Měděný jezdec

Paullina Simonová se narodila a vyrostla v Petrohradu. Když jí bylo deset let, tak s rodiči emigrovala do USA. Jak Rusko, tak USA důvěrně zná a proto je nad slunce jasné, že první díl své románové trilogie zařadila právě do těchto zemí.

Na Měděného jezdce jsem narazila čirou náhodu. Ráda čtu příběhy, které jsou nějakým způsobem spjaty s tématem války. Velmi se mi zalíbila obálka knihy, anotace na knihu však ještě více a z toho důvodu jsem si nemohla tuto knihu nechat ujít. Sice mě zpočátku děsilo 616 stran a malinkatá písmenka, ale později jsem za ně byla vděčná. Už od prvních řádků mi bylo jasné, že výběru nebudu litovat a že tato kniha bude za něco stát. A stála opravdu za hodně. Stala jsem se závislou na celém příběhu. Na jednu stranu jsem se od ní nemohla odtrhnout a na druhou stranu jsem chtěla číst co nejpomaleji, abych se mohla ještě dlouho setkávat s lidmi, kteří mi od začátku přirostli k srdci.

Nejdůležitější postavou v knize je Taťána Metanovová. Prosté, skoro sedmnáctileté děvče, které společně se svou rodinou bydlí v ruském Leningradu. Táňa má bratra dvojče, kterému nikdo neřekne jinak než Paša a o sedm let starší sestru Dášu, se kterou si po večerech vypráví o tom, co je napadne, co je těší. Jednoho večera jí Dáša vypráví o svém novém příteli, se kterým se před pár dny seznámila a do kterého se beznadějně zamilovala. Táňa sestru poslouchá, pošťuchuje jí a je šťastná za svou rodinu.

Vše se ale brzy změní, protože 22. června 1941 se zapíše do historie lidstva jako první den války s Německem. A pro Táňu se navíc obrátí život vzhůru nohama. Potká svého Alexandra. Netuší o něm nic, jen to, že se mu nemůže přestat koukat do těch jeho krásných očí, celá se třese když na ní promluví a je štěstím bez sebe, když s ním může být. Jenže záhy zjistí, že ON je tím přítelem, do kterého se zamilovala její starší sestra. A tak se Alexandra vzdává. Nikdo z nás nemůže ovlivnit to, do koho se zamilujeme. Pokud bychom se snažili o opak, tak bychom si pouze něco nalhávali.

Celý příběh je najednou komplikovanější kvůli vypuknutí války. Táňa je tou nejstatečnější, nejlidštější, nejobětavější ženskou hrdinkou, se kterou jsem se kdy v knize setkala. Pečuje o svou rodinu s veškerou láskou, kterou v sobě má, chodí do práce, chodí vyzvedávat příděly jídla a ke všemu pomáhá sousedům jak může.

Táňa je velmi silná osobnost, která skrývá své city v sobě a místo toho se snaží být nápomocná druhým a vůbec přitom nemyslí na sebe. Pro druhé lidi by se rozkrájela. Snaží se přežít války kvůli NĚMU. ON je její hnací silou a důvodem, proč jít dál, i když by se nejraději už o nic nestarala a všechno vzdala.

Tato kniha ve mně vyvolala neuvěřitelné množství pocitů, které může člověk pocítit. Nejčastěji se u mě objevovala beznaděj, smutek, ale co hlavně - pocity první lásky. Při čtení se mi vybavily mé vlastní pocity z tohoto nezapomenutelného období a musím říct, že jsem se pak musela nostalgicky usmívat a díky autorce, Taťáně a Alexandrovi jsem je mohla prožívat znovu. Neuvěřitelně krásný pocit, to se mi zatím u žádné jiné knihy nestalo.

Měděný jezdec se stává ze dvou knih. První nese jméno Leningrad a kniha druhá Zlatá brána. Tyto dvě knihy jsou následně rozděleny do několika částí, kapitol a podkapitol.

