Žánry×
- Beletrie
- Klasika, světoví autoři
-
Cestování, mapy
- Zobrazit vše
- Afrika
- Amerika
- Arktida a Antarktida
- Asie
- Austrálie a oceánie
- Cestopisy a reportáže
- Cestování, mapy - Ostatní
- Cestování, mapy - Průvodci
- Cyklistika
- Evropa - Albánie
- Evropa - Belgie
- Evropa - Česko
- Evropa - Francie
- Evropa - Chorvatsko
- Evropa - Irsko
- Evropa - Island
- Evropa - Itálie
- Evropa - Německo
- Evropa - Nizozemsko
- Evropa - ostatní
- Evropa - Polsko
- Evropa - Portugalsko
- Evropa - Rakousko
- Evropa - Rumunsko
- Evropa - Řecko
- Evropa - Slovensko
- Evropa - Španělsko
- Evropa - Švédsko
- Evropa - Švýcarsko
- Evropa - Turecko
- Evropa - Velká Británie
- Mapy, atlasy
- Výlety
- Zobrazit vše
-
Děti do 10 let
- Zobrazit vše
- Beletrie pro děti do 10 let
- Comics pro děti do 10 let
- Dobrodružné pro děti do 10 let
- Encyklopedie pro mladší děti
- Encyklopedie pro předškoláky
- Fantasy, sci-fi, horor mladší děti
- Knížky s magnety
- Knížky se zvuky
- Knížky, samolepkové sešity mladší děti
- Knížky, samolepkové sešity předškolní
- Leporela, knížky s puzzle, omyvatelné
- Naučná literatura mladší školáci
- Naučná literatura předškoláci
- Nezařazené pro mladší děti
- Ostatní pro starší děti
- Pohádky, pověsti, báje pro mladší děti
- Pohádky, pověsti, báje pro předškoláky
- Pracovní sešity, kreativita mladší děti
- Pracovní sešity, kreativita předškoláci
- Pro dívky do 10 let
- Pro kluky do 10 let
- Romány, povídky, příběhy pro mladší děti
- Říkadla, písničky, hádanky mladší děti
- Šikovné ruce, příručky mladší děti
- Znáte z TV pro mladší děti
- Zobrazit vše
-
Děti nad 10 let
- Zobrazit vše
- Beletrie pro děti nad 10 let
- Comics pro děti nad 10 let
- Dobrodružné pro děti nad 10 let
- Encyklopedie pro starší děti
- Fantasy, sci-fi, horor starší děti
- Knížky, samolepkové sešity starší děti
- Naučná literatura starší školáci
- Nezařazené pro starší děti
- Ostatní pro mladší děti
- Pohádky, pověsti, báje pro starší děti
- Pracovní sešity, kreativita starší děti
- Pro dívky nad 10 let
- Pro kluky nad 10 let
- Romány, povídky, příběhy pro starší děti
- Říkadla, písničky, hádanky starší děti
- Šikovné ruce, příručky starší děti
- Znáte z TV pro starší děti
- Zobrazit vše
-
Jazyky
- Zobrazit vše
- Angličtina - beletrie
- Angličtina - slovníky
- Angličtina - výukové materiály
- Čeština - doplňkové materiály
- Čeština - gramatika a slovní zásoba
- Čeština - multimedia
- Čeština - ostatní
- Čeština - pro cizince
- Čeština - slovníky a příručky
- Francouzština - beletrie
- Francouzština - slovníky
- Francouzština - výukové materiály
- Italština - beletrie
- Italština - slovníky
- Italština - výukové materiály
- Latina - beletrie
- Latina - slovníky
- Latina - výukové materiály
- Němčina - beletrie
- Němčina - slovníky
- Němčina - výukové materiály
- Ostatní jazyky - beletrie
- Ostatní jazyky - slovníky
- Ostatní jazyky - výukové materiály
- Portugalština - beletrie
- Portugalština - slovníky
- Portugalština - výukové materiály
- Ruština - beletrie
- Ruština - slovníky
- Ruština - výukové materiály
- Slovenština - beletrie
- Slovenština - výukové materiály
- Španělština - beletrie
- Španělština - slovníky
- Španělština - výukové materiály
- Ukrajinština - beletrie
- Ukrajinština - slovníky
- Ukrajinština - výukové materiály
- Zobrazit vše
-
Kuchařky, nápoje, diety
- Zobrazit vše
- Kuchařky - Farmářské, bio
- Kuchařky - Maso, grilování
- Kuchařky - Moučníky, pečení
- Kuchařky - Pro děti
- Kuchařky - Ryby
- Kuchařky - Saláty
- Kuchařky - Studená kuchyně
- Kuchařky - Vánoční cukroví
- Kuchařky - Vegetariánské, veganské
- Kuchařky - Všeobecné
- Kuchařky - Ostatní
- Česká národní kuchyně
- Africká národní kuchyně
- Americká národní kuchyně
- Asijská národní kuchyně
- Evropská národní kuchyně
- Ostatní národní kuchyně
- Bylinky
- Diety
- Nápoje alkoholické
- Nápoje nealkoholické
- Výživa kojenců a dětí
- Zdravá výživa
- Zpracování potravin
- Ostatní
- Zobrazit vše
- Literatura faktu
-
Populárně naučná
- Zobrazit vše
- Erotika, sex
- Ezoterika, duchovní nauky
- Fauna, chovatelství
- Filozofie, eseje, úvahy
- Flora, zahrada
- Hobby - muži
- Hobby - ženy
- Krása, móda, kosmetika
- Křížovky, hádanky, hry
- Kultura, umění, design, architektura
- Lexikony, encyklopedie, atlasy, slovníky
- Medicína, zdraví
- Obrazové publikace
- Partnerské vztahy, rodina
- Politika, hospodářství
- Právo, sociologie
- Sport & hry
- Věda a technika
- Záhady, tajemno, mytologie
- Zdravý způsob života
- Životní pomoc, psychologie
- Životní prostředí, příroda
- Zobrazit vše
-
Učebnice, vzdělání
- Zobrazit vše
- 1.st.ZŠ - Anglický jazyk
- 1.st.ZŠ - Český jazyk, čtení, psaní
- 1.st.ZŠ - Další výukové materiály
- 1.st.ZŠ - Hudební a výtvarná výchova
- 1.st.ZŠ - Matematika
- 1.st.ZŠ - Německý jazyk
- 1.st.ZŠ - Ostatní
- 1.st.ZŠ - Prvouka, přírodověda
- 1.st.ZŠ - Přijímací zkoušky na gymnázia
- 1.st.ZŠ - Vlastivěda
- 2.st.ZŠ - Anglický jazyk
- 2.st.ZŠ - Český jazyk a literatura
- 2.st.ZŠ - Dějepis
- 2.st.ZŠ - Fyzika
- 2.st.ZŠ - Hudební výchova
- 2.st.ZŠ - Chemie
- 2.st.ZŠ - Informatika
- 2.st.ZŠ - Matematika a geometrie
- 2.st.ZŠ - Německý jazyk
- 2.st.ZŠ - Občanská a rodinná výchova
- 2.st.ZŠ - Ostatní
- 2.st.ZŠ - Přijímací zkoušky na SŠ
- 2.st.ZŠ - Přírodopis
- 2.st.ZŠ - Výtvarná a pracovní výchova
- 2.st.ZŠ - Zeměpis
- SŠ - Anglický jazyk
- SŠ - Biologie
- SŠ - Český jazyk a literatura
- SŠ - Dějepis
- SŠ - Dějiny výtvarné kultury
- SŠ - Ekonomika
- SŠ - Fyzika
- SŠ - Hudební a výtvarná výchova
- SŠ - Chemie
- SŠ - Informatika
- SŠ - Matematika a geometrie
- SŠ - Německý jazyk
- SŠ - Ostatní
- SŠ - Přijímací zkoušky na VŠ
- SŠ - Příprava k maturitě
- SŠ - Společenské vědy
- SŠ - Zeměpis
- SOŠ - Administrativa
