Obuvníkova žena

Tady vysoko v italských Alpách je i navzdory překrásné přírodě a malebným městečkům život drsný i na počátku 20. století.

Enza právě přišla o sestru, ale má alespoň velkou rodinu, která jí může pomoci v těžkých chvílích. Ciro oproti tomu vyrůstá v klášteře pouze s bratrem Eduardem. Jejich otec zemřel při dolním neštěstí v Mississippi, matka následně přišla o všechen majetek i o duševní zdraví. Bratři teď mají na světě jenom sebe.

Zatímco Eduardo je oddaný katolík, který doufá, že se jednou stane knězem, Ciro je veselý, pracovitý a dobrosrdečný. Jak sám se smíchem říká, jeho náboženstvím jsou děvčata. Jsou jako oheň a voda, ale mají se velice rádi. Jenže když Ciro přistihne místního kněze při romantické chvilce s mladou dívkou, oba bratři jsou z kláštera vyhnáni.

Eduardo má v Římě nastoupit do semináře, aby se mohl stát knězem, Cira čeká neveselý život v sirotčinci. Jenže jeptišky si oba chlapce oblíbily natolik, že je považují za své syny, a do žádného sirotčince mladého chlapce poslat nehodlají. Jedna z řádových sester místo toho potají zařídí, že Ciro může nastoupit na učení k šikovnému obuvníkovi…

„Je ten švec aspoň v Římě, abych to měl za Eduardem blízko?“ zeptal se, smířen s osudem. Dokáže pracovat kdekoli a pro kohokoli, jen když to nebude mít daleko za bratrem.
„Ne, Ciro,“ odvětila sestra Teresa.
„Tak v Milánu?“
„V Americe,“ řekla sestra Teresa a zlomil se jí hlas.

Spojené státy jsou na počátku 20. století místem, kam chudí lidé ze všech koutů světa míří s vidinou lepšího života. Všechny spojuje touha po novém začátku a ochota tvrdě pracovat. V nové zemi začínají hon za americkým snem. K chudým imigrantům, kteří neznají ani slovo anglicky, se přidává i Ciro.

Ten má ale výhodu v tom, že mu jeptišky zařídily práci u mistra obuvníka, takže má po příjezdu jistou práci i střechu nad hlavou. Další ohromnou výhodou je, že New York je v té době plný Italů. Na Manhattanu dokonce vyrůstá živá čtvrť zvaná Little Italy – Malá Itálie, kde se Ciro cítí skoro jako doma. Skoro.

Právě v té době do Ameriky na lodi připlouvá i Enza se svým otcem. Do Nového světa míří vydělat pro rodinu potřebné peníze na nový dům. A v té úžasné metropoli, které se říká New York, na Cira zase narazí.

Jenže jim není přáno spolu strávit více času.

On se musí věnovat botám, ona vděčně skočí po špatně placené práci u šicího stroje - rodina na ni spoléhá. Ve městě, které oba brali jako dočasnou zastávku před návratem do Itálie, ovšem oba začnou zapouštět kořeny.

Z Cira se stává vyhledávaný obuvnický mistr, který spolu s kamarádem často sní o založení vlastní dílny. Enza se zase přes různé špinavé práce dostane k šití kostýmů v Metropolitní opeře. Oba si nacházejí nové přátele, potkávají nové lásky a pomalu stoupají po společenském žebříčku výš.

Dohromady je po letech zase svede až první světová válka.

Pro mladíky jako Ciro představovala válka šanci vyrůst v muže, poznat svět, přispět k jeho záchraně a vrátit se domů s americkým občanstvím. Vůbec je nenapadlo, že se ve válce bude i umírat a že svět, který chtějí bránit, se nenávratně změní. Snili o jediném, o dobrodružství.

Nicméně ve válce se mění nejen svět, ale také lidé. Ciro si v krvavých bojích uvědomí, jak moc má Enzu rád. Mezi ševci se často říká: „Moudrý člověk za sebou nechává minulost jako boty, ze kterých vyrostl.“ Ciro však ví, že Enza není minulost – je to jeho budoucnost...

Obuvníkova žena od Adriany Trigianyje krásný příběh o lásce, usilovné píli, o honbě za americkým snem a taky o tom, že ačkoliv to na první pohled často není patrné, všechny radosti i strasti se dějí z nějakého důvodu.

Kniha se stala obrovským hitem v Americe i v Evropě a server Huffington Post Obuvníkovu ženu označil za nejdojemnější knihu roku.