Kniha mi trochu připomněla dílo s názvem Daniela od Stephena Weekse, jež se také odehrává během druhé světové války. V Daniele sice sledujeme osud ukrajinského muže pocházejícího z židovské rodiny, ale kterému přála ruka osudu a několikrát mu pomohla. A tento muž se zamilovává do Daniely.

V Měděném jezdci není nouze o vše, co by měl obsahovat bravurně napsaný román. V románu se neustále něco děje, ale přesto je vše přehledné a nic nevyznívá zmateně či jako volání do prázdna. Autorka odpověděla na skoro každou otázku, která mě při čtení napadla. Navíc tento román nese spoustu odkazů na ruského spisovatelského velikána - Alexandra Sergejeviče Puškina a především jeho dílo s názvem Měděný jezdec. Z této poemy je v knize často citováno a donutilo mě to k tomu si tuto poemu přečíst.

Jedna otázka mi však zůstala nezodpovězena - jak to bude dál? Odpověď snad najdu brzy ve druhém díle, na který se těším jako vyschlá půda na déšť.

Autorka: Monika Štěpková
http://monushka6.webnode.cz/

Jak poznáte, že kniha o kterou stojíte, je opravdu dobrá? Je beznadějně vyprodaná. Měděný jezdec u nás poprvé vyšel v roce 2004 a ono první vydání byste teď sháněli asi opravdu těžko, protože ti, kteří měli štěstí a knihu si stihli koupit, si ji střeží jako oko v hlavě. Z původní trilogii u nás vyšel jeden díl. Díl, který má takový konec, že po jeho přečtení máte dvě možnosti-sebrat co největší množství papírových kapesníčků a zalézt si někam do soukromí v klidu pobrečet, nebo začít běhat všude možně a shánět druhý díl. V roce 2004 byste sháněli marně. Ale nyní, skoro po sedmi letech se nakladatelství Ikar rozhodlo pro novou edici a zároveň s ní i pro vydání druhého a následně třetího dílu.

Z původních 728 stran se stalo 616 stran. Prvně jsem byla v šoku kam se podělo skoro sto stran, ale po otevření knihy mi to došlo. Když jsem se podívala na ty skoro mikroskopická písmenka, šly na mě mrákoty. Nechápejte mě špatně, já mám ráda tlusté knihy, protože člověku déle vydrží Jde o to, že ne každému autorovi se podaří napsat knihu tak, aby nepůsobila roztahaně a nezačala čtenáře nudit. To potom vážně není legrace se takovou knihou prokousávat.

Taťána je obyčejná dívka. Nadpřirozené schopnosti byste u ní hledali asi těžko a žádného upíra v rodině taky nemá. Taťána je ten typ postavy, která mě irituje ze všeho nejvíc. Hodná holka, která se vzdá muže, kterého miluje, aby s ním mohla být její sestra. Hodná holka, která se stará první o ostatní a až potom o sebe. Hodná holka, která rozdá tu trochu jídla co má své rodině, sousedům i cizím lidem. Hodná holka, která bez váhání udělá co se jí řekne, chodí své rodině pro jídlo, i když se k ní chovají příšerně a nikdy nežádala slovo díku. Taťána je snad ta nejslabší hrdinka, o které jsem kdy četla. Taťána je dívka, která se ukryla pod hromadou mrtvých těl, aby přežila. Taťána je dívka, která se každé ráno, den co den vydává do ulic pro jídlo, zatímco je Němci bombardují. Taťána je dívka, která se vydá zachránit Alexandra a nehodlá jeho záchranu vzdát, i když to ostatní udělali. Dámy a pánové, Taťána je HRDINKA.

