Sběratel očí

Sběratel očí

Ačkoliv má čtecí povaha snese hodně, co se týče násilí, vraždy malých dětí jsou na mě moc. Takže se dostavilo dilema, zda-li knihu pořídit nebo vybrat nějakou jinou. Ale zvědavost byla silnější než má chvilková slabost a knihu jsem si odnesla domů. A jsem ráda za své rozhodnutí.

Ano, opakované vraždy malých dětí se v příběhu dějí, ale díky tomu, že příběh je psán retrospektivně, tedy pozpátku, jsme bližších detailů ušetřeni.

Stojí před námi “pouze” vražda matky dvou dětí, které jsou stále ještě nezvěstné. Hodiny odpočítávající časové ultimátům, po jehož uběhnutí obě děti zemřou. Rostoucí napětí, únava policistů a odhodlání najít děti za každou cenu. Ještě předtím než uplyne čas... Protože poté nebude nic jako dřív. Oběti navíc bude vyříznuto levé oko.

Hlavní podezřelý je zároveň hlavní hrdina. Alexander Zorbach - otec malého syna, který odešel od manželky. Alex je bývalým policejním vyjednavačem a v současné době pracuje jako reportér, který má své dobré zdroje, díky kterým ví o všem mezi prvními. Vše se zdá být v pořádku, ale pouze do té doby, dokud se veškeré důkazy nezačínají stáčet právě proti bývalému policistovi, který od policie odešel ze závažných důvodů. Je toto podezření správné?

Je Alex skutečně hledaným Sběratelem očí? Pokud je Alex vinen, proč se pouští do pátrání na vlastní pěst? Co vede Sběratele očí k tomu, aby unášel malé a nevinné děti, zabíjel matky, které daly dětem život a strašil nebohé otce? Nebo tak nebozí a nevinní nejsou? Hra na schovávanou a na kočku a myš právě začala.

Takto dobře napsaný psychologický thriller jsem dlouho nečetla. Líbily se mi vize Alexovy “náhodné” slepé pomocnice, která mu pomáhá při pátrání po Sběrateli. Té prý stačí na někoho sáhnout a ona má tu možnost nahlížet do života druhých jejich očima. Do toho mi ale přišla divná spousta věcí… Jak je to možné? Jak mohla Alina, Alexova pomocnice, vědět, kde ho má hledat?

V této knize, jak se s postupným přibýváním otočených stránek dozvíme, platí jedno známé pořekadlo: důvěřuj, ale prověřuj. Na to jsem ale přišla až v závěru knihy. Podezření z mé strany padalo na všechny možné, ale pachatele jsem neodhalila.

Na knize mě velmi zaujal styl retrospektivního psaní. Kapitoly a číslování stránek jsou také pozpátku. Dříve, než jsem se stihla zaleknout, že jsem si snad pořídila špatný výtisk, je na začátku vysvětlení přímo od autora. Ano, kniha je v pořádku a důvod tohoto počinu se nám vysvětlí na konci, v naprosto dech beroucím závěru. Tak to prostě má být.

Už se moc těším na to, co dalšího nám pan Fitzek nabídne. Jeho prozatím dvě přeložené knihy do češtiny pro mě byly opravdovou lahůdkou, na které jsem si smlsla a u které jsem se řádně orosila při hledání skutečného pachatele.

Autorka recenze: Monika Štěpková
http://monushka6.webnode.cz

Německý spisovatel Sebastian Fitzek svoji knihu Sběratel očí totiž čísluje od konce. A jak hned v úvodu říká, není to tisková chyba a důvod k reklamaci. Příběh začíná epilogem a stranou 385 a postupné otáčení stránek vás posouvá vlastně na pomyslný začátek, k prologu a straně 1. Navíc na začátku téměř každé kapitoly je uveden čas, který zbývá na záchranu dětí. Obrácené číslování není autorův vrtošivý rozmar, naopak má svůj podstatný důvod. Ale ten se v plném rozsahu rozkryje až v závěru příběhu a tvoří vlastně polovinu překvapení této knihy.

Bývalý policejní vyjednavač Alexander Zorbach pracuje už několik let jako novinář. Před sedmi lety byl po jednom zpackaném zásahu od policie propuštěn a nikdy se s tím nevyrovnal. Nyní píše články do kriminální rubriky v místních novinách.

