Doplavat domů

Kitty Finchová je ženou, která nedokáže změnit sebe, ale ty kolem sebe ano. Má na všechny nějaký vliv. Ať dobrý nebo špatný. A umí především také ve všech ohledech šokovat. Stačí, když dostane šanci. A ta na ni čekala u bazénu prázdninové vily.

Tam se setkává s rodinou Jacobsových a dalšími lidmi, se kterými stráví několik perných dní a nocí. Kitty tak má možnost požádat hlavu rodiny Jacobsových – básníka Jozefa Nowogrodzkého, aby ohodnotil její životní báseň. Ten ale váhá. Proč? Má k tomu nějaký pádný důvod?

Zároveň si tímto naléháním Kitty získá několik nepřátel a mezi nimi i Isabel Jacobsovou, která jí dala tu možnost, zde s nimi pobývat. Naopak dcera Nina vidí v Kitty svého anděla strážného. Svěřuje se jí se svým životním postupem. Stává se ženou. Co se změní pro Ninu a její nejbližší okolí? Co rozproudí Kittyn chtíč?

*

Byl uvnitř ní. Vstoupil do její mysli prostřednictvím transu. Zachycovala jeho myšlenky, pocity a záměry. Zaryla si nehty do tváří, a když si byla jistá, že je vzhůru, šla k francouzským dveřím a vlezla do bazénu. Než doplavala k polosplasklé matraci a odtáhla ji k mělčímu konci, do zápěstí ji štípla vosa. Nevěděla s jistotou, jestli to přízračné zjevení byl duch, sen nebo halucinace. Bez ohledu na to bylo ale v její mysli už dlouho. Ponořila hlavu pod vodu a začala počítat do deseti.
Někdo byl v bazénu s ní.
Kitty jen tak tak rozeznávala opticky zvětšené konečky prstů Isabel Jacobsové, jež lovila hmyz věčně umírající na té straně, kde je hloubka. Když se vynořila, Isabeliny silné paže už rozrážely studenou zelenou vodu a hmyz se svíjel na hromádce u samého kraje bazénu.

*

Není třeba román o pětiset stránkách, někomu stačí rozehrát bravurní příběh několika postav i pouze na sto padesáti. Výjimku netvoří ani Deborah Levy, která nás dokázala přivést na místo, kde se všechno pomalu ale jistě schylovalo ke změnám. Rozbuškou všeho se však stala jediná žena. Ke zpříjemnění nějakého večera s lehkým zamyšlením se.

Autor recenze: Josef Němec

Letní pohodu v pronajatém domě poblíž Nice si už čtrnáct dní užívají známý básník Joe Jacobs, jeho manželka Isabel, pracující jako válečná zpravodajka, a jejich čtrnáctiletá dcera Nina. A spolu s nimi také rodinní přátelé, manželé Mitchell a Laura.

Zdánlivě poklidnou dovolenou ale vykolejí jednoho dne mladá žena, rusovlasá Kitty, která se jen tak koupe zcela nahá v jejich bazénu. Spletla si termín, kdy měla v domku pobývat, a teď nemá kam jít. Isabel jí nabídne, z trochu nejasných důvodů, jeden volný pokoj v domě.

V krátkých kapitolách tak sledujeme obyčejné situace všech účastníků dovolené. Výlety na pláž kvůli sbírání kamenů, návštěvy cukrárny v Nice nebo Mitchellovo kulinářské umění, kterému se snad rozhodl obětovat celý pobyt u moře. Atmosféru léta dotvářejí bzučící včely, neodbytní komáři či listím věčně zapadaný bazén.

"Má uprostřed díru."
Kitty zvedla oblázek velký jako její dlaň a podala ho Nině, aby se skrz něj mohla podívat. Seděly v Nice na jedné veřejné pláži pod Promenade des Anglais. Kitty prohlásila, že na soukromých plážích se za lehátka a slunečníky platí horentní sumy. Všichni tam vypadají jako pacienti v nemocnici, běhá jí z toho mráz po zádech. Slunce jí vypalovalo do voskově bledé tváře růžové fleky.

