Čas ztracených holubic

Protagonistou nového románu je Edgar Parts, inspirován skutečnou historickou postavou, který za svůj život spolupracoval celkem s pěti výzvědnými službami. Byl to tedy profesionální agent. Dosud se předpokládalo, že ten, kdo pracoval pro státní bezpečnost během první ruské okupace, byl okamžitě zabit za okupace německé. A kdo naopak sloužil Němcům, byl pak zastřelen roku 1945, přinejlepším byl odvlečen do gulagu, kde se nad ním zavřela voda.

Autorka použila odtajněné dokumenty k zajímavé historické konstrukci - kdo byl „soudruh Parts", jak žil, s kým žil, co skutečně pro různé tajné služby dělal - a hlavně: jak je možné, že přežil. Pravděpodobně proto, že jeho služby byly vysoce kvalitní a kvalifikované.

Příběh je vyprávěn velmi obratně, spisovatelka střídá různá časová období, napínavý děj se skládá z běžných, každodenních činností a profesionální udavačské práce. Tím získává román obecnější charakter a překračuje hranice pobaltského prostoru.

Sofi Oksanenová (1977) debutovala prózou Stalinovy krávy, světového věhlasu dosáhla románem Očista. Česky je obě vydal Odeon. Nejnovější román, Čas ztracených holubic (v originále Kun Kyyhkyset katosivat), se loni stal nejúspěšnější finskou knihou (vydanou v pevné vazbě) - prodalo se ho na sto tisíc výtisků. Letos na jaře získala Oksanenová Severskou cenu. Uděluje ji (od roku 1986) Švédská akademie, která také rozhoduje o Nobelových cenách. Laureáti jsou vybíráni ze všech skandinávských literatur. Cena je spojena s finanční odměnou 350 000 švédských korun.
Oksanenová, dnes patrně i v zahraničí nejznámější finská autorka své generace, se může už pyšnit mj. Evropskou knižní cenou, Literární cenou Severské rady či Cenou Finlandia. Estonsko, odkud pochází spisovatelčina matka, jí dokonce udělilo Řád kříže země Panny Marie čtvrtého řádu.

Knihu vydává nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna, český překlad je dílem Lindy Dejdarové.

25.7.2013, Literární noviny, str. 17 - Čtení

Ukázka z knihy:

Hukot sílil; věděl jsem, co se to zpoza stromů blíží. Pohlédl jsem si na ruce, netřásly se. Za okamžik poběžím k blížící se koloně aut a nebudu myslet na Edgara ani na jeho nervy. Koutkem oka jsem viděl, jak si roztřesenýma rukama žmoulá rajtky, v obličeji barvu ne zrovna vhodnou k boji. Ještě nedávno jsme se cvičili ve Finsku, kde jsem se o Edgara staral jako o malé dítě. Skutečný boj byl ale něco jiného. Tohle byl náš úkol. Za okamžik. Teď! Vyběhl jsem, granáty mi tloukly do stehen, jeden jsem chytil za rukojeť a mé prsty už ho viděly rotovat vzduchem. Finská vojenská košile, kterou jsem si navlékl ve výcvikovém táboře na finském ostrově, mi na těle stále ještě připadala jako nová, a to mi dodávalo sílu do nohou. Zanedlouho budou všichni muži mé země oblékat jedině uniformu estonské armády a žádnou jinou. Ani uniformu cizích dobyvatelů, ani spojenců, jen svou vlastní. O to nám šlo, převzít zpátky svou vlast.
