V jedné osobě

Šedesátiletý spisovatel William Abbott se ohlíží za svým životem a čtenář se opět setkává s prostředím malého městečka First Sister v Nové Anglii, kde William studuje na soukromé střední škole. V městečku i na škole se intenzivně hraje amatérské divadlo, škola má také silný zápasnický klub.

Ale přece jen je v této knize všechno trochu jinak. William prožívá značný zmatek při hledání své sexuální orientace. Na jedné straně se zamilovává do starších žen, zejména do slečny Frostové, knihovnice, která mu otevře svět velkých románů, na druhé straně ho neodolatelně přitahuje hvězda zápasnického týmu Jacques Kittredge. Během studia na univerzitě sice William žije jako gay, ale přesto už pochopil, že je bisexuál a přitahují ho i ženy.

Irving čtenáře opět zavede do Vídně počátku šedesátých let, kde William sice žije se začínající sopranistkou vídeňské opery, ale posléze naváže dlouholetý vztah s Lawrencem Uptonem, významným americkým básníkem. Autor dává čtenáři nahlédnout do odvázaných sedmdesátých let, kdy gayové dosáhli určité rovnoprávnosti, ovšem posléze přichází těžká rána v podobě epidemie AIDS, kde William popisuje ztrátu mnoha svých spolužáků a přátel.

Dalším významným tématem románu je transsexualita, která prochází celým dílem a vrcholí v jeho závěru, kdy se William stává obhájcem práva každého jedince na vlastní sexuální orientaci.

Mottem románu by mohla být několikrát opakovaná žádost: Nedávejte mi žádnou nálepku – nezařazujte mě do nějaké kategorie dřív, než mě poznáte!

John Irving se narodil se v Exeteru roku 1942 .Studoval na řadě univerzit (Pittsburgh, Vídeň, New Hampshire, Iowa) a až do 70. let tam také přednášel. První román Svobodu medvědům vydal bez většího ohlasu roku 1969 (č. 1994), brzy poté následovaly další dvě knihy: Pitná kúra (1972, č. 1994) a Manželství do 158 liber (1974, č. 1995 pod názvem 158 librová svatba).

Celosvětovou proslulost si získal románem Svět podle Garpa (1978, č. 1987) a zařadil se tak k nejvýznamnějším i nejčtenějším americkým prozaikům současnosti. Jeho další díla už patřila k zaručeným bestsellerům - Pravidla moštárny, Modlitba za Owena Meanyho, Syn cirkusu - a některá byla také úspěšně zfilmována.

Roku 1996 vydal autobiografickou knihu Imaginární přítelkyně, v níž se vyznává ze své celoživotní vášně - zápasení. Jeho dalším dílem je próza Čtvrtá ruka (č. 2002), Dokud tě nenajdu (2006) a Poslední noc na Klikaté řece (2010). Vydáním nejnovějšího románu V jedné osobě je Irvingovo dílo v češtině opět kompletní.

V roce 2001 byl spisovatel zvolen členem Americké akademie pro umění a literaturu. John Irving má tři děti a žije ve Vermontu a v Torontu.

Přidat komentář

Pár hřbetů Irvingových románů je totiž k vidění snad v každé české knihovničce – jako první u nás vyšel dva roky před revolucí Svět podle Garpa (v USA byl vydán v roce 1978) a od té doby je jeden z nejčtenějších světových prozaiků ve výlohách tuzemských knihkupectví štamgastem.

První tři Irvingovy romány, Svobodu medvědům, Pitná kúra a Manželství do 158 liber, se dočkaly masové obliby až po Garpovi; spisovatel v té době učil na dívčí vysoké škole a věnoval se svému oblíbenému koníčku, zápasu a jeho trénování.

Pak ovšem prolomil ledy a dotkl se nebes. Jeho fiktivní spisovatel T. S. Garp se stal se svými psychickými potížemi, obsedantními strachy, mladými milenkami z řad chův, feministickou matkou a řadou nešťastných – a obskurních – událostí v rodině (vzpomínáte na ikonickou scénu s ukousnutým penisem milence Garpovy ženy?) miláčkem čtenářů. I díky vlně garpomanie byl podle mezinárodního bestselleru natočen skvělý stejnojmenný film s Robinem Williamsem v hlavní roli.

Radikální román o vzájemné netoleranci mezi pohlavími, jak Svět podle Garpa popisuje sám autor, vyšel v češtině hned sedmkrát, a to v mistrovském překladu Radoslava Nenadála. Prodalo se ho u nás hodně přes čtvrt miliónu výtisků a i díky jeho oblibě dnes máme k dispozici všech třináct Irvingových románů v češtině.

