Kukačka

Co vás přivedlo k psaní příběhů?

Psát jsem zkoušela už od základní školy, ale když nepočítám nejrůznější literární soutěže, nikdy jsem žádnou z těch věcí nezveřejňovala. Až mnohem později, když jsem byla na mateřské, jsem objevila svět fanfiction. (Pozn.: Fanfiction jsou příběhy sepsané fanoušky. Primárně vycházejí z již existujícího literárního díla, filmu či seriálu). Nejdříve jako čtenářka, ale později jsem se rozhodla zkusit si něco takového napsat. Byl a je to úžasný zážitek. Kapitolu po kapitole zveřejňovat svůj příběh a být v okamžitém kontaktu se čtenáři a jejich reakcemi. Za ty roky se z mnohých z nich stali přátelé a dokonce se i setkáváme.

Dokázala jste skloubit vaše psaní s prací jako redaktorka Českého rozhlasu?

V době, kdy jsem pracovala v Českém rozhlase, jsem ještě nepsala. A myslím, že pokud by k tomu došlo, nejspíš by ty příběhy patřily do zcela jiného žánru. Vzhledem k náplni většiny zpráv bych nejspíš skončila jako autorka hororů nebo přinejmenším literatury faktu. :)

Bylo těžké dopsat svoji první knihu? A jak dlouho vám trvalo, než jste našla nakladatelství, které vám ji vydalo?

Upřímně řečeno mě samotnou nikdy nenapadlo nějakou knihu vydat. Na internetu jsem byla spokojená. Jako autorka jsem fungovala zhruba půl roku a našla si mě poměrně velká skupina čtenářů. Jak to ale bývá, naše rozhodnutí mnohdy ovlivní lidé, kteří jsou v pravý čas na správném místě. Přes internet mě oslovila jedna z dalších fanfiction autorek – nyní už blízká kamarádka – a ptala se, jestli nechci zkusit vydat knihu. Říkám oslovila, ale ve skutečnosti byla velmi vytrvalá a přesvědčivá. :) Nakonec mě nahlodala natolik, že jsem se rozhodla to zkusit. Poslala jsem asi sedm kapitol Dvou zrcadel majiteli nakladatelství Host. Myslela jsem spíš na zkoušku, aby mi někdo, kdo se literaturou zabývá, řekl, jestli se mám vůbec namáhat. Reakce byla velmi pozitivní a místo pouhého zhodnocení jsem rovnou dostala nabídku knihu u nich vydat.

Do povědomí čtenářů jste se dostala po vydání své prvotiny Dvě zrcadla. Proč právě fantasy? Jste romantička a fanoušek upírů?

Fantasy mám moc ráda, vlastně jsem na něm vyrůstala. A upíři k fantasy určitě patří. Jejich temná podstata se skvěle hodila k příběhu o pocitu viny, který jsem nosila v hlavě. Na upírech se totiž dá velmi dobře ilustrovat boj s temnou stránkou duše, která nám komplikuje život. Rozhodně to ale není jediné téma, které mě zajímá. A romantička rozhodně jsem. Nenapravitelná. :)

Na svém kontě máte již třetí knihu, a to Kukačku. Jak se vám psala a o čem příběh je?

Přiznávám, že Kukačku mám ze všech svých knih nejraději. Její hlavní hrdinka mi ohromně přirostla k srdci. Vlivem nejrůznějších okolností se ocitla na ulici, v prostředí mexického gangu v Chicagu. Je to v podstatě kapsářka a takový samorost. Po jedné nepovedené loupeži se její život radikálně změní – místo do vězení je odvezena do rezidence jisté vysoce postavené dámy a tam dostane nabídku nezvyklé, ale dobře placené práce dvojnice. Přináší to sebou řadu dramatických, ale i celkem komických situací. Kukačka je příběh především o lásce, ale najdete v něm i detektivní zápletku a mé oblíbené téma vypořádávání se s vlastním svědomím.

Bylo složité se vžít do honorace bohatých a těch, kteří žijí ze dne na den? Kde jste brala inspiraci? Promítáte do knihy i vlastní pocity a zkušenosti?

Pokud jde o horních deset tisíc, jedná se především o střípky pochytané z médií. Ohledně života na ulici jsem čerpala především ze zkušeností několika bezdomovců, se kterými se osobně znám, a také z toho, co jsem „pochytala“ jako přihlížející v pražských ulicích. Svého času jsem totiž jezdívala velmi brzy ráno do práce a musela jsem poměrně dlouho čekat na přestup na Národní třídě. Nevěřili byste, co všechno je na takovém místě k vidění. :)

Můžeme bezohlednou madam Kingovou, či hlavní hrdinku Marii najít i mezi námi?

Pokud jde o charaktery, tak si troufám tvrdit, že jistě ano. Pokud se ale ptáte, jestli mě k jejich napsání inspirovali skuteční lidé, tak musím říct, že ne. Každá podobnost se skutečnými osobnostmi je čistě náhodná. :)

Povíte nám, jak jste vytvářela příběh a hlavní hrdiny? Jaká část byla nejtěžší?