Za sebou jsem slyšel, jak mě ostatní následují, jak se země prohýbá pod naší silou, a rozběhl jsem se vstříc burácení motorů ještě rychleji. V nose jsem cítil pot nepřítele, v ústech pachuť vzteku a železa. V mých holínkách najednou běžel někdo jiný, tentýž bezcitný bojovník, který v nedávném boji skočil do zákopu a házel granáty na sovětské záškodníky, pojistka, páska a hod, pojistka, páska a hod, byl to někdo jiný, pojistka, páska a hod, a ten někdo se teď řítil k rachotícím autům. Všechny naše kulomety mířily na kolonu. Bylo jich víc, než jsme čekali, bylo jich nekonečně, Rusové a sovětští záškodníci s estonským držením těla, a měli nekonečně aut a kulometů. Ale my se nezalekli, to nepřítel se zalekl. Nás hnala nenávist, hnala nás takovou silou, až se protivník na okamžik zastavil, kola autobusu chvilku hrabala naprázdno, naše nenávist je přibila na místo v momentě, kdy se spustila palba. Zaútočil jsem na ten autobus společně s ostatními a všechny jsme je pobili. Svaly na rukou se mi ještě třásly předchozí palbou, v zápěstí jsem ještě cítil tíhu odhozeného granátu, ale postupně mi došlo, že je po boji. Když se nohy zastavily a přivykly nehybnosti, když na zem přestaly pršet nábojnice, uvědomil jsem si, že boj skončil, avšak ticho nenastalo. Ozýval se hluk, lomoz lačných červů deroucích se hlínou k mrtvým tělům, činorodé ševelení těch slouhů smrti za čerstvou krví. Kolem nás visel smrad, zápach výkalů, kyselých žaludečních šťáv a zvratků. Oslnilo mě světlo, oblak střelného prachu pozvolna řídnul a zdálo se, jako by se na okraji toho oblaku rýsoval zářivě zlatý kočár, připravený odvézt padlé. Našince, sovětské záškodníky, Rusy, Estonce, všechny ve stejném kočáře. Mhouřil jsem oči. V uších mi zvonilo. Viděl jsem muže, jak popadají dech, otírají si čela, kymácejí se na místě jako stromy. Mžoural jsem na nebe, chtěl jsem vidět ten zářivý kočár, ale nebylo mi dáno v klidu se opírat o omlácený bok autobusu. Ti nejhbitější už se činili, jako by nakupovali na tržišti: bylo třeba posbírat zbraně padlých, pouze zbraně a nábojové pásy - a prohledat kapsy. Brodili jsme se mezi kusy lidských těl a škubajícími se údy. Právě jsem z jednoho těla sundal pás s nábojnicemi, když mi něco u země sevřelo kotník. Stisk byl překvapivě silný, stahoval mě dolů k chrčícím ústům. Než jsem stihl zamířit, podlomila se mi kolena a zhroutil jsem se vedle umírajícího muže, stejně bezmocný jako on sám. Byl jsem si jistý, že udeřila má hodina. Svůj pohled ale neupíral na mě, namáhavá slova byla určena někomu jinému, někomu milovanému. Muž mluvil sice rusky, takže jsem slovům nerozuměl, avšak hlas, jakým mluvil, nemohl být určený nikomu jinému než jeho milé. Věděl bych to, i kdybych v jeho špinavé ruce neviděl fotografii a na ní záblesk bělostné sukně. Sukně teď zrudla mužovou krví, jeho prst zakrýval ženinu tvář. Prudkým pohybem jsem vytrhl nohu ze sevření a v mužových očích, v nichž jsem před okamžikem zahlédl sebe, vyhasl život. Přinutil jsem se vstát, musel jsem pokračovat.
Když jsme sesbírali všechny zbraně, v dálce se znovu ozval zvuk motorů a četař Allik dal rozkaz k ústupu. Odhadovali jsme sice, že záškodnický prapor počká na posily, než se pustí do nového útoku nebo vyrazí hledat tábor, ale bylo jasné, že po nás půjdou. Naši kulometníci už dorazili na kraj lesa, když jsem zahlédl známou postavu, jak dupe po mrtvém těle: Mart. Už stačil rozdupat lebku, mozek se smíchal s hlínou a Mart tloukl pažbou, jako by ji chtěl zarazit skrz tělo do země. Rozběhl jsem se k němu a vrazil mu takovou facku, až mu puška vypadla z rukou. Vzpíral se, aniž viděl, co se děje, aniž mě poznal, jen křičel na neviditelného nepřítele a máchal kolem sebe. Podařilo se mi ho svázat páskem, který jsem si vytáhl z kalhot, a odvést ho na obvaziště, kde chlapi spěšně pakovali. Pošeptal jsem jim, že potřebuje dohled, poklepal jsem si na spánek. Felčar pohlédl na zadýchaného Marta, jemuž se v koutcích úst nahromadila pěna, a přikývl.
Četař Allik popoháněl chlapy, někomu vytrhl z ruky placatku a zařval, že Estonec nebojuje ožralý jako nějaký ivan. Vydal jsem se hledat Edgara. Bál jsem se, že utekl, ale bratránek se krčil na balvanu, s rukou před ústy a tváří zmáčenou potem. Popadl jsem ho za rameno, a jen co jsem povolil stisk, začal si ušmudlaným kapesníkem drhnout kabát na místě, kde jsem se ho zakrvácenými prsty dotkl.