Kniha The Bronze Horseman má nádhernou obálku. Jedna z nejkrásnějších obálek a přitom není ani tak složitá. Když u nás kniha vyšla poprvé, měla opravdu zvláštní obálku. Nevím, jak vypadá naživo, ale na fotce na mě moc dojem neudělala, a kdybych ji viděla v knihkupectví, asi bych si jí nevšimla. Nová edice, znamená novou obálku. Opravdu jsem doufala, že tentokrát se dočkáme originální obálky, ale zase se tak nestalo. Nová obálka se mi líbí mnohem víc, ale na originál pořád nemá. Jako největší mínus vidím modelku, která ztvárňuje Taťánu. Nevím proč, ale tak trochu mi nahání strach. (I když oproti tomu, jak vypadá na druhém dílu jí to tady vážně sluší) Co se mi ale neuvěřitelně líbí je hřbet. Ale proč sakra kritizuji obálku? To je jako říct, že se mi nelíbí rám u Mony Lisy. Kdybych tuhle knihu měla v papírových deskách, bylo by mi to fuk, protože ten obsah to perfektně kompenzuje.

Měděný jezdec se zařadil mezi nejlepší knihy, které jsem kdy četla. Bez zaváhání říkám, že dokonce obsadil přední příčku tohoto žebříčku, a ostatní knihy jsou daleko, daleko za ním. Před tím, než jsem se do čtení pustila jsem si byla plně vědoma toho, jaké má kniha ohlasy, ale stejně jsem nečekala, že mě tak moc zasáhne. Na straně 34 mi vzala srdce a na konci ho vrátila roztříštěné na malé kousíčky. A přitom je to mix všeho, co na knihách nesnáším. Svatouškovská hrdinka? Splěno. Láska na první pohled? Splněno! Obětování se pro ostatní? Splněno. Milostný... čtyřúhelník. Ten tady je taky. Tak jak je sakra možné, že to všechno dokonale funguje? Že se po přečtení cítíte neuvěřitelně... prázdní?

Kdybych měla popsat všechny pocity, které se u mě při čtení Měděného jezdce vystřídaly, bylo by to opravdu na dlouho a jsem si jistá, že by vás nebavilo číst mé hysterické výlevy. Navíc si troufám říct, že je to skoro nemožné, protože někomu, kdo tu knihu nečetl to může připadat jako tlachání do prázdna. Řeknu jenom, že kdybych měla vypsat všechny scény, při kterých jsem brečela řvala na celé kolo, skončila by tady půlka knihy. Pak bych vám podala detailní popis období, kdy jsem se blaženě usmívala jako někdo, kdo si myslí, že všechno bude v pořádku, a další část by zabral zdlouhavý výčet scén, kdy jsem se zmohla pouze na frustrovaný křik.

Je neuvěřitelně těžké říct, o čem kniha je, protože se toho stalo tolik, přičemž všechno je důležité a zároveň to jediné důležité je Taťána a Alexandr. Pokud si myslíte, že jste v nějaké (young adult) knize četli neuvěřitelný vztah mezi dvěma postavami, jděte k té knize, přečtěte si ji znovu, chvilku přemýšlejte, a pak si přečtěte Měděného jezdce. Láska Taťány a Alexandra je jedním slovem epická. Doteď se mi sevře srdce, když si vzpomenu na některé momenty z knihy. Když se v nějaké knize stane něco s hlavním hrdinou, hlavní hrdinka se složí, protože není schopná bez svého milého fungovat. Co udělá Taťána? Sebere se a žije. Na konci knihy je citát, který se mi zapsal jak do mozku tak do srdce, a pokaždé mi vžene slzy do očí... Obvykle nad tím vůbec nepřemýšlím, protože to není zrovna jednoduché, ale kdybych měla popsat Měděného jezdce jedním slovem, bylo by to nezapomenutelný. Nezapomenutelné prostředí. Nezapomenutelné postavy. Nezapomenutelný příběh. Nezapomenutelná kniha.

Autorka recenze: Míša Durcová
http://misa-a-knihy.blogspot.cz/