Stín banyánu

A pak se mi do ní nechtělo. Přečetla jsem si pár komentářů od čtenářů a odložila jí bokem, raději. Dvakrát jsem začala a do třetice jí přečetla až do konce.

Je to silný příběh, silné kafe. Válka vždy byla a bude něčím, co v nás zanechá spoustu hrůzy a strachu. Z minulosti už nějakou zkušenost máme, ač už jen málokdo přímo zažitou. Přesto mají všechny války jedno společné, teror. Upevňují nás akorát v tom, že člověk umí být stvůra nemilosrdná, která si nebere servítky. Život sem, život tam. Vždyť je to jedno. Stíny banyánu je dílo, které nám opět připomíná, co všeho je člověk schopen.

Děj se opírá o osud sedmileté Raami a její rodiny. Osud, který se na nic neptá, rovnou jedná. Autorce se podařilo vytvořit něco  velice emotivního. Zpočátku jsem se nemohla do stránek začíst. První polovina byla náročnější a maličko se táhla. Druhá část knihy to čtenářům řádně vynahrazuje. Vše je podtrženo informací, že se jedná o autobiograficky laděný román.Tento příběh je jakýmsi uveřejněním autorčina života. Opírá se o vzpomínky a zkušenosti. A proto je to tak nabité a v závěru strhující.

Příběh začíná v roce 1975, kde v hlavním městě Phnompenhu vypuká válka. Teror Rudých Khmerů nezná mezí. Rodina prince Sisowath Ayuravann se musí sbalit a urychleně opustit dům. Jeho poklid známe tedy jen krátce. Od té doby je všechno jinak. Domov tvoří vaši bližní a je jedno, kde se zrovna nacházíte. Jeslti na poli, v chýši, opuštěné škole či kuchyni. Žít se dá všude. Bohužel ale vše utajit nelze. Díky pravdomluvnosti dítěte se musí rodina rozdělit. Každý má svou cestu. Nejprve rodinu opouští milovaný otec, princ Ayuravann, poté se musí rozdělit i zbytek. Raami zůstává se svou mladší sestřičkou a matkou.

Člověk ví, že má očekávat nemilosrdnou schopnost člověka chladnokrevně vraždit, ale i přesto mě to zaskočilo. Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. Jak pravdivé vždy a všude. Mladí vojáci, kteří sotva vylezli z kolébky se ohánějí puškou a ničí životy. Jejich pravda je v moci Organizace, která jim udílí úkoly.

Abyste přežili, musíte makat od rána do rána, za jakýhokoliv počasí s plechovkou rýže na den. Vše pod dohledem a krutým terorem. Paměť a jakékoliv špatné slovo je trestáno smrtí. Malé dítě se musí uchýlit k myšlenkám na možnou smrt, aby přežilo. Díky tomu, že se Raami potýká s tělesným postižením, je odprostěna od některých prací. Přesto musí bojovat o svůj holý život. Jediné, co jí zbývá, jsou příběhy, které jí kdysi vyprávěl otec. Příběhy a hluboce zakopané vzpomínky.

Nejsem si jistá, jestli bych po knize sáhla znovu, přesto mě zasáhla a já jsem ráda, že jsem se jí dokopala přečíst.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová
http://safienka.webnode.cz/

Vaddey Ratnerová není obyčejná autorka se smyslem zasáhnout čtenáře na tom nejcitlivějším místě. Je to člověk, žena, která sepsala svůj životní příběh. Vypráví o tom, co potkalo ji, ale i jiné občany kambodžského hlavního města. Je vůbec možné, aby se něco takového stalo? Vždyť byla tak mladá, tak nevinná. Vaddey svůj příběh zasadila do nového obrazu okořenila jej o nové názvy, jména a pár faktů, ale základní linie zůstala děsivě reálná, hromsky skutečná a zcela jistě pravdivá. Autorka popisuje veškerá zvěrstva vytažená z lidské historie, která se děla v roce 1975 tam, kde nedosahoval stín banyánu. Proč?

"Zůstane nás jen tolik, kolik zbývá ve stínu banyánu," mumlala už zase babička královna a já nechápala, proč mají blázniví lidé neustále potřebu všechno opakovat dvakrát. "Boje budou pokračovat. Jediné bezpečné místo je tady... pod banyánem."

Bylo jí pět let, když v roce 1975 vtrhli Rudí Khmerové do Phnompenhu a vyhlásili novou vládu a nový způsob života. Měli spoustu ideálů, ale cesta k nim... Však víte. Lidé byli odváděni, vražděni ve velkém, kdokoliv s něčím nesouhlasil, byl zastřelen. Zabíjení se stalo hrůznou součástí běžného dne. Ten příběh je o naději, dávané i brané. Může si někdo naději uchovat? když se každý den modlí, aby se dožil toho dalšího?

