Poslední dopis od tvé lásky

V prologu se seznamujeme s Ellie, novinářkou, která má za úkol napsat článek, jak se změnila doba za posledních několik desetiletí. Při hledání zajímavých materiálů v archivu novin nachází milostný dopis z roku 1960...

Rok 1960. Jennifer se probírá z kómatu po těžké autonehodě. Ačkoliv se navenek již téměř zotavila, ona sama se vůbec necítí ve své kůži. Nevzpomíná si na svůj předchozí život, nepoznává své přátele ani svůj dům a dokonce i její vlastní manžel je pro ni jako cizí. Všichni ji ujišťují, že si časem vzpomene, přicházejí ale jen krátké záblesky. Postupně však ve svém domě nachází milostné dopisy od svého milence. I když si na něj příliš nevzpomíná, ví, že jedině on ji miloval a začne ho ve svém okolí hledat.

Musím říct, že ze začátku jsem ze čtení byla hodně zmatená. Až po několika kapitolách mi totiž došlo, že se kniha odehrává ve dvou časových rovinách, a to před a po nehodě. Postupně se tyto roviny doplňují a my tak získáváme další a další dílky do skládačky, z níž pak vyleze celý příběh vztahu Jennifer a jejího milence. Teprve když přečtete celou první část knihy, začne vám vše, co se doposud stalo, dávat dokonalý smysl.

60. léta, ve kterých se velká část knihy odehrává, se na knize podepsala hlavně svým přístupem k ženám. Příběh Jennifer je zasazen do světa londýnské smetánky tehdejší doby. Tyto ženy z vyšších kruhů si vybírají manžely podle toho, kdo je dokáže co nejlépe zaopatřit. Ony samy pak plní jen jakousi dekorativní funkci jako paní domu, které se starají a pečují o své muže a zajímají se hlavně o módu a nejnovější trendy. Nečeká se od nich, že budou číst noviny a plést se do politiky a podobných záležitostí, kterým nemohou rozumět. Rozvod je v této společnosti absolutní tabu. "Nové" Jennifer se takový život přestává líbit.

V druhé části knihy se posuneme do roku 1964. Autorka zachycuje postupné proměny tehdejší společnosti. Poměry se začnou uvolňovat, objeví se první náznaky rovnoprávnosti. Život Jennifer ale stále není šťastný...

V třetí části knihy se vrátíme opět do roku 2003, kde se příběh Jennifer díky nalezeným dopisům protne s příběhem novinářky Ellie, která se snaží zjistit, jak to s milenci dopadlo. Jejich příběh ji totiž oslovil i proto, že sama má vztah se ženatým mužem. Jaký byl nakonec osud Jennifer? A jak to dopadlo s Ellie? To už si musíte přečíst sami...

Jojo Moyes opravdu umí psát. O tom není pochyb. Píše moc hezky. Její knihy se čtou lehce. Její příběhy umí dojmout. I když píše romantické příběhy, její knihy nejsou plné klišé. Nekončí vždy šťastným koncem. Její postavy působí skutečně a věrohodně. A v tom je síla jejích knih. Osloví vás. Poslední dopis od tvé lásky nezpracovává tak vážné téma jako Než jsem tě poznala. Je "jen" o lásce, které bylo postaveno příliš mnoho překážek. O lásce ve složité době 60.let. Je plná nejen milostných dopisů, vzkazů, e-mailů a SMSek. Před každou kapitolou najdete jeden skutečný "poslední dopis". Skutečná slova na rozloučenou...

Jen mě mrzí, že musím stále tuto knihu tak trochu srovnávat s předchozí autorčinou knihou, i když bych neměla. Každá z nich je jiná. Jenže je těžké se tomu ubránit, když právě ta předchozí kniha je jednou z vůbec nejlepších, které jsem kdy četla. Ale i když tato kniha možná není tak fenomenální jako Než jsem tě poznala, stojí rozhodně i tak za přečtení. Je to krásný romantický příběh a já se těším na další autorčinu knihu, která bude jistě opět povedená.

Autorka recenze: Andrea Čapková
http://giraffeandy.blogspot.cz/

„A jak mám zařídit, aby bylo imunní moje srdce?“

Novinářka Ellie Haworthová zažívá touhu po ženatém muži, která je na její škodu opětována. Ač ne tak silně a vroucně, jak by ona potřebovala. Možná právě proto ji v jedné složce zaujme, pro někoho obyčejný, milostný dopis bez adresáta z roku 1960 a začne tak pátrat nejen potom, kdo a komu ho napsal, ale především chce zjistit, co se s těma dvěma nakonec stalo.