Jejich prodeje dosahují až 60 000 kusů, jako třeba v případě Pravidel moštárny o sirotčinci, potratech a česání jablek, jimž k úspěchu pomohla i dvouoscarová filmová adaptace režiséra Lasseho Hallströma, nebo u Hotelu New Hampshire se sedmi potrhlými členy rodiny Berryových.

Podobně jako v případě Garpa vkládá Irving své životní peripetie, ačkoli prý silně modifikované, do všech svých děl.
Tím posledním je téměř pětisetstránkový román V jedné osobě, jejž v překladu Jiřího Hanuše nedávno vydal Odeon a v němž se starý spisovatel William Abbott ohlíží za svým pestrým (sexuálním) životem.

V září v češtině vyšla vaše nejnovější kniha o touze, tajemství a sexuální identitě. V jedné osobě je vaším třináctým románem a třináctka není zrovna šťastné číslo – co na ni říkali recenzenti a jak hovoří obchodníci?

Nejsem ani pověrčivý, ani pobožný, takže třináctka je pro mě číslo jako každé jiné. Podle názorů literárních kritiků ani podle prodejů své dílo neposuzuju, ale když už se ptáte, V jedné osobě je pro mě z obou hledisek velmi úspěšnou knihou, prodává se dobře a je chválena. Poprvé od Modlitby za Owena Meanyho jsem sáhl po vyprávění v první osobě, je to od Pravidel moštárny můj zdaleka nejpolitičtější román a poprvé od Světa podle Garpa jsem zvolil jako hlavní téma netoleranci vůči sexualitě.

Ano, sexuality je ta kniha plná – příběh šedesátiletého bisexuálního spisovatele, který se jako středoškolský student zamiluje do starší transsexuální knihovnice, přičemž ho zároveň přitahuje kolega-zápasník a v následujících letech ještě pár dalších mužů, jste věnoval nejmladšímu z vašich tří synů, jenž je homosexuál. Ve vašich knihách je vůbec spousta odlišné, divné sexuality: v Manželství do 158 liber si dva chlapi prohodí manželky, vypravěč Hotelu New Hampshire je zamilovaný do své vlastní sestry, v Modlitbě za Owena Meanyho můžeme vypravěče snadno podezírat z homosexuality …

Ale pro mě sexualita v mých románech vůbec není zvláštní! Jen nemám rád obyčejnost a doslova nesnáším netoleranci. O sexuálním chování, které se nějak liší od normy, se v literární tradici hovoří nesmírně dlouho, od Sofokla a Shakespeara přes Hardyho, Flauberta, Hawthorna … Jedním z důvodů, proč odjakživa tíhnu ke gay a lesbické literatuře, je to, že je mnohem sexuálnější, otevřenější, než spousta takzvaného heterosexuálního psaní. Ale pozor, nejsem gay. Ba ani bisexuál. Ale stejně jako kdysi Sofoklés a Shakespeare mám představivost.

Často se necháváte při psaní inspirovat vlastními prožitky – třeba tím, jak vás jako jedenáctiletého chlapce sexuálně obtěžovala mnohem starší žena.

Ale já vůbec nepíšu často o věcech, které jsem zažil – valná většina toho, co se děje v mých knihách, je plodem imaginace. A totéž platí o postavách. Použil jsem jen těch několik málo zajímavých věcí, které se v mém jinak nesmírně neatraktivním životě přihodily. Ale nepíšu autobiografie – ve skutečnosti je mi natolik putna, co se mi to vlastně přihodilo, že při popisování dané události v próze neustále příhodu měním, až není k poznání.

Nikdy mě žádná starší žena sexuálně neobtěžovala, to jsem jaktěživ neřekl. Věc se má tak, že mi dáma o něco starší než já věnovala mou první sexuální zkušenost, ovšem novináři si posílali jak tichou poštu informaci, že jsem byl sexuálně obtěžován. A ona zkušenost se starší paní se v mých románech neustále proměňuje. Některé ty dámy na stránkách mých knih skutečně zmermomocňují mladší muže, jiné jsou pak jejich nejbližšími přítelkyněmi. Ale žádná z těchto zralých paní není tou konkrétní ženou, kterou jsem kdysi znával. A žádný z těch chybějících a postrádaných otců není můj skutečný táta.