Ono to bude znít hrozně divně, ale ten úplně první nápad přišel, když jsem si jednou ráno čistila v koupelně zuby. Zvedla jsem hlavu a podívala se do zrcadla. Najednou přišla myšlenka na dívku (ženu), která se na sebe dívá těsně předtím, než se rozhodne změnit svou identitu. Ten nápad mi připadal zajímavý. Chci říct, koho někdy v životě nenapadlo, jaké by to bylo stát se ze dne na den někým jiným? Obzvlášť, když prožíváme něco hodně těžkého. Marie tu příležitost dostala, ale zjistila, že změnou jména ani tváře sama sobě neuteče.

A nejtěžší část příběhu?

Určitě scéna v kostele a všechno, co následovalo. Nebudu spoilerovat, ale kdo četl, ví, o čem mluvím. :)

Konzultujete s někým svoje psaní? Necháváte svá dílka někomu číst?

Jsem vděčná a hrdá zároveň, že mám kolem sebe skupinu úžasných lidí, kteří mě provázejí už od začátku mého psaní. Jsou to právě ony dámy, které čtou mé příběhy na internetu. Každou dopsanou kapitolu jim posílám a jejich reakce mě ohromně motivují. Mám možnost si rovnou ověřit, jestli jednotlivé scény „fungují“, jak je potřeba. Jsem v podstatě lenoch a obávám se, že nebýt přímých reakcí, nikdy bych se k dokončení knihy sama nedonutila. :)

Neznámí čeští autoři většinou v naší zemi moc čtení nejsou. Čemu to přikládáte? Není to trochu škoda?

To je hrozně těžké. Když se rozhlédnete po kterémkoli knihkupectví, zjistíte, jak obrovské množství knih každý měsíc vychází. Netuším, jak probíhají schůze na marketingových odděleních českých nakladatelů, ale vydávat knihy je, pokud vím, velmi riskantní byznys. Všechno ale není jen o reklamě, i když ta nejspíš přitáhne velkou část čtenářů. Za zmínku stojí i další významný faktor a tím jsou tzv. knižní bloggeři. Komunita amatérských recenzentů na internetu do značné míry ovlivňuje obecné povědomí a také názory na jednotlivé tituly. Což je podle mého názoru hrozně fajn. Čtenáři se tak mohou dozvědět i o dalších knihách; nejen o těch, které jsou propagovány na plakátech ve výlohách.

Zvládáte jako spisovatelka a matka v jedné osobě i číst knihy? Který žánr je vám nejbližší? A bez kterých autorů byste si nedokázala představit život?

Zvládám, ale mnohdy na úkor spánku. Přes den je času na čtení málo, a protože nedokážu nečíst, jdu raději pozdě spát. :) Co se týče žánrů, obvykle si vybírám právě fantasy, sci-fi či romance. Oblíbených autorů mám spoustu; namátkou např. Tolkiena, Pratchetta, Quinnovou, Rowlingovou a spoustu dalších. Vedle papírových knih mě ale nepřestal fascinovat svět fanfiction, takže spousta věcí, které přečtu, pochází z klávesnice právě těchto autorů.

Stíháte ještě nějaké své koníčky?

Vlastně ne. Čtení a psaní jsou časově náročné až až. :)

Zajisté máte v hlavě už nějaký další příběh. Prozradíte čtenářům, na co se od vás mohou těšit? Vrátíte se k dokončení trilogie s upíry anebo se dočkáme úplně jiného žánru a příběhu?

Momentálně jsem si naordinovala delší pauzu. Hlavním důvodem je skutečnost, že můj mladší syn, který je autista, dorostl do předškolního věku. Chci s ním trávit víc času a pomáhat mu, jak jen to půjde. Třetí díl trilogie mám z poloviny napsaný, ale jeho dokončení bude muset zatím počkat. Pohoda v rodině je na prvním místě. Až se k psaní vrátím, chtěla bych pracovat naplno a ten příběh neošidit, což bych momentálně nedokázala.

V hlavě mám i úplně nový příběh. Mělo by to být sci-fi a poprvé by se odehrávalo v Čechách, ale dopsání trilogie bude mít přednost.

Na závěr mě napadá jen jediné, popřát Vám do života jen radosti a žádné strasti. Co byste popřála vy těm, kteří touží potom vydat svoji prvotinu?

Rozhodně doporučuji dopřát si zkušenost přímých reakcí čtenářů na internetu. Velmi rychle a snadno zjistíte, jestli se vaše příběhy a váš styl líbí nebo ne. Ale připravte se na to, že se jedná o koníček, který je dost návykový. :)

S autorkou si povídal Josef Němec
Více o autorce se můžete dozvědět na jejích webových stránkách: http://karolkalimrova.wordpress.com/