Pod kůží

Anotace

Ukázka z textu

Když kolem stopaře poprvé projížděla, všimla si, že je to muž, poměrně vysoký s širokými rameny, neformálně oblečený. Měl zdvižený palec i ukazováček, ale jaksi ochable, jako by tu už čekal celé věky. Nebo možná jen nechtěl vypadat příliš dychtivě.
Cestou zpátky zaznamenala, že je docela mladý a vlasy má zastřižené velice nakrátko oblíbeným skotským stylem připomínajícím trestance. Oblečení měl bezvýrazné, blátivé barvy. To, co se pod ním skrývalo, impozantně vyplňovalo jeho bundu; potřebovala se ovšem ještě přesvědčit, zda je vyplněná svaly nebo tukem.
Když se k němu naposledy blížila, uvědomila si, že je doopravdy mimořádně urostlý. Upřeně se na ni díval a pravděpodobně si vzpomínal, že ji už jednou před několika minutami viděl, protože kromě ní tu mnoho aut neprojelo. Přesto na ni nemával o nic naléhavěji, jen držel ruku líně nataženou. Žebrání nebylo v jeho stylu.
Zpomalila a zastavila těsně před ním.
„Naskočte si,“ vyzvala ho.
„Fajn,“ utrousil nonšalantně, když se uveleboval na sedadle spolujezdce.
Jen z tohohle jediného slova, proneseného bez úsměvu navzdory tomu, že na něm pracovaly tytéž obličejové svaly, které se roztahují v úsměv, se už o něm Isserley něco dozvěděla. Byl to ten typ muže, který se musí nějak vyhnout poděkování, jako by vděk byl nějakou pastí. V jeho světě neexistovalo nic, co by Isserley mohla udělat tak, aby se stal jejím dlužníkem; všechno pro něj bylo naprosto přirozené. Zastavila a vzala ho do auta na okraji silnice, tak fajn. Proč ne? Poskytovala mu zdarma službu, za kterou by si taxík naúčtoval pořádnou sumu, a on jí za to řekl „fajn“, jako by s ním popíjela někde v hospodě a prokázala mu nějakou bezvýznamnou bezděčnou pozornost, třeba k němu přisunula popelník.