Řekl jste v jednom rozhovoru, že hlavní hrdina románu V jedné osobě zosobňuje vaše nejranější sexuální fantazie. Vy jste si někdy myslel, že jste gay, nebo vás stejně jako mladičkého Billyho lákaly staropanenské transsexuálky?

Kdysi, když jsem byl hodně mladý, mě sexuálně přitahoval skoro každý, bez ohledu na pohlaví a věk, což se ostatně stává mnoha chlapcům. Ale tyhle moje vzruchy v dospělosti pominuly a nikdy jsem své fantazie nenaplnil, snad jen v knihách. Nepíšu o své sexualitě. Píšu fikci.

Erotika ale doslova prýští prakticky z každé stránky téhle konkrétní „fikce“, jejímž důležitým hrdinou je i, abych citovala V jedné osobě, „ocas, bimbas, pindík, pinďour, šášula, čurák, utahovák, tykadlo, žíla“. Dvě z hrdinek knihy jsou navíc transsexuálky. Nebojíte se, že si nahněváte konzervativně smýšlející potenciální čtenáře?

Nezajímá mě, jak čtenáři, ať takoví, nebo makoví, budou reagovat na moje knihy. Jednoduše rád obsazuju outsidry do hlavních rolí – a to včetně outsidrů sexuálních. A transsexuální ženy a bisexuální muže obzvlášť, protože jsou prakticky pro každého podezřelí a nedůvěryhodní.

Zlepšuje se v USA atmosféra a postoj veřejnosti, pokud jde o sexuální odlišnost? Myslíte, že by byl průkopník veřejné, otevřené homosexuality a boje za práva gayů Harvey Milk na svůj národ hrdý?

To sexuální zpátečnictví části Američanů pohání moje psaní – věčné protesty republikánů proti sňatkům stejného pohlaví, nenávistné proslovy jejich prezidentských kandidátů, to všechno mě motivuje. Jsem ovšem romanopisec, nejsem sociální reformátor, ba dokonce ani sociolog, takže si hledím spíš psaní než postojů společnosti.

Bylo by určitě pěkné, kdyby lidé zaujali vstřícnější postoj k sexuálním rozdílům a sexuálním minoritám – však také ti, kdo nejsou schopni tolerovat sexuální identitu jedince jakožto jeho osobní právo, ti morální a političtí dinosauři, vymírají. Jen to ještě nevědí ... Ale netuším, jak by se dnes ve Státech Harvey Milk cítil. Možná trochu lépe než v šedesátých a sedmdesátých letech? Možná by byl pyšný?

Často píšete o milostném životě starších lidí. Nedávno americká hvězdička, skandalistka Miley Cyrusová, prohlásila v televizi, že „když je ti čtyřicet a víc, už to o sexu moc není. Někdy kolem čtyřicítky už, jak jsem slyšela, lidi se sexem skončí.“ Co na to říkáte?

Vy se mě vážně ptáte na Miley Cyrusovou? Napsala snad román?

To ne, ale její hlas má vliv, je populární a bohatá. Když už jsme u peněz, zajímají vás tržby vašich knih?

Já se nestal spisovatelem, abych zbohatl. Ta nejvíc uspokojující věc, jakou shledávám na finanční soběstačnosti při psaní, je, že si můžu dovolit být spisovatelem na plný úvazek. Nemusím nikam spěchat, netlačí mě prázdná peněženka a žádné další zaměstnání mě nevyrušuje z tvůrčího procesu.

Nenecháte se na rozdíl od mnohých dalších spisovatelů rušit ani novými technologiemi – píšete v ruce, nečtete e-knihy. Vás tahle doba nenutí následovat ostatní, založit si účet na Twitteru a najmout asistenty, kteří by za vás plnili váš web?

Nové technologie se mě opravdu ani za mák nedotýkají. Své knihy píšu tužkou na papír, protože mě to zpomaluje, což vítám. Píšu samozřejmě občas e-maily svým přátelům a rodině, ale u tvorby mi vyhovuje přesně to stejnoměrné, pomalejší tempo, které se dá psaním v ruce nastavit. Ovšem to, co si čtete na mém facebookovém profilu, to jsem všechno napsal já osobně. Moje asistentka má mnoho povinností, ale psaní za mě není a nikdy nebude jednou z nich.

Pět z vašich třinácti knih bylo převedeno na filmové plátno. Který z těch snímků máte nejraději? Pravidla moštárny, k nimž jste napsal scénář, za který jste získal Oscara?