„Já nemůžu. Nezlob se.“ Hrudí mi náhle projel pocit znechucení, myslí mi problesklo, jak máma schovávala kávu a potají ji vařila jen Edgarovi, nikomu jinému. Zatřásl jsem hlavou, musel jsem se soustředit. Potřeboval jsem zapomenout na kávu, na Marta i na to, jak jsem se ztotožnil s mužem, kterého jsem spatřil v jeho pomateném pohledu. Podobal se muži, který vyběhl do boje v mých holínkách. Musel jsem zapomenout na nepřítele, který mě popadl za nohu a v jehož očích jsem viděl sebe, i na to, že ve výrazu četaře Allika jsem se neviděl. Ani ve felčarově výrazu. Ani ve výrazu nikoho jiného, o kom jsem tušil, že přežije až do konce. Tohle byl můj třetí boj od návratu z Finska a byl jsem stále naživu, na rukou jsem měl krev nepřátel. Kde se vzaly náhlé pochybnosti? Proč jsem se neviděl v těch, o nichž jsem věděl, že spatří mír na vlastní oči?
„Jdeš hledat další našince? Nebo zůstaneš s těmahle a budeš bojovat?“ zeptal se Edgar.
Otočil jsem se k lesu. Měli jsme úkol: oslabit Rudou armádu, která okupovala Estonsko, a předávat informace o jejím postupu spojencům ve Finsku. Dobře jsem si vzpomínal, jak jsme si libovali, když jsme si oblékli novou finskou uniformu a večer jsme nastoupení v řadě zpívali saa vabaks Eesti meri, saa vabaks Eesti pind -osvobodíme Estonsko na moři i na pevnině. Když jsme dorazili do Estonska, má jednotka sotva stihla přeřezat několik telefonních linek, pak nám přestala fungovat vysílačka a dospěli jsme k názoru, že budeme užitečnější, když se připojíme k ostatním. Četař Allik se osvědčil jako statečný muž a lesní bratři postupovali zběsilou rychlostí.
„Možná, že uprchlíci potřebují ochranu,“ šeptal Edgar. Měl pravdu. Skupinu postupující ve stínu lesa provázelo mnoho dobrých chlapů, jenže postup byl namáhavý, protože jediná cesta ven z obklíčení vedla bažinou. Bojovali jsme jako posedlí, abychom jim dali čas, zdržovali jsme protivníka, ale nemohli jsme vědět, jestli náskok, který jsme jim vybojovali, bude stačit. Edgar vytušil, jak se mé myšlenky nerozhodně zmítají. „Kdo ví, jak jsou na tom doma. Od Rosalie nepřišly žádné zprávy,“ dodal.
Ještě než jsem si to stihl pořádně promyslet, už jsem přikývl a vydal se oznámit, že odejdeme chránit uprchlíky, ačkoliv Edgar to určitě navrhl jen proto, aby se vyhnul novému útoku, aby si zachránil vlastní kůži. Bratránek znal mé slabiny. Všichni jsme nechali doma své dívky, snoubenky a manželky, ale jen já jsem svou ženu využil jako záminku zanechat boje. Přesto jsem sám sebe přesvědčoval, že jsem volil zcela čestně, dokonce rozumně.
Velitel náš odchod považoval za dobrý nápad, ale stejně jsem si na cestě připadal podivně vykořeněný. Snad to bylo tím, že se mi ještě úplně nevrátil sluch, nebo tím, že mi v hlavě stále zněla poslední slova zemřelého nepřítele určená jeho milé. Měl jsem pocit, jako by nic z toho, co se stalo, nebyla pravda, a pach smrti mi nezmizel z rukou, ani když jsem si je dlouho máčel v potoce, na který jsme cestou narazili. Čáry života, srdce a hlavy se mi v dlani stále hnědě rýsovaly, zaschlá krev se zažírala hlouběji do kůže, a tak jsem postupoval vpřed ruku v ruce se zemřelými. Co chvíli jsem si vzpomněl, jak se moje nohy hnaly do boje, jak moje ruka bez zaváhání rozezpívala lehký kulomet, a když došly náboje, popadla pistoli, pak kamení, které našla na zemi, a nakonec rozbila rudoarmějci hlavu o blatník autobusu. Ale to jsem nebyl já, to byl ten druhý.
