Vlastní životopis

Šťastné dětství bývá základem všeho dobrého. A naštěstí přesně takového se dočkala i ona, Agatha Millerová a její sestra Madge. Ačkoliv nebyla výchova ve viktoriánské rodině jednoduchá, především díky studiu doma, stala se z Agathy pohledná žena, která občas musela i odmítat muže, kteří si ji chtěli vzít.

Nechtěla před lidmi vystupovat a mluvit, v tom si vůbec nevěřila. Ráda hrála na klavír a zpívala, to ji nevadilo, ale říkat své názory mimo rodinu a známé na jakékoli téma se jí příčilo. Po vzoru své sestry začala psát menší básničky a taky povídkovou pohádku, ale pořád to nebylo ono. Do doby, než se vsadila se svojí sestrou, která jí nevěřila, že by mohla napsat něco jako detektivku. „Tenhle žánr není pro tebe. Zkus něco lehčího.“

Ale ona se nevzdala a vznikl tak detektivní román Záhada na zámku Styles, kterému však nějakou dobu trvalo, než se vůbec dostalo k lidem na veřejnost. Ani v té době nebylo zrovna lehké prosadit své dílo, neboť mladí autoři byli riskem pro každé nakladatelství. Víra v úspěch však tomu napomohla a příběh se dostal na pulty knihkupectví. Ještě možná ani do té doby netušila, že se stane jednou z nejslavnějších autorek detektivního žánru na světě.

Jedy. Vraždy. Něčím nový detektiv. Veselý a méně chytřejší pomocník. Milovaná dcera. Zážitky z cest. Dvě rozdílná manželství. Nevyjasněné zmizení. 123 let od jejího narození.

*

Na myšlenku napsat detektivku jsem poprvé připadla v době, kdy jsem pracovala ve výdejně léků. Ten nápad ve mně ležel už od dávné sázky s Madge – a mé tehdejší zaměstnání mi k tomu, jak se mi zdálo, poskytovalo vhodnou příležitost. Na rozdíl od ošetřování raněných, kdy bylo pořád co dělat, střídaly se při přípravě léků chvíle volna a okamžiky usilovné práce. Někdy jsem byla celé odpoledne ve službě sama a neměla jsem na práci celkem nic, jen posedávat. Když se člověk postaral, aby byly v zásobě nachystané lékovky, mohl si dělat, co chtěl, jenom ne odejít z lékárny.
Začala jsem rozvažovat, jaký typ detektivky bych mohla napsat. Protože jsem byla obklopena jedy, bylo celkem přirozené, že jsem si vybrala způsob smrti otrávením.

…

Život je opravdu jako loď – tedy vnitřek lodi. Má vodotěsně oddělené prostory. Z jednoho vyjdete, zaklapnete za sebou dveře, a nacházíte se v dalším. Můj život byl ode dne, kdy jsme vyjeli ze Southhamptonu, až do dne, kdy jsme se vrátili do Anglie, takový ode všeho oddělený prostor. Od té doby jsem měla při cestování vždycky takový pocit. Z jednoho života vykročíte do druhého. Jste sami sebou, ale vaše já je jiné. Nové já je vyproštěno ze všech těch stovek pavučinových vláken a nitek, které vás uzavírají v kokonu každodenního života domáckosti: psát dopisy a vyrovnávat účty, vykonávat drobné práce, navštěvovat přátele, vyvolávat fotografie, spravovat šatstvo, zvládat chůvy a služebné, stěžovat si u obchodníka a v prádelnách. Váš život na cestách je vlastně jako sen. Stojí mimo běžný život, a přece jste v něm.

*

„Každého někdy postihne myšlenka, napsat svůj životopis,“ říká o Vlastním životopise samotná autorka. Je zajímavé číst její zápisky, vzpomínky – ano, možná si některé přikrášlila, něco ráda vypustila (například její zmizení) – či zážitky z cest, které nám tak ukazují i jiný pohled na Agathu Christie. Její více než 500 stránkové líčení je obohaceno o některé z fotografií z jejího dětství, pozdějších let, ale i o dva sepsané úvody – z níž jeden napsal její vnuk. Nejeden fanoušek tak zamáčkne nad tímto dílem slzu.

Autor recenze: Josef Němec