- SOŠ - Cestovní ruch
- SOŠ - Další odborné předměty
- SOŠ - Ekonomika
- SOŠ - Elektrotechnika a elektronika
- SOŠ - Kadeřnictví, kosmetika
- SOŠ - Kuchař - číšník, potravinářství
- SOŠ - Oděvnictví
- SOŠ - Ostatní
- SOŠ - Prodavač, zbožíznalství
- SOŠ - Stavebnictví
- SOŠ - Strojírenství
- SOŠ - Technické práce
- SOŠ - Truhlář, nábytkářství
- SOŠ - Účetnictví
- SOŠ - Zdravověda
- VŠ - učebnice/skripta
- Autoškola
- Literární vědy
- Matematické, fyzikální, chemické tabulky
- Odborné příručky
- Pedagogika, metodika výuky
- Počítače a nová média
- Pravidla pravopisu, slovníky češtiny
- Přehledy, taháky
- Slovníky cizích slov
- Speciální, praktické ZŠ
- Školní atlasy a mapy
- Učebnice všeobecné nezařazené
- Zobrazit vše
- Hudební CD
- Mluvené slovo
-
Neknižní zboží
- Zobrazit vše
- Dárkové předměty
- Diáře školní
- Diáře, zápisníky
- Ezoterické předměty
- Hračky
- Hry ostatní
- Hry společenské
- Hry vzdělávací
- Kalendáře
- Karty
- Kreativita
- Kuchyň, domácnost, zahrada
- LP desky - Vinyly
- Magnetky
- Omalovánky
- Omalovánky pro dospělé
- Ostatní zboží
- Papírenské zboží
- Párty, oslavy a kostýmy
- Pexesa, Pexetria
- Puzzle
- Razítka
- Samolepky
- Vystřihovánky
- Výtvarné potřeby
- Záložky
- Zdraví, péče o tělo
- Zobrazit vše
- Počítačové hry a aplikace
- DVD
Čas ztracených holubic
Nakladatel: | Odeon (EUROMEDIA GROUP, a.s.) | |
---|---|---|
Edice: | Světová knihovna | |
Jazyk: | česky | |
Pořadí vydání: | 1. | |
Rok a měsíc vydání: | 2013/08 | |
Počet stran: | 320 | |
Typ, vazba: | Kniha, pevná | |
Formát, hmotnost: | 135 × 207 mm, 465 g | |
Více podrobností |
Běžná cena: | 299 Kč |
---|
Informace o dostupnosti
Zboží bohužel momentálně není skladem. Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu. Poslední změna: 19.04.2024 13:08 |
Anotace
Nový bestseller z pera oblíbené autorky Sofi Oksanen. Již potřetí nemilosrdně sleduje pohnuté osudy své země i malé, lidské osudy svých hrdinů. Co vede člověka k tomu, aby udával své sousedy? Co doopravdy znamená spolupráce se Státní bezpečností? Ne všichni se brodí špínou za peníze… Ne všichni mají na rukou krev kvůli pocitu moci. Někteří z nás to dělali nebo dělají dobrovolně…Specifikace
Název: Čas ztracených holubic
Originální název: Kun kyyhkyset katosivat
Autor: Sofi Oksanen
Překladatel: Linda Dejdarová
Titul je zařazen do žánrů:
ISBN: 978-80-207-1507-4
EAN: 9788020715074
Objednací kód: -
Odborné recenze
Hra identit v chaosu války
16.10.2013Román Sofi Oksanen (nar. 1977) Čas ztracených holubic (2012) je již třetí do češtiny přeloženou knihou této finské autorky. Po přečtení dvou předchozích próz Stalinovy krávy (2003; č. 2012) a Očista (2008; č. 2010) jsem tu další očekával velmi netrpělivě. A to především proto, že v oněch výše jmenovaných Oksanen prokázala, jak talentovanou spisovatelku představuje. Propojila v nich totiž velmi ústrojně (a v Očistě dokonce mistrně) psychické i fyzické strádání mladé protagonistky s osobitým uchopením historických reálií estonské země, kam sahají i její vlastní kořeny (narodila se ve Finsku, kam za svým partnerem odešla její estonská matka).
Čas ztracených holubic opět tematizuje Estonsko jako prostor mezi dvěma mlýnskými kameny – sovětským komunismem a německým nacismem v období druhé světové války a poté během šedesátých let, kdy pokračuje hledání viníků. Běsnění totalitních režimů a rozvětvená struktura jejich tajných služeb jsou demonstrovány na osudech bezcharakterního agenta Edgara, který postupně pracuje pro obě z nich.
Přestože Estonci považovali německou armádu za osvoboditelskou, brzy vyšlo najevo, jak si uvědomuje jedna z postav, že „Němci byli stejně křiví jako bolševici, kteří zemi vyrabovali, a ještě to udělali naprosto v souladu se sovětskými zákony“ (s. 123). Oba režimy, stejně jako jejich horlivý spolupracovník v roli profesionálního agenta, toužily po moci a kontrole nad životy lidí.
Oksanen věnuje patřičnou pozornost slovníku a manipulativním frázím tehdy užívaným. Některé z nich kouzlem nechtěného působí až komicky. Finská autorka tedy mezi řádky dovede v rámci všeobjímající tragiky rozehrát i absurdně humornou strunu poukázáním na nelogičnosti některých rozhodnutí mocenských aparátů. Kruté válečné zabíjení je viděno optikou rodinných ztrát, přičemž i poslední vojákova slova patří milované bytosti. K vylíčení prožitých hrůz však někdy ani slova nestačí. Edgarův bratranec Roland to uvádí při zmínce o svých deníkových zápiscích, jejichž vznik je komplikován přílišným mudrováním nevystihujícím vážnost situace.
Velké dějiny vstupují v podobě válečných příkoří a utrpení rovněž do intimního života postav.
Tato skutečnost v jednom konkrétním případě v rovině utajovaných skutečností ovlivňuje oddalování finálního rozuzlení. Vysvětlení je čtenáři dopřáno díky autorčině pečlivé konstrukci až na poslední straně, ač z náznaků roztroušených v textu lze mnohé predikovat. Protagonista sice zažívá kariérní úspěchy, avšak jeho manželský život je už od počátku v troskách. Představuje zbabělce, jehož strach z mužného boje je určitou měrou kompenzován ochotou riskovat v touze po triumfální kariéře, jíž nakonec dosahuje bezohledně a na úkor mnoha nevinných životů. Díky promyšlené hře falešných identit se dokáže chopit příležitosti obrátit vše ve svůj prospěch a stává se mistrem předstírané nenávisti k protivníkovi stojícímu na druhé straně pomyslné barikády. Jeho schopnost orientace v chaotické změti válečného světa mu umožňuje proplouvat nástrahami ideologických změn a získat si důvěru mocných, mezi něž se v každém režimu usiluje dostat. Nicméně jeho angažovaný postoj ústí nejednou až do paranoidních stavů, když se obává, že mu ostatní straničtí agenti nevěří a stále ho sledují.