Mám moc rád Dveře v podlaze, pro něž režiséra Toda Williamse inspiroval můj román Rok vdovou o slavné spisovatelce a téměř neznámém spisovateli, kteří jsou oba silně poznamenaní zážitky z dětství. A pak samozřejmě Pravidla moštárny, ta režíroval Lasse Hallström, kterého doslova miluju. Řekl jsem mu kdysi, že už nikdy nechci psát scénáře, ale on ví, že bych udělal výjimku, kdyby pak na tom snímku pracoval právě on. Ale po pravdě, moc na filmy nepomýšlím. Román nepotřebuje, aby byl podle něj natočen film; je kompletní i bez adaptace. Nemám zájem o to, aby se podle mých románů točilo, ovšem pokud někdo takový zájem má, pomůžu mu. Budu-li moci.

Vaše chystaná čtrnáctá kniha se bude jmenovat Ulice záhad, podle jedné třídy v Mexiku. O čem bude?

O Američanovi mexického původu, tedy přesněji o jeho cestě na Filipíny a o jeho dětství a jinošských letech v Oaxace, a pak o jednom jeho výletu do Mexika. Víc neprozradím. Příběh je všechno – příběh a pak hlavní postava.

Opravdu pokaždé nejprve promyslíte a napíšete poslední větu knihy a pak teprve utváříte příběh před ní?

Takhle vždycky žiju s nápadem na román pět nebo i deset let, než ho začnu psát – než zasednu před prázdný papír, už znám docela podrobně celý příběh. A nejenže napíšu poslední větu, nebo spíš celý poslední odstavec, jako první; znám naprosto přesně konec svých románů už v okamžiku, kdy jsem na začátek vyprávění ještě ani nepomyslel.

Musíte vědět, kam se prostřednictvím příběhu ubíráte, kam dojdete. V románu V jedné osobě nasloucháte příběhu bisexuálního chlapce, dospívajícího v šedesátých letech – a vy víte, že epidemie AIDS klepe na dveře a že ten muž její vinou jistě ztratí spoustu svých dobrých přátel. Sám jsem v New Yorku prožil první půli osmdesátých let, kdy AIDS udeřil, a přišel jsem o pár blízkých lidí. Těžko se mi na tu dobu vzpomínalo, ale pro knihu jsem to udělat musel.

Mimochodem, jak zní závěrečná věta Ulice záhad?

Pořád ještě s tím příběhem nejsem hotov, ale poslední výstřel pochopitelně mám, jen se vám bez kontextu bude špatně překládat: „Ne každá kolize je překvapivá.“ A mohla by to být poslední věta jednoho, nebo dokonce několika mých předchozích románů? Ale ovšem!

Už několikrát jste plánoval návštěvu Česka, třeba u příležitosti Festivalu spisovatelů, ale pokaždé z toho sešlo. Můžeme vás někdy v dohledné době čekat?

Budu se nadále snažit za vámi do České republiky dorazit. Za všechny ty roky se mi nastřádala spousta dopisů od českých čtenářů – a soudě podle nich, mým knihám se v Česku po všech stránkách velmi dobře daří.


7.11.2013  Reflex

Přidat komentář

ÚŽASNÁ DOBRODRUŽSTVÍ KAVALIERA A CLAYE

Když židovský mladík kvůli druhé světové válce opouští Prahu, netuší, že je mu v Americe souzeno stát se jedním z nejslavnějších komiksových tvůrců historie. Michael Chabon v knize Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye rozehrává fiktivní životní příběh dvou přátel, kteří kreslí komiksy. Jeden z nich se potýká s tím, že ho přitahují muži – což je v USA poloviny 20. století velké stigma. Výborně napsaný román, který čtenáře chytne a nepustí. Zvláště doporučujeme všem geekům a fanouškům komiksů.

 

WILL GRAYSON, WILL GRAYSON

Dva nejslavnější autoři literatury pro mládež spojili síly a napsali nezapomenutelný příběh dvou teenagerů, kteří se setkají v sexshopu a zjistí, že se jmenují stejně. Náhoda, nebo osud? Will Grayson, kterého napsal John Green (Hvězdy nám nepřály, Papírová města), je stydlivý a beznadějně zamilovaný do spolužačky. Will Grayson z pera Davida Levithana trpí depresemi a bojí se své rodině říct, že je gay. Nesourodá směsice? Přidejte do toho ještě Drobka Coopera, věčně zamilovaného hromotluka, který připravuje nejšílenější školní představení všech dob, a máte jasné, že tohle bude skutečně skvělá zábava!