V Berlíně už počtvrté rozehrál svoji hru pachatel, kterého policie a média pokřtila jako Sběratele očí. Ten nyní zabil další matku, unesl její dvojčata Leu a Tobiase a otci nechal stopky s nastaveným časem.

Alexander o případu pravidelně píše a tak není divu, že když uslyší v odposlechu policejní vysílačky o nejnovějším únosu, rozjede se na místo. Tím však proti sobě poštve bývalé kolegy policisty. Ti tvrdí, že přes vysílačku hlášení nešlo a navíc ještě v blízkosti zavražděné ženy nacházejí Alexovu peněženku.

Podivností přibývá a Alexander je čím dál více vtahován do hry samotným Sběratelem.

Začíná se před policií schovávat a zkouší s pomocí nevidomé fyzioterapeutky Aliny odhalit skutečného pachatele. Alina totiž tvrdí, že Sběratel očí ji předchozí den navštívil jako pacient a ona měla jednu ze svých nevysvětlitelných vizí, kdy viděla hrůznou vraždu jeho očima. Může jí ale skutečně věřit? Stopky běží a čas na záchranu unesených dvojčat se rychle krátí.... Navíc si Alexander není jistý ani sám sebou. Trpí výpadky paměti a často ho bolí hlava...

Autor vypráví velice rychle a svižně, a přece si možná na jeho vypravěčský styl budete muset chvilku zvykat. Sebastian Fitzek chce místy už tak nabitý děj zpestřit různými myšlenkami nebo odbočkami, až vám tím trochu přetrhne nit. S narůstajícím napětím a touhou dozvědět se, jak to celé je, to ale nejspíš přestanete úplně vnímat.

Samotný příběh je totiž jednoduše skvělý a hodně překvapivý. Jak identitou pachatele, tak už zmiňovaným obráceným číslováním. V tom velkém moři detektivek a thrillerů je fajn narazit na něco, co vás dostane. Sběratel očí je totiž opravdu zvláštní pachatel. Nejenže má pro své činy v závěru opravdu věrohodné motivy, tak i z jakéhosi pokrouceného úhlu se za tou hrůzou skrývá vlastně i hezká myšlenka.

Sběratel očí je napínavý, překvapivý a v mnohém i originální. Díky konci, který je takový, jaký je, se třeba někdy dočkáme pokračování. Rozhodně bych si ho přečetla.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Autora znám díky jeho románu Zaklínač duší, který jsem ale sama nečetla. Nevěděla jsem proto, co očekávat a zda se Sebastian Fitzek konečně trefí do mého vkusu. Sběratel očí však zaujme již při prvním prolistování - celá kniha je totiž číslovaná odzadu, a to se týká jak stránek, tak kapitol. Začíná epilogem na straně 385 a končí poděkováním na straně 1. Smysl tohoto číslování plně pochopíte až na konci knihy. Musím říct, že mi to přišlo celkem originální, ještě jsem se s knihou, kde by se stránky i kapitoly do konce "odčítaly", nesetkala. Ale věřte, že jsem většinou byla do knihy tak moc začtená, že jsem čísla na stránkách vůbec nevnímala. Autor má opravdu super čtivý styl psaní a stále udržuje čtenáře v napětí, navíc jednotlivé kapitoly jsou poměrně krátké a ne všechny jsou psány jen z pohledu hlavního hrdiny Alexandra Zorbacha, ale např. i z pohledu vyšetřovatelů, slepé fyzioterapeutky Aliny nebo uneseného Tobiase, takže se při čtení ani chvíli nenudíte.

I když se příběh na první pohled nezdá zvlášť nápaditý - máme tu sériového vraha a hlavního hrdinu, který dříve pracoval u policie, ale dnes je novinářem a postupně se stává pro vyšetřovatele čím dál více podezřelý, protože ví informace, které může znát jen pachatel, a tak se nakonec sám vydá po stopě Sběratele očí - je naprosto nepředvídatelný a má spád. Navíc i sám autor se snaží každou kapitolu ukončit v napínavém bodě a stále si udržuje čtenářovu pozornost. Hlavně v druhé poloviny knihy příběh postupně graduje až ke strhujícímu závěru, kvůli kterému jsem byla vzhůru až do noci, jen abych knihu dočetla. A zklamaná jsem rozhodně nebyla. Konec byl vymyšlen geniálně. Ještě dlouho po dočtení jsem o knize přemýšlela. A hned jsem si objednala další autorovu knihu. Věřím, že mě ani svým dalším románem nezklame.