Jedním z charakteristických rysů autorčiny tvorby je funkční využití deníkových záznamů. V tomto románu jsou již jednou zmíněné Rolandovy zápisky motivovány snahou zanechat svědectví. Pravdivá rekonstrukce prožitých událostí se ale hrdinovi jeví jako velmi nebezpečná z důvodu potenciálního prozrazení cenných informací a ohrožení svých druhů – tzv. banditských skupin lesních bratrů. Proto je deník různými způsoby šifrován, někdy také poetickým jazykem, a neshoduje se tak s osobnostními rysy svého pisatele.
Román se kromě vnitřního napětí vyznačuje i pečlivým prokreslením vnějšího světa, a to nikoliv pouze v rovině úzce deskriptivní enumerace zobrazovaného prostoru. Oksanen konfrontuje nostalgickou atmosféru předválečného období symbolizovanou leskem restaurací (zákusky, koktejly), tancem a květovanými tapetami s válečnou realitou výbuchů, umírání a všudypřítomného zápachu. V popisech ovšem není patrná přehnaná naturalistická tendence, ale spíše směřování k ponoru do všednodenního prožívání postav, jejich strachu a úzkosti z přítomné chvíle i nejasné budoucí existence. Akcentována je křehkost lidského života, v němž už někdy ani na smutek nezbývají duševní síly, a člověk se tak snaží přehlušit prožitou tragédii a vědomí ztrát usilovnou prací. Ani ta ale není schopna zabránit rozkladu osobnosti, k němuž má jedna z ženských postav výrazně nakročeno vlivem řady nešťastných okolností, z nichž se nedokáže vymanit. Úsilí postav odolat traumatům prožitého je nakonec odsouzeno k neúspěchu: „Každý má svůj bod zlomu, a pokud lidskou mysl nedokáže zlomit nic jiného, čas ji zlomí.“ (s. 256)
Sofi Oksanen je právem velmi ceněnou autorkou. Získala ve svém mladém věku kromě jiných významných poct i Severskou cenu Švédské akademie pro rok 2013, která je dokonce označována jako „malá Nobelova cena“. Nemohu se ovšem nepozastavit u několika aspektů jejích děl, které poněkud kazí celkový dojem. V první řadě je to v předešlých románech Stalinovy krávy a Očista absence plastické charakterizace mužských postav, které místy působí spíše jako karikatury. V nyní recenzovaném románu se jí tomuto úskalí podařilo vyhnout, ale podle mého názoru slabinu zde představují náhlé nedostatečně motivované, a proto nepřesvědčivé obraty jednoho z protagonistů v hodnocení ženské postavy jménem Juudit. Převažující pohrdání se mávnutím proutku mění ve svůj opak, přičemž z promluvy čiší nepřípadný národní a milostný patos: „Proč už jsem z ní necítil jejího německého milence? Voněla mou zemí a já věděl, že se z mojí země zrodila a v mojí zemi bude pochována. Z té vůně jsem poznal, že svou vlast nezradí, a najednou jsem cítil nutkání omluvit se za to, že jsem se k ní tolikrát choval tak špatně. V očích se jí odrážely hvězdy, které prosvítaly mraky, a byly jako holubice vykoupané v mléce. Šero skrylo moje rozpaky, už jsem nic neříkal“ (s. 191).
Oksanen občas projevuje nedostatečný cit pro dějovou dynamiku. Tam, kde by mohla popustit uzdu a nechat svůj příběh nést na strhující epické vlně, někdy zbytečně prodlévá v detailech a digresích. Nedaří se jí tak vytvořit podobně fascinující dojem z absurdního sledu chaoticky slepených válečných událostí, jak se to povedlo nizozemskému autorovi Willemu Frederiku Hermansovi v románu Temná komora Damoklova (1958; č. 2010).
Naopak finská spisovatelka je jedinečná v analytické introspekci ženské duše. V jedné pasáži textu zaznívá, že některé problémy mohou vyřešit díky své empatii pouze ženy. A nutno dodat, že ztvárnění ženské protagonistky v próze s válečnou tematikou se objevilo v minulém roce i v próze známého britského autora Simona Mawera Dívka, která spadla z nebe (2012). Oproti tomuto románu s některými prvky psaní ve stylu červené knihovny se ovšem Čas ztracených holubic Sofi Oksanen jeví, i přes výše uvedené dílčí výhrady, jako velká literatura a významná událost letošních beletristických překladů na českém knižním trhu.
Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic
Z finštiny přeložila Linda Dejdarová, Euromedia Group – Odeon, Praha 2013
3.10.2013 Tvar, str. 21, Recenze
Autor Pavel Horký
V žaludku jako v holubinci
27.9.2013Sofi Oksanenová napsala trochu jinou severskou detektivku. Thriller největší finsko-estonské literární hvězdy vypráví příběh z dvacátého století, kdy Estonsko okupovali Němci i Rusové. Zla, z nichž žádné není to menší, musí volit (anti)hrdinové nového politického thrilleru Sofi Oksanenové Čas ztracených holubic. Taková volba může v reáliích Pobaltí dvacátého století vést buď ke ztrátě vlastního života, nebo – u těch přeživších – ke ztrátě historické paměti. To druhé se finská autorka s estonskými kořeny pokouší ve svém díle napravovat.
Holubice z názvu knihy se v Estonsku, kam Sofi Oksanenová čtenáře podobně jako ve svých předchozích pracích uvádí, ztrácejí z toho nejbanálnějšího důvodu: jak němečtí, tak ruští okupanti je chytají a pojídají. Estonsko minulého století, porobené, kolaborující a zmatené, toho přitom ztratilo mnohem víc.
Ve společnosti, jakou Oksanenová vykreslila, absentuje ten nejzákladnější triumvirát lidství: víra, naděje i láska. To poslední dokonce není nahrazováno ani sexem; ani toho nejsou autorčini hrdinové, v čele s mnohonásobným agentem různých tajných služeb Edgarem Partsem, často schopni.
Díky své osobní zkušenosti a žaludku hledají postavy Sofi Oksanenové nepřítele někdy na západě (v nacismu), jindy na východě (v Sovětech a Rusku vůbec), dokonce i na severu (v etnicky blízkém Finsku). Vůbec není paradoxní, že podobný rozptyl nacházíme nejen v rodinách, ale také v myslích jednotlivých postav. Včerejší zrádce se „stává“ hrdinou – je to tak snadné, když slovo přestalo být nástrojem k porozumění a je používáno podobně jako závěsy na oknech za války k zatemnění.
Oksanenová svou třísetstránkovou knihu rozehrává ve třech dějových rovinách, ty se vzájemně proplétají a doplňují. Autorka pracuje se zámlkami a nápověďmi. Střídavé používání třetí a první osoby s sebou nenese jen občerstvující stylistický prvek – právě tato metoda poukazuje na jedno z ústředních témat románu, jímž je ztráta.
Zatímco (skutečný) hrdina odboje Roland „vypráví“ svůj příběh sám za sebe, agent mnoha tajných služeb Edgar je představen výhradně v er-formě. Hrdina sice ztrácí život, ale zachovává si integritu. Kolaborant přežívá, ovšem platí za to cenu ztráty sama sebe. A neděje se mu „to“ odněkud zvenku. To on sám zpochybňuje své jméno, vlastní minulost, sexuální preference, pochopitelně i společenské zakotvení, o názorové orientaci nemluvě. Vítězů zde není, jsou jen poražení různými způsoby. A pokud někdo zemřel se ctí, jeho oponenti se postarají, aby byl v očích světa zostuzen tím víc.