Naděje vítězí. Musí zvítězit.
Raami je dívka pocházející z královské rodiny, ale v této situaci nikdo nemá žádná privilegia, čeká ji to, co ostatní. Ona musí být silná, musí věřit a doufat. Jediné, co jí zbývá jsou legendy a mýty. Pohádky, které jí vyprávěl otec jí dodávají sílu bojovat. nebýt jen prázdnou schránkou.

"Nemá smyl plakat." zopakovala maminka a slzy se jí koulely po tvářích v dlouhých lesklých podobných šlehům, kterými štědře zalévala mé tělo. "Nemůže tě slyšet, rozumíš? Nemůže! Je pryč!"

Ždímačka emocí z ubohých čtenářů.
Tato kniha mi dala neskutečně mnoho. V průběhu čtete s otevřenou pusou, vnímáte perfektní volbu slov, která tomu všemu dodává dramatičnost a krásu. Čeština má opravdu spousty nádherných výrazů. Prožíváte každičký řádek s malou Raami a doufáte, že vám ta slza neukápne. Je to mrazivé, skutečné, božské. Po této knize už se nikdy na žebráky nebudu dívat blbě, protože mi došlo, že každý z nás je svým způsobem žebrák. Budu vnímat každičkého človíčka a soucítit s ním. Došlo mi, že každé zrnko rýže má svou cenu a kecy maminek "co by za to daly děti v Africe" vlastně v Asii, jsou pravdivější, než jsem dřív byla schopna pochopit. S prvním listem jsem nastoupila na vlak Poznání, který jel po trase Pochopení. Tato dvě mocná slova a jejich skutečný význam jsem objevovala krůček po krůčku celou dobu. Taky vím, že svůj jazyk musím otočit sedmkrát, než promluvím. Jedině tak mám šanci si všechno pořádně rozmyslet. Tedy... pokud mluvit budu.

"Když miluješ nějakou květinu," vykládal, jako by si přál vysvětlit svůj změněný vzhled, "a ona je najednou pryč, všechno s ní zmizí. Žil jsem, protože žila ona. Teď odešla. Bez ní jsem nic, princezno. Nic."

A zazvonil zvonec..
V roce 2009 byla Raami, vlastně Vaddey znovu uvedena do královské rodiny a hovořila královským jazykem. darem přivezla tři tuny rýže pro hladovějící a.. tuto knihu napsala, aby navždy uctila památku toho, kterého tolik milovala. Potřebovala vzdát hold jemu i všem dalším, kteří již odešli do země umlčených.

A. Já. Taky. Nemám. Slov.
Slova totiž představují vzestup i pád.

* * * * *
Autorka recenze: Katka Pavlíková
http://spacewithbooks.blogspot.cz/

„Slova představují náš vzestup i pád.“

Dívka Raami žije na předměstí hlavního města Phnompenhu se svoji rodinou, která pochází z královského rodu po babičce – královně. Nijak se ale neodlišují od normálních lidí. Necítí se totiž být něčím výjimečným. Nebo to jen oni a my nevidíme?

„Všichni jsme ozvěnou někoho jiného.“

Odděleni branou od ruchu městských všedností, pravidel a trestů obývají dům pod korunami banyánu, tedy fíkovníku, a pod ochrannými křídly otce – prince Sisowatha Ayuravanna, který svůj život zapisuje prostřednictvím veršů. Kde je však psáno, že dětství musí být vždycky jen šťastné?

Kambodža se dostává do víru bojů a na scénu s nimi přichází Rudí Khmérové a vybojované ultralevicové vedení. Lidé musejí opustit své domovy a cestovat na rozkaz Organizace někam, kde jejich přítomnost je potřeba. Cestou však dochází k rozbíjení tradičních rodin, které jsou nepřípustné, k zabíjení imperalistů, kteří číhají v různých podobách, a k převychovávání přeživších.

Může člověk ztratit naději? Co mu ji dokáže vzít a co naopak mu pomůže si ji uchovat? Kdo přežije a dočká se „nového věku“?

*
„Truchlím, princezno,“ odpověděl rozechvělým hlasem.
Měla jsem chuť se natáhnout a pohladit ho po tváři, jako to dělala Om Bao ve chvílích, kdy se domnívali, že jsou sami. Jenže vypadal tak křehce, až jsem měla strach, že kdybych se ho dotkla, mohl by se rozpadnout na kousky. Jak to, že se zdálo, jako by ho během několika dní dohnalo stáří? Nedokázala jsem z něj spustit oči.
„Když miluješ nějakou květinu,“ vykládal, jako by si přál vysvětlit svůj změněný vzhled, „a ona je najednou pryč, všechno s ní zmizí. Žil jsem, protože žila ona. Teď odešla. Bez ní jsem nic, princezno. Nic.“