Prodírali jsme se neznámým lesem, kompas jsem ztratil v boji. Přesto jsem držel směr, jako bych věděl, kam vlastně jdeme, a trochu mi zvedlo náladu, když jsem znovu uslyšel ptačí zpěv. Co nevidět si Edgar uvědomí, že si zdaleka nejsem jistý směrem, ale sotva mu to bude vadit. Bylo pro nás bezpečnější držet se dál od uprchlíků, které pronásledovali sovětští záškodníci. Nebylo však nutné mluvit o tom nahlas. Edgar několikrát naznačil, že bychom měli v klidu počkat na příchod Němců, protože nic jiného nemá smysl a za této situace se už nevyplatí riskovat. Neposlouchal jsem ho a hnal jsem se dál: půjdu do domu Armových a budu chránit Rosalii a její rodinu. Zkontroluji také statek Simsonových, a pokud budou boje pokračovat, vyhledám nějakého spolehlivého lesního bratra a připojím se k jeho oddílu. Edgar mě následoval, stejně jako mě následoval na cestě přes Finský záliv do výcvikového tábora. Tenkrát byl celý bledý a chtěl se vrátit, když viděl, jak prasklinami na zamrzlém moři prosakuje voda. Pak se nám lyže obalily ledovou krustou a já jsem z nich osekal led sobě i Edgarovi. Postupovali jsme dál, já vpředu, Edgar za mnou, přesně jako teď. Tentokrát jsem si však chtěl udržet pořádný odstup, aby se bratrancovo supění utopilo v šumu stromů. Když jsem před chvílí vytahoval krabičku cigaret, třásly se mi prsty, a nechtěl jsem, aby si toho Edgar všiml. V duchu jsem stále viděl výraz muže, který mě popadl za kotník, a zrychlil jsem tempo. Batoh mě tížil, ale zrychlil jsem stejně, chtěl jsem za sebou nechat tvář toho muže, kterého nejspíš zabila moje kulka, muže, jehož snoubenka se nikdy nedozví, kde zůstal její milý, ani že jeho poslední myšlenka byla: miluji tě. Měl jsem víc důvodů, proč jsem tak ochotně odešel a nechal ostatní připravovat se k dalšímu útoku. Němečtí spojenci ve mně už dřív budili pochyby.
Poslali náš oddíl, abychom rudoarmějce přepadli ze zálohy, s sebou nám dali jen několik granátů a pistolí a nefunkční vysílačku, nic víc. Nedostali jsme ani pořádnou mapu Estonska. Zkrátka nás poslali na jistou smrt. Přesto jsem o svých pochybnostech mlčel a plnil rozkazy. Jako kdybychom se nijak nepoučili z minulých století, z doby, kdy nám kůži na zádech odírali pobaltští baroni. Před odchodem do Finska jsem se chtěl připojit k oddílům Zeleného kapitána, dokonce jsem uvažoval o spáchání atentátu. Změnil jsem ale plány, když mě pozvali k výcviku, který pořádali Finové, moře přeci jen zamrzlo a otevřelo tak do Finska snadnou cestu. Považoval jsem to za znamení osudu; v řadách lesních bratrů jsem si všiml určité vzpurnosti a liknavosti, jimiž se žádná válka vyhrát nedala. Žádného utlačovatele by na útěk nezahnaly, nepřivezly by zpět vyhnance ze Sibiře ani nevrátily zabrané domovy. Počínání Zeleného kapitána mi připadalo riskantní – v náprsní kapse si nosil notýsek, do něhož si zapisoval jak všechny údaje o svých mužích, tak podrobné plány útoků i podzemních chodeb. Martova dcera mi potvrdila, že jsem měl pravdu. Prozradila mi, že sovětští záškodníci objevili záznamy její matky o proviantu. Do sloupečků pečlivě zapisovala, kdo se přišel najíst a kdy, protože jí Zelený kapitán slíbil, že za všechno jídlo i péči dostane později zaplaceno. Teď z Martova domu zbývala jen dýmající hromada popela, Mart sám se zbláznil a jeho dcera se plahoči­ la kdesi před námi spolu s ostatními uprchlíky. Několik lesních bratrů uvedených v záznamech už popravili. Chápal jsem, že až bude Estonsko opět svobodné, chtěli se lesní bratři na tahle léta ohlížet s čistým svědomím: potřebovali mít všechno zdokumentované na důkaz, že všechno probíhalo v souladu se zákonem a dobrými mravy. Jenže morálku jsme si teď nemohli dovolit. Bolševické akce ukázaly, že naše vlast a naše domovy jsou v rukou nevzdělaných primitivů. Nahlas jsem ovšem kapitána nekritizoval. Byl to