Jak dokázala už ve své Očistě, umí Oksanenová propojit velký svět politiky s malým světem našich domácích neštěstí. Brzy mezi nimi není zřetelná hranice a ani není jasné, která část ovlivňuje kterou, co je nešťastnou příčinou a co tragickým důsledkem. Čas ztracených holubic směřuje ve všech dějových rovinách k jednoznačné pointě, ke klenbě, která posledním úhelným kamenem sklene celou konstrukci a dá jí smysl a pevnost. To se autorce daří, nicméně způsobem poněkud očekávatelným.
Byla by škoda číst Holubice pouze jako thriller, který nese poselství výhradně ve svém apelativním celku. Právě v této knize intenzivněji než jinde můžeme nahlédnout pravdivost výroku architekta Miese van der Rohe, že Bůh je ukryt v detailech. „Málem jsem ji uhodil, ale pak jsem si vzpomněl na otce. Vzal si ženu, která jako hospodyně za nic nestála, a svůj kříž nesl bez stížností a bez hádek. I mě láska oslabila,“ uvažuje například Roland.
Jeho oponent Edgar si zase fabuluje juvenilní setkání se samotným Leninem, při němž mu vůdce proletariátu předpovídá kariéru pilota. Edgar se pilotem nikdy nestal, jen o tom sní. Vysnívá si celou vlastní minulost, a když to dělá dostatečně dlouho a důkladně, mátožný sen se promění v přítomnost.
Ve svých předchozích románech věnovala Sofi Oksanenová primární zájem ženským postavám. Ani v Holubicích nechybí Juudit či Rosalie, ale vše, co se v knize stane, děje se „kvůli“ Edgarovi. To autorce nebrání, aby si se čtenářem nezahrála podobnou hru jako ve Stalinových kravách, kde není vysloveno, s kým to vlastně hlavní hrdinka spí: s muži, či s ženami?
Střídáním dějových rovin a zdrženlivostí v užívání křestních jmen nechává v Čase ztracených holubic Oksanenová před čtenářem otevřený jícen váhání: je Edgarova žena z šedesátých let touž osobou z časů druhé světové války? Neskončila jeho první žena někde na Sibiři? A čím přispěním? Právě tím, že čtenář prochází podobnými nejistotami, může popisovanou dobu prožít téměř autenticky. A po procitnutí ze snu najít třeba nová východiska.
Držitelka „malé Nobelovky“
Než začala psát na plný úvazek, studovala Sofi Oksanenová (1977) podobně jako řada dalších finských spisovatelů dramaturgii. Velmi rychle se ale o ní začalo mluvit jako o nejslibnějším talentu nastupující generace. Debutovala roku 2003 prózou Stalinovy krávy (česky 2012), ve které zpracovala téma bulimie a anorexie.
Tématem druhého románu Baby Jane z roku 2005 byly úzkosti a deprese na pozadí lesbického vztahu. Skutečný průlom ale znamenal až třetí román Očista (česky 2010). Příběh se odehrává v západním Estonsku v létě roku 1992 krátce poté, co se rozpadl Sovětský svaz a země opět získala nezávislost.
Stejně jako ve všech svých knihách zde Oksanenová obratně propojuje historické události s intimním světem hrdinů. Román se ve Finsku stal rychle bestsellerem, Oksanenová za něj obdržela Cenu švédské akademie – takzvanou „malou Nobelovu cenu“ – a byl přeložen do 38 jazyků. Čas ztracených holubic je zatím její knihou poslední.
26.9.2013 Hospodářské noviny
Přidat komentář
Čtenářské recenze
Čtenářská recenze - Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic
6.8.2013Dějiny byly vždycky plné zvratů, které se nezaměnitelně, a nejednou také velmi krutě otiskly do životů běžných lidí. A přesto nejspíš vždycky existovali i tací, kteří by ani ve snu neřešili morální otázky, před každou novou mocí servilně ohnuli záda a přes všechny změny společenské zůstávali v jádru stejní. Stejně neteční.
Takový je i Edgar z románu Čas ztracených holubic. Poprvé ho potkáváme po boku jeho bratrance, bojují spolu v partyzánském odboji za svobodné Estonsko. Už tady je vidět, že Edgar není žádný muž činu v tom smyslu, že by se chopil zbraně a chladnokrevně vraždil v zájmu svých cílů. Naopak, využije každé příležitosti, aby se bitevním jatkám vyhnul. Nemíní se přece nechat zavraždit jen tak kvůli lásce k vlasti.
Doma v Talinnu na tohoto úlisného zbabělce čeká jeho žena Juudit. Nebo vlastně ani moc nečeká, spíš se modlí, aby si ho co nejdřív našla nějaká zbloudilá kulka. Když se brali, nebyla nijak šíleně zamilovaná, ale na manželství se cítila připravená a těšila se na něj. Na všem si dala záležet, vzor tapet vybírala celou věčnost a vybrala by i ten nejkrásnější nábytek do jejich nového domova, ať mají útulno, jenomže jeden člověk sám domov nevytvoří. A Edgar nespolupracuje. Nejde o to, že by ho nezajímaly tapety. Prostě odmítá hrát roli manžela. Juuditin výstřih je každým dnem hlubší. On s ní přesto nechce spát.
Na vesnici, odkud Edgar pochází, zůstala jeho rodina, a ačkoli nestrádají tolik jako lidé ve městě, i do jejich životů probíhající boje zasáhly. S odchodem bolševiků se toho moc nezměnilo. Nacisté, přicházející v roli osvoboditelů, mají o budoucnosti Estonska vlastní představy.
Jedním z těch, kteří Němcům od začátku nevěří, je právě Edgarův bratranec Roland. A možná by i nechal plynout věci svým vlastním tempem, ať se děje, co chce. Doma ho čeká Rosalie, jeho snoubenka, světlo jeho očí. Jsou chvíle, kdy nechtěl nic víc než ji sevřít v objetí a už nikdy ji nepustit. Jenže to všechno ztratil.
Edgarův křik se ozýval z dálky. Sklenice, která stála na stole, sletěla na podlahu. Byly v ní petrklíče. Vítr květiny odkutálel ke zdi vedle pastičky na myši. Zíral jsem na ně. Natrhala je Rosalie, její prsty se ještě před chvilkou proplétaly s mými. Třásl jsem se, jako bych byl suchý list tabáku zavěšený na provázku, a bylo mi horko, jako bych měl srdce zavřené v kvasícím soudku. Pak horko vystřídal chlad, který se mi šířil od hrudní kosti do žaludku, ruce ani nohy už jsem necítil. Edgarovi pusa dál klapala.