…

„Víš, proč jsem tě pojmenoval Vattaaraami?“ Poklekl na jedno koleno a zadíval se mi do očí. „Protože jsi můj chrám a má zahrada, moje posvátná půda a v tobě vidím všechny své sny.“ Usmál se, jako by si dopřával požitek časně ranního rozjímání. „Možná je přirozené, že otec a vůbec každý rodič vidí ve svém dítěti všechno, co je nezkažené a dobré. Jestli to však dokážeš Raami, přál bych si, abys to v sobě viděla sama. I kdyby ses stala svědkem ošklivosti a ničení, chtěl bych, abys vždycky věřila, že i nejprchavější zahlédnutí krásy tu a onde je odrazem příbytku bohů. Je to skutečné, Raami. Takové místo, takový posvátný prostor existuje. Stačí, když si je budeš představovat, když se odvážíš snít. Je v tobě, je v nás všech.“ Znovu se napřímil a opět hluboce vydechl. „Já to vidím neustále.“

*

Stín banyánu se dostal do mého seznamu nejlepších knih, které jsem kdy četl a kterým se budu rád vracet, neboť vždycky tam najdu něco nového, poučného a dojemného zároveň. Nejenže vás nejprve uhrane pěkně vykreslenou obálkou, ale po prvních větách z knihy zjistíte, že jste jako doma. Všechno kolem vás je známé, jedinečné a něčím nezapomenutelné. Snad tuto knihu ocení i další v naší zemi, nejen já.

Autor recenze: Josef Němec

Dlouho jsem tak ležela, zavírala a otevírala oči, usínala a probouzela se a krajina se kolem mě vlnila jako papír nesený větrem.

Raami přesto neztrácí naději. A ačkoli kvůli vší té bolesti a smutku, s nimiž se denně setkává, vlastně předčasně dospěje, něco ze svého dětského pohledu nikdy neztratí – s dojemnou samozřejmostí vás chytne za ruku a bezpečně vás svým vyprávěním provede exotickou, malebnou, krví prosáklou Kambodžou.

Její otec je synem královny, tudíž když se jednoho dne tak razantně obrátí společenská situace v zemi, právě její rodina se ocitne ve zvláštním nebezpečí. Můžou být totiž považováni za hrozbu pro nový režim. Nejdřív jsou přesunuti z hlavního města spolu s davem dalších uprchlíků, nicméně zatajovat svou identitu, když patří ke královské rodině, je pořád těžší. Brzy se musí něco stát.
 
Není tu tatínek. Kam jsem se obrátila, všude jsem stála tváří v tvář stejné neúprosné skutečnosti – má rodina je pryč. Bez svého ducha, svého pralung, své neposkvrněné naděje plnosti jsem si připadala jako drak se zamotanými provázky, který je unášen dál a dál.

Vaddey Ratnerová přináší příběh, který vás nenechá chladnými. Naléhavým, nesmírně poetickým jazykem, jako i krásně divokými popisy krajiny vám možná trochu připomene romány Khaleda Hosseiniho, jinak je těžko tuto knihu vůbec s něčím srovnávat.

Pořád mě napadá, že by tato kniha víc než jiná byla krásným dárkem. Pro někoho, koho máte z hloubi srdce rádi. Je plná strádání a utrpení, to ano, ale co převažuje, to je velké životní poselství, poznání, že síla zvednout se a jít dál i tehdy, kdy člověk téměř všechno ztratil, je v každém z nás.

* * * * *

Ze shluku lotosů v jezírku vylétl jasně červený pták a k nadšení přihlížejících dětí a rodičů poslal do vzduchu spršku vody. Vzpomněla jsem si na pohádku, kterou mi jednou vyprávěla Mléčná matka o ptáčkovi, jenž uvízl v lotosovém květu, když se blížil západ slunce. Teprve když se za svítání příštího rána květ otevřel, mohl ptáček odletět. Vrátil se do svého hnízda a překrásně voněl.

Mléčná matka říkala, že příběhy jsou jako pěšinka bohů. Přenášejí nás tam a zpátky v čase a prostoru a propojují nás s celým světem, s lidmi a bytostmi, které jsme nikdy neviděli, ale cítíme, že existují. Měla jsem pocit, že Mléčná matka je někde, nějak, stále živá a v pořádku. Pochopila jsem, že s námi našla dočasné bezpečí v  uzavřeném prostoru naší lásky, a potom jako ptáček osvobozený z lotosového květu odletěla zpátky ke své rodině.

Když jsem se přiblížila k tatínkovi, vzhlédl od svého psaní, zhluboka se nadechl a zasunul si zápisník a stříbrné pero do náprsní kapsy. „Vrátíme se?“ otázal se a vstal.

Popadla jsem ho kolem pasu a zabořila si tvář do jeho košile. Nadechovala jsem se jeho vůně a pídila se po náznaku světa z jeho zápisníku, do něhož se předtím celý ponořil.