oč tu běží.

*

Tvář má ztuhlou a svaly kolem úst napjaté. Leží nahá na zádech a nemůže se ani pohnout, protože má ruce svázané za zády lepicí páskou.
Po obou stranách je hrubá dřevěná stěna, a když se Ulrika pokusí nadzvednout, narazí na železné trubky, které se jí táhnou napříč přes kolena a prsa.
To, o čem si nejprve myslela, že je to uschlá sražená krev na obličeji, je lepicí páska, kterou má zalepená ústa. Cítí pod sebou vlhko, přepokládá, že se počurala.
Jsem pohřbená zaživa, pomyslí si.

…

V kufru je několik listin a ona je zná všechny nazpaměť. Jedna z nich pochází z dětské psychiatrie v Kodani.
Sedmý řádek: „Dívka jeví známky deprese.“ A o dva řádky níž: „Dlouhodobě se poškozuje, může se chovat násilně.“ Další stránka: „Opakovaně oznámila, že ji otec zneužívá, ale nebylo to považováno za věrohodnou informaci.
Jiný papír má razítko sociální správy, je to rozhodnutí o „umístění v péči rodiny“.
V péči rodiny, myslí si. Takový hezký obrat.
Zavře kufr a chvíli uvažuje, co se stane potom, až domluví a její pěstounka pochopí, jaké má volby.
Pomsta je jako dort: nemůžete ho sníst a zároveň si ho nechat. Když je pomsta vykonána, je třeba jít dál s nepříjemným vědomím, že nyní je třeba jinak bezvýznamnému životu vytvořit nový význam.

*

Celá série je výjimečná a něčím odlišná od jiných severských krimi. Přináší znechucení tímto světem, ve kterém spravedlnost ne vždycky vítězí. Velmi čtivé, strhující a neopakovatelné. Pýthiiny rady se trochu vymykají předchozím dvěma dílům a konec může některé velmi rozhodit a možná i naštvat. Doporučuji jej milovníkům thrillerů, i když ne každý bude mít kladné hodnocení ;).

Autor recenze: Josef Němec

* * *

Vraní dívka 3: Pýthiiny rady

Nechci spoilerovat, takže o zápletce vám toho moc nenapíšu. A některé další věci si taky nechám pro sebe. Ráda bych vypíchla opravdu hlavně to, o čem pořád musím přemýšlet.

Postavy. Jeanette Kihlbergovou jsem si oblíbila teprve v druhé knize – v té první mi přišla moc afektovaná a nesvá, jakoby teprve od chvíle, co začala spát se Sofií, mohla být ve své kůži. V Pýthiiných radách mi přišla úžasná. Sofia, jak to s ní nakonec vlastně je? Snaží se i kvůli Jeanette vyrovnat se svou minulostí a pokouší se na sobě provádět terapii. Pak se objevují jména z minulých dílů i některá nová. Za zmínku určitě stojí Viggo Dürer, protože jestli jste jako já, budete toho hajzla nenávidět vší silou, jaké jste schopni. Jenže je to opravdu záporák? Nestal se pouze obětí okolností, stejně jako Victoria Bergmanová?

Obecně je tenhle díl asi největší psycho. Jako kdyby se autoři snažili trumfnout sami sebe. V jednom momentě, kdy policisté za zazděnými dveřmi najdou jistou „výstavku hrůzy“, kterou jeden z vyšetřovatelů přirovná k pavoukovi, načež se pozvrací, mi bylo skutečně nevolno.

Děsivé momenty byly ale i ty bez nechutností. Třeba když Sofia procitne z jakéhosi náměsíčnictví v rušné hotelové hale, kde dost vyzývavě flirtovala s nějakým cizincem. To pomyšlení, že někde uvnitř nás může číhat něco, co nás jednou znenadání ovládne, mi občas v noci nedá spát. Protože jak se člověk může ubránit vlastnímu tělu a vlastní mysli?

Teď k tomu závěru. Když jsem loni na podzim navštívila autogramiádu autorů Vraní dívky, říkali tam oba – tehdy už přiopilí - pánové, že závěr této trilogie nebude šťastný. Je pravda, že by se k duchu celé série asi moc nehodil. Ale tohle?

Je to trochu paradoxní, ale jsem po dočtení závěrečné knihy mnohem zmatenější než po dočtení prvního dílu. Tam mi to celé dávalo jakýsi ucelený smysl. Teď? Naplno se ukazuje filozofská poučka, že čím víc informací mám, tím míň toho vím.

Myslím, že o tom ještě budu pár týdnů přemýšlet. Za rok má v češtině vyjít první díl nové série od Erika Axla Sunda. Přečtu si ji? Stoprocentně ano.

Autorka recenze: Livia Ondráková

* * *

Vraní dívka 3: Pýthiiny rady