„Rozumíš, co ti říkám? Už ji pohřbili.“
Rolandova nenávist se obrátí proti Němcům, věří totiž, že právě oni mají její smrt na svědomí. Vzpomínka časem pobledne, ale přesvědčení o své pravdě Roland neztratí a v boji neustane. Edgar se každé síle ochotně podřídí a nechá se jí vést. Roland naslouchá svému svědomí a vzpírá se. Ironií osudu právě jeho deník, kam si zaznamenával své skutky i zvěrstva nepřátel, aby později vyšly najevo, se posléze octne v nesprávných rukou a všechno dobré, co kdy vykonal, je překrouceno a použito proti němu…
Sofi Oksanen důmyslně proplétá příběhy tří postav a na jejích osudech maluje smutnou část estonských dějin s velmi jasným přesahem – protože to, jak lidé reagují ve složitých životních situacích, je přece jen obecnějšího rázu, a takových Edgarů, Juudit i Rolandů bychom určitě našli víc i v dějinách jiných zemí. A tak se veskrze lidské tragédie prolínají s hledáním pravdy ve změti překroucených faktů a nepokrytých lží…
Parts se přistihl, jak znovu obdivuje Rolandovy úsečné věty, které tak dobře zapadaly do psaného textu. Ačkoliv v Rolandově řeči rušily, na papíře měly svou zvláštní krásu, působily málem jako neohrabaná poezie. „Osm mrtvých, kdo nás slyší? Sedm včera, kolik zítra? Nedostatek čerstvé krve nás unavuje, upadáme do spánku.“ A znovu zmínka o Srdíčku, slovo bylo rozmazané a úplně na spodním okraji stránky. Srdíčku se podařilo rozředit zlou krev, kterou mezi muži vyvolaly řeči rakouského hlasatele v rádiu. Rakušan si byl jist, že k žádné válce, která by osvobodila Estonsko, nedojde. „Až k nám dospěje svoboda, oni všichni budou najednou patrioti, a kolik pak asi budeme mít nových hrdinů? Ale když je vlast v nebezpečí, ti stejní lidé se plazí po kolenou a jdou s proudem, chytají se laciných návnad a vemlouvají se mezi zrádce, loví lesní bratry jen proto, aby směli nakupovat ve speciálních obchodech.“
Autorka recenze: Lenka Křížová
Odkazy
Čas ztracených holubic
25.7.2013Finská prozaička estonského původu Sofi Oksanenová se ve svých dílech opakovaně věnuje estonské historii a dějinným zvratům.
Protagonistou nového románu je Edgar Parts, inspirován skutečnou historickou postavou, který za svůj život spolupracoval celkem s pěti výzvědnými službami. Byl to tedy profesionální agent. Dosud se předpokládalo, že ten, kdo pracoval pro státní bezpečnost během první ruské okupace, byl okamžitě zabit za okupace německé. A kdo naopak sloužil Němcům, byl pak zastřelen roku 1945, přinejlepším byl odvlečen do gulagu, kde se nad ním zavřela voda.
Autorka použila odtajněné dokumenty k zajímavé historické konstrukci - kdo byl „soudruh Parts", jak žil, s kým žil, co skutečně pro různé tajné služby dělal - a hlavně: jak je možné, že přežil. Pravděpodobně proto, že jeho služby byly vysoce kvalitní a kvalifikované.
Příběh je vyprávěn velmi obratně, spisovatelka střídá různá časová období, napínavý děj se skládá z běžných, každodenních činností a profesionální udavačské práce. Tím získává román obecnější charakter a překračuje hranice pobaltského prostoru.
Sofi Oksanenová (1977) debutovala prózou Stalinovy krávy, světového věhlasu dosáhla románem Očista. Česky je obě vydal Odeon. Nejnovější román, Čas ztracených holubic (v originále Kun Kyyhkyset katosivat), se loni stal nejúspěšnější finskou knihou (vydanou v pevné vazbě) - prodalo se ho na sto tisíc výtisků. Letos na jaře získala Oksanenová Severskou cenu. Uděluje ji (od roku 1986) Švédská akademie, která také rozhoduje o Nobelových cenách. Laureáti jsou vybíráni ze všech skandinávských literatur. Cena je spojena s finanční odměnou 350 000 švédských korun.
Oksanenová, dnes patrně i v zahraničí nejznámější finská autorka své generace, se může už pyšnit mj. Evropskou knižní cenou, Literární cenou Severské rady či Cenou Finlandia. Estonsko, odkud pochází spisovatelčina matka, jí dokonce udělilo Řád kříže země Panny Marie čtvrtého řádu.
Knihu vydává nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna, český překlad je dílem Lindy Dejdarové.
25.7.2013, Literární noviny, str. 17 - Čtení
Ukázka z knihy:
Hukot sílil; věděl jsem, co se to zpoza stromů blíží. Pohlédl jsem si na ruce, netřásly se. Za okamžik poběžím k blížící se koloně aut a nebudu myslet na Edgara ani na jeho nervy. Koutkem oka jsem viděl, jak si roztřesenýma rukama žmoulá rajtky, v obličeji barvu ne zrovna vhodnou k boji. Ještě nedávno jsme se cvičili ve Finsku, kde jsem se o Edgara staral jako o malé dítě. Skutečný boj byl ale něco jiného. Tohle byl náš úkol. Za okamžik. Teď! Vyběhl jsem, granáty mi tloukly do stehen, jeden jsem chytil za rukojeť a mé prsty už ho viděly rotovat vzduchem. Finská vojenská košile, kterou jsem si navlékl ve výcvikovém táboře na finském ostrově, mi na těle stále ještě připadala jako nová, a to mi dodávalo sílu do nohou. Zanedlouho budou všichni muži mé země oblékat jedině uniformu estonské armády a žádnou jinou. Ani uniformu cizích dobyvatelů, ani spojenců, jen svou vlastní. O to nám šlo, převzít zpátky svou vlast.
Za sebou jsem slyšel, jak mě ostatní následují, jak se země prohýbá pod naší silou, a rozběhl jsem se vstříc burácení motorů ještě rychleji. V nose jsem cítil pot nepřítele, v ústech pachuť vzteku a železa. V mých holínkách najednou běžel někdo jiný, tentýž bezcitný bojovník, který v nedávném boji skočil do zákopu a házel granáty na sovětské záškodníky, pojistka, páska a hod, pojistka, páska a hod, byl to někdo jiný, pojistka, páska a hod, a ten někdo se teď řítil k rachotícím autům. Všechny naše kulomety mířily na kolonu. Bylo jich víc, než jsme čekali, bylo jich nekonečně, Rusové a sovětští záškodníci s estonským držením těla, a měli nekonečně aut a kulometů. Ale my se nezalekli, to nepřítel se zalekl. Nás hnala nenávist, hnala nás takovou silou, až se protivník na okamžik zastavil, kola autobusu chvilku hrabala naprázdno, naše nenávist je přibila na místo v momentě, kdy se spustila palba. Zaútočil jsem na ten autobus společně s ostatními a všechny jsme je pobili. Svaly na rukou se mi ještě třásly předchozí palbou, v zápěstí jsem ještě cítil tíhu odhozeného granátu, ale postupně mi došlo, že je po boji. Když se nohy zastavily a přivykly nehybnosti, když na zem přestaly pršet nábojnice, uvědomil jsem si, že boj skončil, avšak ticho nenastalo. Ozýval se hluk, lomoz lačných červů deroucích se hlínou k mrtvým tělům, činorodé ševelení těch slouhů smrti za čerstvou krví. Kolem nás visel smrad, zápach výkalů, kyselých žaludečních šťáv a zvratků. Oslnilo mě světlo, oblak střelného prachu pozvolna řídnul a zdálo se, jako by se na okraji toho oblaku rýsoval zářivě zlatý kočár, připravený odvézt padlé. Našince, sovětské záškodníky, Rusy, Estonce, všechny ve stejném kočáře. Mhouřil jsem oči. V uších mi zvonilo. Viděl jsem muže, jak popadají dech, otírají si čela, kymácejí se na místě jako stromy. Mžoural jsem na nebe, chtěl jsem vidět ten zářivý kočár, ale nebylo mi dáno v klidu se opírat o omlácený bok autobusu. Ti nejhbitější už se činili, jako by nakupovali na tržišti: bylo třeba posbírat zbraně padlých, pouze zbraně a nábojové pásy - a prohledat kapsy. Brodili jsme se mezi kusy lidských těl a škubajícími se údy. Právě jsem z jednoho těla sundal pás s nábojnicemi, když mi něco u země sevřelo kotník. Stisk byl překvapivě silný, stahoval mě dolů k chrčícím ústům. Než jsem stihl zamířit, podlomila se mi kolena a zhroutil jsem se vedle umírajícího muže, stejně bezmocný jako on sám. Byl jsem si jistý, že udeřila má hodina. Svůj pohled ale neupíral na mě, namáhavá slova byla určena někomu jinému, někomu milovanému. Muž mluvil sice rusky, takže jsem slovům nerozuměl, avšak hlas, jakým mluvil, nemohl být určený nikomu jinému než jeho milé. Věděl bych to, i kdybych v jeho špinavé ruce neviděl fotografii a na ní záblesk bělostné sukně. Sukně teď zrudla mužovou krví, jeho prst zakrýval ženinu tvář. Prudkým pohybem jsem vytrhl nohu ze sevření a v mužových očích, v nichž jsem před okamžikem zahlédl sebe, vyhasl život. Přinutil jsem se vstát, musel jsem pokračovat.