Výhrad k této knize mám vážně jen málo. Nechci být příliš konkrétní, ale po dočtení mi v hlavě stále zůstalo pár otázek. Jeden velký otazník se totiž vznáší nad vidinami Aliny - jste ochotni uvěřit tomu, že někdo může mít mediální schopnosti, nebo si vše radši vysvětlíte tím, že v tomto románu prostě hrála velkou roli náhoda? Ale jinak se mi tento thriller opravdu ohromně líbil a všem, koho aspoň trochu lákají knihy tohoto žánru, ji doporučuji - ne, pardon, to není to správné slovo - vnucuji k přečtení! Sběratel očí vám nesmí uniknout za žádnou cenu. Tato kniha mě nadchla a doufám, že i další thrillery tohoto oblíbeného německého autora budou tak skvělé. Protože v tom případě jsem našla dalšího spisovatele, jehož knihy budu v budoucnu určitě vyhledávat!

Celkové hodnocení: 95 %

Autorka recenze: Andrea Čapková
http://giraffeandy.blogspot.cz/

Alexander Zorbach se živí jako kriminální novinář, ale předtím byl policista, který zachraňoval lidi. Není to teď práce, po které tak touží, ale i tak ji klade ve svém hodnotovém žebříčku na první místo. Proč se raději nevěnuje své rodině – ženě, která se s ním rozvádí, a synovi?

„Umírání začíná okamžikem zrození.“

Chce totiž za každou cenu přijít na kloub té zrůdě, která zabíjí děti a jejich rodiče. Už sedm obětí má na svém kontě Sběratel očí a nehodlá jen tak přestat ve své hře na schovávanou. Ultimátum se krátí a policie je ve slepé uličce.

Dokáže přijít Alexander na to, kde jsou ukryty další oběti – sourozenci Tobias a Lea, než zemřou? Může mu k tomu pomoci slepá Alina Gregorievová, kterou navštívil ten nejpovolanější, tedy vrah? Co vlastně dokáže ve strachu a nebezpečí vidět ve své hlavě? Kde hra nakonec končí a začíná?

*

Všechno od loktů dolů, tedy to, co normálně leželo napravo a nalevo od něj, se bimbalo nebo viselo; tj. předloktí, zápěstí a ruce (Do prdele, kde mám ruce?) – tohle všechno zmizelo.
Chtělo se mu křičet, ale měl vyschlo v ústech, ostatně jako v celém jícnu. Všechno, co ze sebe vypravil, se měnilo v pouhé žalostné zaskřehotání.
Proč mě nic nebolí? Jak to, že neplavu v krvi, když mi uřízli ruce? Amputovali nebo jak se to řekne. Do prdele, na to jsem se taky nezeptal.

…

Tobby znovu polkl a napadlo ho, že tma je jako živá bytost, která může člověka pevně držet a má kovovou chuť, když ji polkne.
Přejel si jazykem vnitřek úst a narazil na cizí těleso.
Sakra, co to je?
Lepilo se mu to na patro jako bramborový lupínek, co se mu tam pevně přisál. Až na to, že to mělo pevnější a hladší povrch.
A studenější.
Dál jezdil jazykem po předmětu a cítil, jak se mu shromažďují sliny. Intuitivně dýchal pouze nosem a potlačoval dráždivé nutkání polknout. Tak dlouho, dokud se mu cizí těleso s tichým mlasknutím neodlepilo od patra a nespadlo na jazyk.
A pak už to věděl.

*

Psychothrillery naprosto zbožňuji a již jsem nevěřil, že by mě mohl některý něčím pořádným a nečekaným překvapit. A ono to stále ještě jde. Sebastian Fitzek to dokázal. Skvěle rozehraná partie, která je dovedena do naprosto bravurního závěru, kdy se vám chlupy na těle neustále ježí hrůzou. Nesmím opomenout také změnu v číslování stránek a kapitol odzadu, dodává to knize ještě větší hloubku. Kdo z vás si troufne vyjít vstříc Sběrateli očí?

Autor recenze: Josef Němec