Celá situace je dlouhou dobu jako klidné bezmračné nebe. Vy ale tušíte, že se to bezvětří dříve či později přemění v bouři. A ta bouře opravdu nakonec přichází. Je velká a možná úplně jiná, než jakou jste ji po celou dobu očekávali.

Ve vší té zdánlivé všednosti dovolené jsou totiž schované i podstatné dílčí informace a střípky čehosi daleko většího. Odkrývá se tu pomatená mysl jedné z postav, odvíjejí se tu důležité milníky v dospívání jedné mladé slečny nebo vyvěrají na povrch tajemství manželských párů.  

"Ano," řekla. "Život stojí za to žít, protože doufáme, že bude líp a že se všichni v pořádku dostaneme domů."

Doplavat domů je velmi zvláštní příběh. Na jedné straně je místy vtipný a tak moc poklidný, že se při něm vidíte na vlastní dovolené, na straně druhé je plný symbolů, skrytých dramat a vážných věcí.

Kromě barvitě popsané atmosféry léta a nicnedělání je Deborah Levy vlastně velmi stručná. Čtenáře nezatěžuje žádným sáhodlouhým podrobným vysvětlováním. Zůstává tak na vás, kolik si z příběhu vezmete a do jaké hloubky ve svých úvahách půjdete. Tato útlá kniha totiž nabízí mnohem více, než se na první pohled zdá.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Taky proto vám asi jednotlivé postavy budou připadat sympaticky povědomé. Mitchell, pupkatý žoviální rodinný přítel, během dovolené se bude starat o dobré jídlo, stejně skvělý v jeho přípravě jako v konzumaci. Občas prohodí nevinný žert. Nebo Nina, něčí dospívající dcera, působí zakřiknutě, ale zase vás moc nepřekvapí, když ji přistihnete, jak flirtuje s tím vlasatým mladíkem z obchůdku s občerstvením.

Celé prázdniny přemýšlela, co by dělala, kdyby se někdy ocitla o samotě s Claudem. Pozval ji k sobě do kavárny na cosi, čemu říkal aperitiv. Nebyla si jistá, co to je, a stejně se stalo něco, čím se všechno změnilo.

Ale třeba i Isabel. Reportérka, která se díky práci dostala do různých zemí světa. Vnitřně vám najednou bude blízká. Ve zpytování svědomí, jestli tím, nakolik se oddala svému zaměstnání, nepřišla o něco mnohem důležitějšího...

Doma v Londýně byla cosi jako duch. Když se tam vracela z různých válečných zón a zjistila, že během její nepřítomnosti se krém na boty nebo žárovky ocitly na jiném místě, sice podobném, ale ne přesně tam, kde byly předtím, vzala si z toho ponaučení, že také ona má v domově své rodiny přechodné místo. Aby mohla dělat to, co se rozhodla ve světě dokázat, riskovala, že přijde o své místo manželky a matky, matoucí místo plné přízraků představ o tom, co mohlo být, kdyby se rozhodla ho zaujmout.

Kniha řeší velká témata, a přitom je napsaná neskutečně lehce a s vtipem. Zejména ten humor neustále dokola překvapuje. Přestože se dohromady nic dramatického neděje, máte neodbytný pocit, že to neskončí dobře. Do toho se prostě musíte smát, nebo alespoň šklebit, protože autorka pozoruje svůj smyšlený svět se směsí nadsázky a dobromyslného pošťuchování, které vás prostě bude bavit.

Těch sto šedesát stran není moc, ale jako jednohubku bych to přece jen nerada označila. Jednohubka by naznačovala, že to snad spolknete najednou a nazítří si ani nevzpomenete. Takhle to není, nebude. Na to je tato kniha příliš dobrá.

Autorka recenze: Alice Fuchsová