Když jsme sesbírali všechny zbraně, v dálce se znovu ozval zvuk motorů a četař Allik dal rozkaz k ústupu. Odhadovali jsme sice, že záškodnický prapor počká na posily, než se pustí do nového útoku nebo vyrazí hledat tábor, ale bylo jasné, že po nás půjdou. Naši kulometníci už dorazili na kraj lesa, když jsem zahlédl známou postavu, jak dupe po mrtvém těle: Mart. Už stačil rozdupat lebku, mozek se smíchal s hlínou a Mart tloukl pažbou, jako by ji chtěl zarazit skrz tělo do země. Rozběhl jsem se k němu a vrazil mu takovou facku, až mu puška vypadla z rukou. Vzpíral se, aniž viděl, co se děje, aniž mě poznal, jen křičel na neviditelného nepřítele a máchal kolem sebe. Podařilo se mi ho svázat páskem, který jsem si vytáhl z kalhot, a odvést ho na obvaziště, kde chlapi spěšně pakovali. Pošeptal jsem jim, že potřebuje dohled, poklepal jsem si na spánek. Felčar pohlédl na zadýchaného Marta, jemuž se v koutcích úst nahromadila pěna, a přikývl.
Četař Allik popoháněl chlapy, někomu vytrhl z ruky placatku a zařval, že Estonec nebojuje ožralý jako nějaký ivan. Vydal jsem se hledat Edgara. Bál jsem se, že utekl, ale bratránek se krčil na balvanu, s rukou před ústy a tváří zmáčenou potem. Popadl jsem ho za rameno, a jen co jsem povolil stisk, začal si ušmudlaným kapesníkem drhnout kabát na místě, kde jsem se ho zakrvácenými prsty dotkl.
„Já nemůžu. Nezlob se.“ Hrudí mi náhle projel pocit znechucení, myslí mi problesklo, jak máma schovávala kávu a potají ji vařila jen Edgarovi, nikomu jinému. Zatřásl jsem hlavou, musel jsem se soustředit. Potřeboval jsem zapomenout na kávu, na Marta i na to, jak jsem se ztotožnil s mužem, kterého jsem spatřil v jeho pomateném pohledu. Podobal se muži, který vyběhl do boje v mých holínkách. Musel jsem zapomenout na nepřítele, který mě popadl za nohu a v jehož očích jsem viděl sebe, i na to, že ve výrazu četaře Allika jsem se neviděl. Ani ve felčarově výrazu. Ani ve výrazu nikoho jiného, o kom jsem tušil, že přežije až do konce. Tohle byl můj třetí boj od návratu z Finska a byl jsem stále naživu, na rukou jsem měl krev nepřátel. Kde se vzaly náhlé pochybnosti? Proč jsem se neviděl v těch, o nichž jsem věděl, že spatří mír na vlastní oči?
„Jdeš hledat další našince? Nebo zůstaneš s těmahle a budeš bojovat?“ zeptal se Edgar.
Otočil jsem se k lesu. Měli jsme úkol: oslabit Rudou armádu, která okupovala Estonsko, a předávat informace o jejím postupu spojencům ve Finsku. Dobře jsem si vzpomínal, jak jsme si libovali, když jsme si oblékli novou finskou uniformu a večer jsme nastoupení v řadě zpívali saa vabaks Eesti meri, saa vabaks Eesti pind -osvobodíme Estonsko na moři i na pevnině. Když jsme dorazili do Estonska, má jednotka sotva stihla přeřezat několik telefonních linek, pak nám přestala fungovat vysílačka a dospěli jsme k názoru, že budeme užitečnější, když se připojíme k ostatním. Četař Allik se osvědčil jako statečný muž a lesní bratři postupovali zběsilou rychlostí.
„Možná, že uprchlíci potřebují ochranu,“ šeptal Edgar. Měl pravdu. Skupinu postupující ve stínu lesa provázelo mnoho dobrých chlapů, jenže postup byl namáhavý, protože jediná cesta ven z obklíčení vedla bažinou. Bojovali jsme jako posedlí, abychom jim dali čas, zdržovali jsme protivníka, ale nemohli jsme vědět, jestli náskok, který jsme jim vybojovali, bude stačit. Edgar vytušil, jak se mé myšlenky nerozhodně zmítají. „Kdo ví, jak jsou na tom doma. Od Rosalie nepřišly žádné zprávy,“ dodal.
Ještě než jsem si to stihl pořádně promyslet, už jsem přikývl a vydal se oznámit, že odejdeme chránit uprchlíky, ačkoliv Edgar to určitě navrhl jen proto, aby se vyhnul novému útoku, aby si zachránil vlastní kůži. Bratránek znal mé slabiny. Všichni jsme nechali doma své dívky, snoubenky a manželky, ale jen já jsem svou ženu využil jako záminku zanechat boje. Přesto jsem sám sebe přesvědčoval, že jsem volil zcela čestně, dokonce rozumně.
Velitel náš odchod považoval za dobrý nápad, ale stejně jsem si na cestě připadal podivně vykořeněný. Snad to bylo tím, že se mi ještě úplně nevrátil sluch, nebo tím, že mi v hlavě stále zněla poslední slova zemřelého nepřítele určená jeho milé. Měl jsem pocit, jako by nic z toho, co se stalo, nebyla pravda, a pach smrti mi nezmizel z rukou, ani když jsem si je dlouho máčel v potoce, na který jsme cestou narazili. Čáry života, srdce a hlavy se mi v dlani stále hnědě rýsovaly, zaschlá krev se zažírala hlouběji do kůže, a tak jsem postupoval vpřed ruku v ruce se zemřelými. Co chvíli jsem si vzpomněl, jak se moje nohy hnaly do boje, jak moje ruka bez zaváhání rozezpívala lehký kulomet, a když došly náboje, popadla pistoli, pak kamení, které našla na zemi, a nakonec rozbila rudoarmějci hlavu o blatník autobusu. Ale to jsem nebyl já, to byl ten druhý.