„Já jsem Ciro.“
„Enza. Odkud jsi?“
„Z Vilminore.“
„Chodíme tam na svátky. Jsi ze vsi, nebo ze statku?“
„Já jsem z kláštera,“ řekl a samotného ho překvapilo, že to přiznal tak bez okolků. Obvykle se při hovoru s dívkami zdráhal mluvit o San Nicola a o tom, jak vyrůstal.
„Ty jsi sirotek?“ zeptala se Enza.
„Matka nás tam nechala.“
„Vás? Ty máš sourozence?“
„Bratra Eduarda,“ odpověděl. „Jsme sami dva. Jaké to je, mít rodinu?“
„Hodně hluku,“ usmála se.
„Tak to je stejné jako v klášteře.“
„Já myslela, že jeptišky zachovávají ticho.“
„To já taky. Dokud jsem u nich nezačal bydlet.“
„Takže tě jejich zbožnost moc nepoznamenala?“
„Moc ne,“ s úsměvem odtušil Ciro. „Ale to není jejich chyba. Já si prostě nemyslím, že by se modlitby moc často dočkaly odpovědi.“

* * * * *

Obuvníkova žena

Potom, co se Cirova matka psychicky zhroutila, odvedla ho společně s jeho bratrem Eduardem k sestrám do kláštera ve městě Bergamo v italských Alpách. Cirova matka slíbila, že se pro ně za nějaký čas vrátí. Bohužel, to se nikdy nestalo. A tak se bratři přes všechen smutek zakořeněný hluboko v jejich srdcích museli smířit s tím, že klášter je jejich novým domovem.

A nakonec to nebylo zas tak hrozné. Eduardo postupně začal pracovat jako sekretář a Ciro, ten svůj čas trávil různě. Uklízel, štípal dříví, dojil krávy, vyráběl sýr – byl vždycky tam, kde ho bylo potřeba. A jednou bylo potřeba, aby šel do hor vykopat hrob pro malé děvče.

Enza žila v horách ve vesničce Schilpario nedaleko města Bergamo. Byl to chudý, ale dobrý život. Rodina si nemohla ztěžovat. Tedy až do doby, kdy je zastihla krutá smrt Enziny mladší sestry Stelly. Byla to strašná rána a Enza se cítila o to víc provinile, když zjistila, že nemůže spustit oči z chlapce, který přišel vykopat hrob.

A nebyla sama. Ciro byl Enzinou krásou naprosto okouzlen. Tohle nebyla taková ta běžná pubertální láska, tohle bylo skutečné spojení – tohle mělo přetrvat věčnost. A snad by byla i svatba, kdyby se Ciro nestal svědkem nestoudného monsignorova činu.

Kněz, ve snaze zachovat si svou reputaci, začal totiž rychle spřádat opatření. Rozhodl se oba bratry z kláštera vyhnat. Eduarda do Říma, kde měl vstoupit do semináře a stát se knězem a Cira do polepšovny.

Chudák Ciro to měl spočítané – jenže štěstěna mu přála. Nebo spíš odvážný čin jedné ze sester, která se i přes monsignorovo nařízení rozhodla najít pro Cira nový život daleko za mořem, kde se měl stát ševcovským učněm.

Obuvníkova žena

O pár let později se Enza se svým otcem vydává do Spojených států – za novým životem, novou prací. Rychle si nachází práci jako továrenská švadlena. Jenže, jak se za nějaký čas ukáže, pro tovární výrobu je Enzina talentu škoda – v New Yorku toho může tolik dokázat! Třeba jako kostýmní švadlena v Metropolitní opeře.

A pak, co osud nechtěl, se Enza a Ciro znovu setkávají. Bohužel ale jen krátce. Enza má našlápnutou skvělou kariéru a Ciro v návalu vlastenectví narukoval do armády, se kterou se vydává zpět do Evropy, kde zrovna zuří první světová válka. Znovu osudové setkání, znovu jen na okamžik.

Inspirována životem vlastních prarodičů Adriana Trigiani rozkrývá jedinečný, staromódní příběh o lásce dvou lidí, jež si byli souzeni od prvního okamžiku. Umně vdechuje život dávno zapomenutým časům a své čtenáře nechává nahlédnout do nelehkých osudů svých hrdinů.

„Pomůžu ti,“ ozval se dívčí hlas.
Nad rozšklebeným okrajem hrobu spatřil nejstarší dceru Ravanelliových a v tomhle podvečerním světle mu připadala éterická jako anděl. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné a její oči pronikaly soumrakem jak gagátové korálky. Přes kašmírové šaty měla bílou naškrobenou zástěrku. Setřela si kapesníkem slzy, zastrčila ho do rukávu a poklekla.
Viděl, že mu ta dívka potřebuje nějakým způsobem pomáhat: neodvratnost pohřbívání jí poskytne mír. „Dobrá,“ svolil. „Zvedni jeden konec, já vezmu druhý.“
Opatrně zdvihli rakev se Stellou. Ciro ji opatrně vložil do hrobu, umístil ji tak, aby ležela pevně, a vylezl ven. Enza poklekla na zem a sklonila hlavu. Vyčkával, až se pomodlí.
„Teď bys už měla jít,“ pronesl tiše.
„Chci tu zůstat.“