studovaný muž, a navíc veterán z osvobozovací války, takže toho o válčení věděl mnohem více než já, a naučil nás mnoho užitečného. Vycvičil oddíly, naučil nás střílet a vysílat morseovkou a dohlížel, abychom každý den cvičili dovednost, která byla v lese nejdůležitější: běh. Kdyby si nevedl tak pečlivé záznamy, nejspíš bych v Estonsku u jeho oddílu zůstal. Nebo kdyby jeho muži neměli ten fotoaparát. Byl jsem s nimi už nějakou dobu, když se jednoho rána rozhodli, že se spolu všichni vyfotí. Jeden z mužů, kterého jsem neznal, se z hloučku nenápadně vytratil a já jsem jeho příklad následoval. Vymluvil jsem se, copak já, vždyť jsem do jejich party vlastně ani pořádně nepatřil. Chlapi pózovali před bunkrem, objímali se kolem ramen, granáty za pasem, někdo se šklebil a strkal hlavu do kufříkového gramofonu. Před sebe vystavili batoh plný bankovek pocházejících z trezoru, který měli komunisté v obecním domě. Byly to stejné bankovky, které večer předtím Zelený kapitán po celých svazcích rozdával zaměstnancům obecního domu, protože věděl, že z krádeže peněz tak jako tak obviní jeho. Jen si pořádně naberte, řekl, tyhle ruble se Sovětskému svazu zabavují, vracíme je našemu lidu. Kapitán se už stal legendou, ale já na nějaké legendy nebyl. Netoužil jsem se stát hrdinou. Byla to slabost? Byl jsem vůbec lepší než Edgar?
Rosalie by byla hrdá jak na snímky z výcvikového tábora, tak na ty z oddílu Zeleného kapitána. Já jsem ale nehodlal opakovat kapitánovy chyby, a proto jsem, ač nerad, roztrhal i Rosaliinu fotografii. V mnoha zoufalých okamžicích mě svým pohledem utěšila, a útěchu budu potřebovat, až mi na bitevním poli bude vytékat život ze žil. Vlastně jsem ji potřeboval už teď, když jsem za sebou nechal naše spolubojovníky a trmácel se přes balvany porostlé mechem, potřeboval jsem její pohled. Edgar, klusající za mnou, u sebe nikdy nenosil upomínku na svou ženu. Když se tenkrát objevil v lesní chalupě, kde jsem čekal na odchod do Finska, dal jasně najevo, že o jeho návratu do rodné vísky se nesmí nikdo dozvědět. Chápal jsem, že jakožto válečný zběh má obavy, a navíc se vědělo, že máma je na tom špatně s nervy. Přesto jsem si nedokázal představit, že bych se zachoval stejně a nedal o sobě Rosalii vůbec žádnou zprávu. Slyšel jsem za sebou Edgarovo supění a nechápal jsem, proč chce i nadále udržovat manželku v přesvědčení, že je stále mobilizovaný v řadách Rudé armády. Já chtěl za Rosalií co nejdřív, kdežto Edgar se o setkání s manželkou nezmínil ani slůvkem. Dokonce jsem ho začal podezírat, že si našel milenku, možná v Helsinkách, a chystá se manželku zbaběle opustit. Své záležitosti si často vyřizoval sám, chodíval do známé helsinské restaurace Klaus Kurki. Ono podezření nicméně vyvracel fakt, že Edgar nikdy neměl zrak zkalený vášní, navíc nepil zdaleka tolik jako my ostatní, což při každém návratu do ubikace dokazoval jeho svěží dech. Také nosil sportovní oblečení, které jsme všichni dostali, ačkoliv si látku i střih prohlížel s nakrčeným obočím. Takhle vystrojený by si s žádnou na procházku vyrazit nemohl. Stejně jako by jí moc nepobavil za těch dvacet marek, které jsme dostávali na den, nemluvě o tom, že by se vydal poznávat helsinské nevěstince. Peníze tak tak vystačily na cigarety, ponožky a další nezbytnosti.
Ostatní po bratránkovi pokukovali, měli ho za podivína, a už jsem se začal bát, že ho prohlásí za nezpůsobilého a vyloučí z výcviku. Proto jsem se mu ze všech sil věnoval, obzvlášť poté, co mu zpětný ráz pušky rozsekl obočí a vyvolal u něj strach ze střelby. Přitom jsem se podivoval, jak to mohl v Rudé armádě vydržet, a kde přišel ke svému slušnému břichu. V proviantu Rudé armády se sotva našel špek a pšeničný chleba. Ve výcvikovém táboře ale břicho vypěstované z lahůdek postupně zmizelo, protože ve Finsku bylo všechno na příděl.