Prodírali jsme se neznámým lesem, kompas jsem ztratil v boji. Přesto jsem držel směr, jako bych věděl, kam vlastně jdeme, a trochu mi zvedlo náladu, když jsem znovu uslyšel ptačí zpěv. Co nevidět si Edgar uvědomí, že si zdaleka nejsem jistý směrem, ale sotva mu to bude vadit. Bylo pro nás bezpečnější držet se dál od uprchlíků, které pronásledovali sovětští záškodníci. Nebylo však nutné mluvit o tom nahlas. Edgar několikrát naznačil, že bychom měli v klidu počkat na příchod Němců, protože nic jiného nemá smysl a za této situace se už nevyplatí riskovat. Neposlouchal jsem ho a hnal jsem se dál: půjdu do domu Armových a budu chránit Rosalii a její rodinu. Zkontroluji také statek Simsonových, a pokud budou boje pokračovat, vyhledám nějakého spolehlivého lesního bratra a připojím se k jeho oddílu. Edgar mě následoval, stejně jako mě následoval na cestě přes Finský záliv do výcvikového tábora. Tenkrát byl celý bledý a chtěl se vrátit, když viděl, jak prasklinami na zamrzlém moři prosakuje voda. Pak se nám lyže obalily ledovou krustou a já jsem z nich osekal led sobě i Edgarovi. Postupovali jsme dál, já vpředu, Edgar za mnou, přesně jako teď. Tentokrát jsem si však chtěl udržet pořádný odstup, aby se bratrancovo supění utopilo v šumu stromů. Když jsem před chvílí vytahoval krabičku cigaret, třásly se mi prsty, a nechtěl jsem, aby si toho Edgar všiml. V duchu jsem stále viděl výraz muže, který mě popadl za kotník, a zrychlil jsem tempo. Batoh mě tížil, ale zrychlil jsem stejně, chtěl jsem za sebou nechat tvář toho muže, kterého nejspíš zabila moje kulka, muže, jehož snoubenka se nikdy nedozví, kde zůstal její milý, ani že jeho poslední myšlenka byla: miluji tě. Měl jsem víc důvodů, proč jsem tak ochotně odešel a nechal ostatní připravovat se k dalšímu útoku. Němečtí spojenci ve mně už dřív budili pochyby.
Poslali náš oddíl, abychom rudoarmějce přepadli ze zálohy, s sebou nám dali jen několik granátů a pistolí a nefunkční vysílačku, nic víc. Nedostali jsme ani pořádnou mapu Estonska. Zkrátka nás poslali na jistou smrt. Přesto jsem o svých pochybnostech mlčel a plnil rozkazy. Jako kdybychom se nijak nepoučili z minulých století, z doby, kdy nám kůži na zádech odírali pobaltští baroni. Před odchodem do Finska jsem se chtěl připojit k oddílům Zeleného kapitána, dokonce jsem uvažoval o spáchání atentátu. Změnil jsem ale plány, když mě pozvali k výcviku, který pořádali Finové, moře přeci jen zamrzlo a otevřelo tak do Finska snadnou cestu. Považoval jsem to za znamení osudu; v řadách lesních bratrů jsem si všiml určité vzpurnosti a liknavosti, jimiž se žádná válka vyhrát nedala. Žádného utlačovatele by na útěk nezahnaly, nepřivezly by zpět vyhnance ze Sibiře ani nevrátily zabrané domovy. Počínání Zeleného kapitána mi připadalo riskantní – v náprsní kapse si nosil notýsek, do něhož si zapisoval jak všechny údaje o svých mužích, tak podrobné plány útoků i podzemních chodeb. Martova dcera mi potvrdila, že jsem měl pravdu. Prozradila mi, že sovětští záškodníci objevili záznamy její matky o proviantu. Do sloupečků pečlivě zapisovala, kdo se přišel najíst a kdy, protože jí Zelený kapitán slíbil, že za všechno jídlo i péči dostane později zaplaceno. Teď z Martova domu zbývala jen dýmající hromada popela, Mart sám se zbláznil a jeho dcera se plahoči la kdesi před námi spolu s ostatními uprchlíky. Několik lesních bratrů uvedených v záznamech už popravili. Chápal jsem, že až bude Estonsko opět svobodné, chtěli se lesní bratři na tahle léta ohlížet s čistým svědomím: potřebovali mít všechno zdokumentované na důkaz, že všechno probíhalo v souladu se zákonem a dobrými mravy. Jenže morálku jsme si teď nemohli dovolit. Bolševické akce ukázaly, že naše vlast a naše domovy jsou v rukou nevzdělaných primitivů. Nahlas jsem ovšem kapitána nekritizoval. Byl to studovaný muž, a navíc veterán z osvobozovací války, takže toho o válčení věděl mnohem více než já, a naučil nás mnoho užitečného. Vycvičil oddíly, naučil nás střílet a vysílat morseovkou a dohlížel, abychom každý den cvičili dovednost, která byla v lese nejdůležitější: běh. Kdyby si nevedl tak pečlivé záznamy, nejspíš bych v Estonsku u jeho oddílu zůstal. Nebo kdyby jeho muži neměli ten fotoaparát. Byl jsem s nimi už nějakou dobu, když se jednoho rána rozhodli, že se spolu všichni vyfotí. Jeden z mužů, kterého jsem neznal, se z hloučku nenápadně vytratil a já jsem jeho příklad následoval. Vymluvil jsem se, copak já, vždyť jsem do jejich party vlastně ani pořádně nepatřil. Chlapi pózovali před bunkrem, objímali se kolem ramen, granáty za pasem, někdo se šklebil a strkal hlavu do kufříkového gramofonu. Před sebe vystavili batoh plný bankovek pocházejících z trezoru, který měli komunisté v obecním domě. Byly to stejné bankovky, které večer předtím Zelený kapitán po celých svazcích rozdával zaměstnancům obecního domu, protože věděl, že z krádeže peněz tak jako tak obviní jeho. Jen si pořádně naberte, řekl, tyhle ruble se Sovětskému svazu zabavují, vracíme je našemu lidu. Kapitán se už stal legendou, ale já na nějaké legendy nebyl. Netoužil jsem se stát hrdinou. Byla to slabost? Byl jsem vůbec lepší než Edgar?
Rosalie by byla hrdá jak na snímky z výcvikového tábora, tak na ty z oddílu Zeleného kapitána. Já jsem ale nehodlal opakovat kapitánovy chyby, a proto jsem, ač nerad, roztrhal i Rosaliinu fotografii. V mnoha zoufalých okamžicích mě svým pohledem utěšila, a útěchu budu potřebovat, až mi na bitevním poli bude vytékat život ze žil. Vlastně jsem ji potřeboval už teď, když jsem za sebou nechal naše spolubojovníky a trmácel se přes balvany porostlé mechem, potřeboval jsem její pohled. Edgar, klusající za mnou, u sebe nikdy nenosil upomínku na svou ženu. Když se tenkrát objevil v lesní chalupě, kde jsem čekal na odchod do Finska, dal jasně najevo, že o jeho návratu do rodné vísky se nesmí nikdo dozvědět. Chápal jsem, že jakožto válečný zběh má obavy, a navíc se vědělo, že máma je na tom špatně s nervy. Přesto jsem si nedokázal představit, že bych se zachoval stejně a nedal o sobě Rosalii vůbec žádnou zprávu. Slyšel jsem za sebou Edgarovo supění a nechápal jsem, proč chce i nadále udržovat manželku v přesvědčení, že je stále mobilizovaný v řadách Rudé armády. Já chtěl za Rosalií co nejdřív, kdežto Edgar se o setkání s manželkou nezmínil ani slůvkem. Dokonce jsem ho začal podezírat, že si našel milenku, možná v Helsinkách, a chystá se manželku zbaběle opustit. Své záležitosti si často vyřizoval sám, chodíval do známé helsinské restaurace Klaus Kurki. Ono podezření nicméně vyvracel fakt, že Edgar nikdy neměl zrak zkalený vášní, navíc nepil zdaleka tolik jako my ostatní, což při každém návratu do ubikace dokazoval jeho svěží dech. Také nosil sportovní oblečení, které jsme všichni dostali, ačkoliv si látku i střih prohlížel s nakrčeným obočím. Takhle vystrojený by si s žádnou na procházku vyrazit nemohl. Stejně jako by jí moc nepobavil za těch dvacet marek, které jsme dostávali na den, nemluvě o tom, že by se vydal poznávat helsinské nevěstince. Peníze tak tak vystačily na cigarety, ponožky a další nezbytnosti.