 

V JEDNÉ OSOBĚ

John Irving, autor bestsellerů Pravidla moštárny a Svět podle Garpa, román V jedné osobě věnoval svému homosexuálnímu synovi. Děj románu se táhne od puritánských 50. let až takřka do současnosti a kromě homosexuality se zabývá také transgender tematikou. John Irving jako vždy píše citlivě, ale brilantně a dokazuje, že se ani na stará kolena nebojí odvážných námětů.

 

ODPUSŤ MI. MEGAN

Náctiletá Megan po událostech loňského léta přestala mluvit. Nechce, nemůže… Některá tajemství totiž musí zůstat skryta. Jenže pak se ve škole objeví krásná, milá, upovídaná Jasmine, v jejíž přítomnosti se Megan cítí dobře. A co je ještě překvapivější, jejich sympatie jsou vzájemné! Jasmine chce s Megan trávit každou volnou chvíli. Pak se ale začnou dít podivné věci… Odpusť mi. Megan je dívčí román s tajemstvím, který se v zahraničí dostal na žebříčky bestsellerů – právem!

 

SNĚHOVÁ KRÁLOVNA

V knihách amerického spisovatele Michaela Cunninghama se tematika sexuálních menšin prolínala vždycky. Sněhová královna je exkurz do bouřlivého světa newyorských umělců, kteří se milují, nenávidí, dávají se dohromady a zase se rozcházejí. Velkou roli ve Sněhové královně taky mají drogy – neodmyslitelnou součást bohémského života. Kniha je úžasně napsaná a ačkoliv téma nesedne každému, pokud vám nevadí smutnější pasáže, budete nadšeni.

Radek Blažek

Přidat komentář

PROBUZENÍ SIMONA SPIERA

Simon Spier je stydlivý kluk z maloměsta, který se kvůli své homosexualitě stane terčem vydírání. Bojí se ale, že když řekne, že je gay, přijde o všechny kamarády. Do toho všeho si začne přes internet psát s úžasným klukem... Zábavná kniha se sympatickým hrdinou v hlavní roli se čte jedním dechem, skrývá totiž řadu překvapení!

 

BABY JANE

Finská spisovatelka Sofi Oksanen se kontroverzních témat nebojí. V jejím románu Baby Jane mladá lesbička, která si libuje v makeupu a lodičkách na podpatku, naváže bouřlivý vztah s o deset let starší Piki, která „přede mnou spala s pětapadesáti holkama, ukradla několik aut a prodávala speed. Byla potetovaná a měla několik piercingů.“ Je to temný román o lásce, která je od samého začátku odsouzena k záhubě, ale vypravěčka je s tím smířená – i krátké finské léto lásky je lepší než nic…

 

MALÝ ŽIVOT

Při čtení Malého života si uvědomíte, jak moc se člověk během let mění. Nejen vzhledem nebo oblečením, ale taky tím, koho má rád, koho nenávidí, jak se staví ke kariéře nebo k přátelům. Čtveřice mladých mužů přichází do New Yorku s ambicemi proměnit své sny ve skutečnost. Malý život sleduje osudy umělce, architekta, právníka a herce během následujících let… Tlustá kniha, od které se neodtrhnete!

 

V JEDNÉ OSOBĚ

John Irving, autor bestselleru Svět podle Garpa román V jedné osobě věnoval svému homosexuálnímu synovi. Děj románu se táhne od puritánských 50. let až do současnosti a zabývá se bisexualitou, homosexualitou i transgender tematikou. John Irving píše citlivě jako vždy a dokazuje, že se ani na stará kolena nebojí odvážných námětů.

 

STŘED SVĚTA

Je to nejkrásnější obraz na světě a na všechny, kdo ho vidí, působí podivným kouzlem… Jako byste se do tváře na plátně zamilovali. Dokonce i mladý novinář, který v 19. století navštěvuje anglického malíře J. M. W. Turnera, se do namalované tváře Heleny Trójské zakouká - navzdory tomu, že ho obvykle přitahují muži… Otevřete si lahev dobrého vína a ponořte se do světa malířů, mecenášů umění a jiskřivých večírků jen pro krásné a bohaté.

 

WILL GRAYSON, WILL GRAYSON

Mají stejné jméno, ale povahou se nemůžou víc lišit. Jeden Will Grayson je beznadějně zamilovaný do spolužačky, druhý trpí depresemi, protože se bojí své rodině říct, že je gay. Přidejte do toho ještě Drobka Coopera, věčně zamilovaného hromotluka, který připravuje nejšílenější školní představení všech dob, a máte jasné, že tahle kniha je skutečně výjimečná!

Přidat komentář