Bratránek byl od přírody mluvka, a tak mu leccos prošlo. Když z finské generality začali přijíždět přednášející, znamenalo to pro něj příležitost předvést svou znalost rudoarmějských frček i plynulou ruštinu. Dokonce se pokoušel naučit ostatní skákat s padákem, ačkoliv sám v životě ani jednou neseskočil. Večery trávil výrobou falešných dokladů, které bylo potřeba pro návrat do Estonska, a mně šeptem sdělil, že má plány na ideální skupinu, jejíž základ vytvoří v táboře. Nechal jsem ho žvanit. Vyrostli jsme spolu a na rozdíl od ostatních jsem byl na jeho vymýšlení zvyklý. Oni jeho žvásty poslouchali s ušima nastraženýma – měli jsme spoustu volného času, během něhož mohli ostatní na každou příslušnici ženské polovojenské organizace Lotta Svärd zírat jako na první Evu. Já jsem trávil čas myšlenkami na Rosalii a jarní setí. V červnu jsme se dozvěděli o deportacích. O otci jsme neslyšeli nic od té doby, co ho před rokem zatkli. Máma tenkrát naříkala, že měl zpívat Internacionálu, že měl přitom smeknout klobouk, že se měl trochu krotit v kritice bramborářského družstva, že neměl odmítat znárodňování, ale já věděl, že otec by něco takového nedokázal. Každopádně to Simsonovy připravilo o dům, syna poslalo na útěk do lesa a otce do vězení. Měl být odstrašujícím příkladem. Na druhou stranu lidi slýchali uklidňování, že se nebude zabavovat půda, ale kdo by bolševikům věřil?
To Edgara situace Simsonovic statku nezajímala, ačkoliv peníze na jeho studia pocházely právě z našeho domu. Přitom o těch svých studiích s ostatními tak rád mluvil, o studentském životě v Tartu. Studentů mezi námi bylo dost, krajanů málo. Edgar a ostatní studenti se posmívali každému, koho považovali za jednoduššího. Takové chování prozrazovalo, jak málo toho v životě poznali. Slovo nevzdělaný považovali za nadávku a člověka posuzovali podle toho, kolik vychodil tříd. Jejich řeči chvílemi vyvolávaly dojem, jako by přečetli příliš mnoho britských románů o špiónech. Malovali si, Edgar nejzapáleněji ze všech, že z výcvikového tábora vyjdou jako takoví špióni, že dny Rudé armády budou sečteny. Část z nich jsem považoval za dobrodruhy, avšak zbabělci mezi nimi nebyli. To dávalo alespoň trochu naděje a zahánělo pochybnosti o budoucnosti téhle party. Základní dovednosti zvládali, všichni jsme se učili na radisty, trénovali jsme morseovku, a i když byl Edgar nešika při nabíjení, týtání jeho jemným prstům tak sedlo, že dokázal vyklepat až sto znaků za minutu. Moje tlusté prsty mnohem lépe pasovaly k násadě pluhu. Co se týkalo nejdůležitějších záležitostí naší linie a proanglické orientace, měli jsme naštěstí stejný názor.
Já měl vlastní plány: v náprsní kapse jsem teď místo Rosaliiny fotografie nosil arch papíru s jedním okrajem proděravělým, aby se dal založit do pořadače. Nosit s sebou všechen materiál by bylo příliš riskantní. Koupil jsem si taky deník ve voskovaných deskách. Měl jsem v úmyslu shromažďovat důkazy o škodách, které napáchali bolševici. Budou potřeba, až nastane mír. Tehdy odevzdám dokumenty povolanějším lidem, kteří sepíšou průběh našeho boje za svobodu. Vědomí důležitosti takového úkolu mi dodávalo sílu, když jsem pochyboval, zda jsem neutekl z rozhodujících bojů jen kvůli vlastní zbabělosti, nebo když jsem učinil takové rozhodnutí, které mě ušetřilo povinnosti účastnit se boje. Měl jsem přece úkol, na který by byl můj otec hrdý. Nehodlal jsem si zapisovat nic, co by mohlo někomu uškodit, nebo co by o našich spojkách prozradilo příliš. Neměl jsem v úmyslu používat pravá jména, možná ani místní názvy. Fotoaparát si pořídím, ale ne, abych pořizoval skupinové snímky našeho oddílu. Oči špionů byly všude. Leskly se zlatem, zatímco v očích nás ostatních byla jen hlína.