Ostatní po bratránkovi pokukovali, měli ho za podivína, a už jsem se začal bát, že ho prohlásí za nezpůsobilého a vyloučí z výcviku. Proto jsem se mu ze všech sil věnoval, obzvlášť poté, co mu zpětný ráz pušky rozsekl obočí a vyvolal u něj strach ze střelby. Přitom jsem se podivoval, jak to mohl v Rudé armádě vydržet, a kde přišel ke svému slušnému břichu. V proviantu Rudé armády se sotva našel špek a pšeničný chleba. Ve výcvikovém táboře ale břicho vypěstované z lahůdek postupně zmizelo, protože ve Finsku bylo všechno na příděl.
Bratránek byl od přírody mluvka, a tak mu leccos prošlo. Když z finské generality začali přijíždět přednášející, znamenalo to pro něj příležitost předvést svou znalost rudoarmějských frček i plynulou ruštinu. Dokonce se pokoušel naučit ostatní skákat s padákem, ačkoliv sám v životě ani jednou neseskočil. Večery trávil výrobou falešných dokladů, které bylo potřeba pro návrat do Estonska, a mně šeptem sdělil, že má plány na ideální skupinu, jejíž základ vytvoří v táboře. Nechal jsem ho žvanit. Vyrostli jsme spolu a na rozdíl od ostatních jsem byl na jeho vymýšlení zvyklý. Oni jeho žvásty poslouchali s ušima nastraženýma – měli jsme spoustu volného času, během něhož mohli ostatní na každou příslušnici ženské polovojenské organizace Lotta Svärd zírat jako na první Evu. Já jsem trávil čas myšlenkami na Rosalii a jarní setí. V červnu jsme se dozvěděli o deportacích. O otci jsme neslyšeli nic od té doby, co ho před rokem zatkli. Máma tenkrát naříkala, že měl zpívat Internacionálu, že měl přitom smeknout klobouk, že se měl trochu krotit v kritice bramborářského družstva, že neměl odmítat znárodňování, ale já věděl, že otec by něco takového nedokázal. Každopádně to Simsonovy připravilo o dům, syna poslalo na útěk do lesa a otce do vězení. Měl být odstrašujícím příkladem. Na druhou stranu lidi slýchali uklidňování, že se nebude zabavovat půda, ale kdo by bolševikům věřil?
To Edgara situace Simsonovic statku nezajímala, ačkoliv peníze na jeho studia pocházely právě z našeho domu. Přitom o těch svých studiích s ostatními tak rád mluvil, o studentském životě v Tartu. Studentů mezi námi bylo dost, krajanů málo. Edgar a ostatní studenti se posmívali každému, koho považovali za jednoduššího. Takové chování prozrazovalo, jak málo toho v životě poznali. Slovo nevzdělaný považovali za nadávku a člověka posuzovali podle toho, kolik vychodil tříd. Jejich řeči chvílemi vyvolávaly dojem, jako by přečetli příliš mnoho britských románů o špiónech. Malovali si, Edgar nejzapáleněji ze všech, že z výcvikového tábora vyjdou jako takoví špióni, že dny Rudé armády budou sečteny. Část z nich jsem považoval za dobrodruhy, avšak zbabělci mezi nimi nebyli. To dávalo alespoň trochu naděje a zahánělo pochybnosti o budoucnosti téhle party. Základní dovednosti zvládali, všichni jsme se učili na radisty, trénovali jsme morseovku, a i když byl Edgar nešika při nabíjení, týtání jeho jemným prstům tak sedlo, že dokázal vyklepat až sto znaků za minutu. Moje tlusté prsty mnohem lépe pasovaly k násadě pluhu. Co se týkalo nejdůležitějších záležitostí naší linie a proanglické orientace, měli jsme naštěstí stejný názor.
Já měl vlastní plány: v náprsní kapse jsem teď místo Rosaliiny fotografie nosil arch papíru s jedním okrajem proděravělým, aby se dal založit do pořadače. Nosit s sebou všechen materiál by bylo příliš riskantní. Koupil jsem si taky deník ve voskovaných deskách. Měl jsem v úmyslu shromažďovat důkazy o škodách, které napáchali bolševici. Budou potřeba, až nastane mír. Tehdy odevzdám dokumenty povolanějším lidem, kteří sepíšou průběh našeho boje za svobodu. Vědomí důležitosti takového úkolu mi dodávalo sílu, když jsem pochyboval, zda jsem neutekl z rozhodujících bojů jen kvůli vlastní zbabělosti, nebo když jsem učinil takové rozhodnutí, které mě ušetřilo povinnosti účastnit se boje. Měl jsem přece úkol, na který by byl můj otec hrdý. Nehodlal jsem si zapisovat nic, co by mohlo někomu uškodit, nebo co by o našich spojkách prozradilo příliš. Neměl jsem v úmyslu používat pravá jména, možná ani místní názvy. Fotoaparát si pořídím, ale ne, abych pořizoval skupinové snímky našeho oddílu. Oči špionů byly všude. Leskly se zlatem, zatímco v očích nás ostatních byla jen hlína.
Hodnocení a komentáře
Titul ještě nikdo nekomentoval, buďte první.
Přidejte svůj komentář
Ukázka z textu
Juudit se konečně odvážila ven z bytu, nejdřív se však zastavila u vchodových dveří a poslouchala. Skutečně, zvuky války zmizely. Upravila si klopy, ruku s kabelkou ohnula do pravého úhlu, rukavička skryla prsty zaťaté v pěst. Udělala první váhavé kroky, pod botami jí ještě skřípaly střepy. Nestačila najít svůj městský krok, náležitý pro ulice hlavního města, který zůstal v minulém světě – město se na ni vyvalilo hned za prvním rohem: hemžilo se kočárky, toulavými psy, kteří se objevili jakoby odnikud, usměvavými dámami a německými vojáky hrajícími na harmoniku, kteří na ni mrkali. Juudit si vzdychla a zrudla, ale sotva se stačila vzpamatovat z prvního leknutí, už jí do uší vnikl halas přicházející z pošty, otevřely se dveře banky, ulicí pobíhali poslíčci. Juudit se překvapeně zastavila, když ji za rukáv popadl uličník prodávající obrázky Hitlera, a nemohla se toho dareby za žádnou cenu zbavit, výtěžek půjde na pomoc postiženým požáry, slečna přece chce pomoct rodinám bez domova, a Juudit nacpala obrázek do kabelky, přitiskla si ruku s kabelkou zpět na hruď, polekala se rámusu z kina a vzápětí i burácení náklaďáku s cihlami, který se řítil kolem. Málem se přikrčila, ale tohle přece byly zvuky obnovené výstavby, nikoliv války. Na rohu se nějaký spratek smál, jak se ta dáma vylekala, a Juudit zrudlá studem si upravila klobouk. Město kvetlo estonskými a německými vlajkami, které se ve větru zaplétaly do sebe. Kino Palace spěšně opravovali, hlouček dětí se s očima navrch hlavy tlačil před filmovými plakáty a zastavovali se před nimi i dospělí, Juudit viděla záblesk drobného rudého úsměvu německé herečky, dlouhých řas Mari Möldre. Rozjaření ostatních ji šimralo na kotnících, měla pocit, jako by sama vstoupila do filmu. Tohle nebyla pravda. Přesto se jí chtělo připojit se k nim, pokračovat v bezcílné chůzi a domů se nikdy nevrátit. A proč ne? Proč by nemohla? Proč by se neměla účastnit té radosti?