Loutkář

Jenže ten už je dávno mrtvý a jeho místo zastává jiný pastor – Matthies. Ani ten mu ale nehodlá bránit v tom, aby zde přes zimu zůstal. Společně s ním se do fary nastěhuje i plačka Alena, se kterou se Julius na své cestě již setkal a pocítil k ní alespoň pro začátek tělesnou lásku. Ta je však v domě Páně nepřípustná!

„Právě snadné věci často bývají snadné jen na pohled. Každou práci se člověk musí učit.“

Oba však přijíždějí v době, kdy ve městě řádí „počestný vrah“, který si vybírá pouze ty oběti, které ničí životy druhých. Jedním z nich má být i rybář Mewes, po kterém zbude na palubě lodi jen ruka. Zbytek jeho těla je vyloven bláznivým Francem a židem Ezechielem z řeky Labe. Kdo si mohl přát jeho smrt? Proč právě on a ne někdo jiný? Opravdu bil svoje děti natolik, aby za to měl pykat tak krutě?

Podezřelých přibývá. Dokonce i samotný loutkář Klingenthal zaujímá na listině přední místo, protože jeho znalosti v medicíně jsou neobvyklé. Může mít vše na svědomí kat Krassmann? Nebo snad městský doktor Beiss, který zkouší samé novinky? Proč se v noci vražd ozývá dětský smích?

*

To je k vzteku! Potlačila zaklení, protože to se pro dámu nehodí, a sklonila se, aby klobouk zvedla. Snad se neumazal. Vzala ho do ruky a obrátila, vzápětí svraštila čelo. Spodní strana byla červená! „Ale to je přece…“
Dorothea pronikavě vykřikla, zapomněla na všechny francouzské fráze a zírala na krev, která vytekla zpod dveří. Klobouk jí opět vypadl z rukou. Nevšimla si toho a vrazila do kuřáckého salonu. Málem se natáhla jak dlouhá tak široká. Všude po zemi krev, krev, po které uklouzla. Široká stopa vedla k ohromné krvavé louži!
A v té louži ležela noha.
Za ní něco, co vypadalo jako sekyra.
Dorothea opět zařvala, ještě hlasitěji než prve, protože uviděla manžela. Ležel zkroucený v rohu vedle svého oblíbeného křesla a pohled na něj byl děsivý. Ruce měl křečovitě sevřené kolem krvavého pahýlu nohy, jako kdyby tak chtěl zastavit krev, ústa otevřená k výkřiku, oči dokořán. Kdyby jeho obvykle brunátná tvář nebyla bledá jako stěna a tělo ztuhlé posmrtnou křečí, mohl by být považován za živého člověka.

*

Pro mnohé velice známý, pro mě nikoliv, německý autor Wolf Serno  se opět představuje v historickém románu, tentokrát však nikoliv s hlavním hrdinou Ranhojičem, ale naopak s břichomluvcem Klingenthalem a jeho loutkami. Zajímavě vystavěný příběh se špetkou napětí i humoru. Určitě v brzké době sáhnu i po jeho předchozích knihách.

Autor recenze: Josef Němec