„Ta naděje tě může i zabít.“

Rozkrývá tak pomalu příběh majetné ženy Jennifer Stirlingové, která se postupně zotavuje z autonehody, na kterou si ale ani nepamatuje. Jenže to není jediné, v čem má mezery. Její paměť si s ní dělá, co chce. A ani manžel Laurance ji to moc neusnadňuje. Jennifer tak nemůže pochopit, proč k němu vlastně vůbec nic necítí. Žádná láska. Kde se stala chyba?

„Už dávno jsem se poučila, že ptát se co by kdyby je moc nebezpečná hra.“

Podaří se jí objevit pár dopisů od nějakého milence Boota. A už po jejich přečtení jí srdce silně poskočí. Zde plápolá oheň a ne v přítomnosti manžela. Mohla být snad svému muži opravdu nevěrná? A kdo je ten Boote? Někdo z jejích přátel? Proč se k ní její kamarádky chovají tak odměřeně? Jakou podstatu mohla mít nakonec ta autonehoda?

*

„Anthony,“ zašeptala a vyslovila jeho jméno tak líbezně, s nesnesitelnou něhou, a byla v tom všechny láska a smutek, které cítil i on.
Tělem se k němu přitiskla a on uslyšel, jak jí celou projel vzdech, a pak ucítil na rtech její dech. Vzduch kolem nich znehybněl. Přitiskla rty na jeho a jemu cosi vybuchlo v hrudi. Uvědomil si svůj přerývaný dech a s hrůzou zjistil, že se mu oči zalily slzami.
„Promiň,“ zašeptala zahanbeně. „Promiň. Já nevím…nevím proč…“
„Já vím,“ ujistila ho. „Já vím.“ Objala ho kolem krku, slíbala slzy, které mu stékaly po tvářích, a útěšně mu broukala. Tiskli se k sobě uchvácení a zoufalí, a ani jeden nedokázal tak docela uvěřit tomu, co se děje. Čas se slil dohromady a jejich polibky byly stále naléhavější, slzy uschly. Přetáhl jí svetr přes hlavu a téměř bezmocně se díval, jak mu rozepíná knoflíky u košile. A pak ji z něj radostně strhla a přitiskli se k sobě kůží na kůži, a pak byli na posteli, zakleslí do sebe, divocí a z naléhavosti té touhy téměř neohrabaní.

*

Již první knihou od Jojo Moyesové jsem byl mile překvapen. Opět tak mohu soudit, že dílo stojí k přečtení. Skvěle vypracovány dva na první pohled stejně vypadající příběhy – zamilovanost do ženatého muže – ale dost také záleží na době, ve které se to děje. Rok 1960 a rok 2011 se v mnohém lišily, a to i v pohledu na nevěru. Opomenout nesmím ani dokonale zvládnuté zachycení myšlenek hrdinů a jejich chování. Romance osobně tolik nemusím, ale zpestření to bylo milé.

Autor recenze: Josef Němec

Tedy, ne že bych to nečekala. Četla jsem od Moyesové knihu Než jsem tě poznala a u ní jsem ronila krokodýlí slzy posledních asi sto stránek. A ze sadistické touhy si to zopakovat jsem sáhla i po jejím novém románu Poslední dopis od tvé lásky.

No a plakala jsem snad ještě víc.

Zatímco Než jsem tě poznala je zpočátku spíše milý a humorný příběh o dvou rozdílných lidech, kteří si k sobě nemohou najít cestu, Poslední dopis na čtenáře (nebo spíš na čtenářky – Než jsem tě poznala byl romanťák, ale své si v něm přišli i muži - Poslední dopis je ale opravdu především pro příslušnice slabšího pohlaví)silně působí od samého začátku.

Novinářka Ellie Haworthová při stěhování redakce najde nádherné milostné dopisy z 60. let. Zajímavé na nich je kromě krásných slůvek lásky i fakt, že je psala a
dostávala vdaná žena, což v té době bylo skandální.

Ellie zjistí, že žena se jmenuje Jennifer a nechá si od ní silný příběh vyprávět. Na novinářku zapůsobí dvojnásob, neboť si právě prochází podobně složitým vztahem.

Jojo Moyesová psát umí, kdo o tom pochybuje, ať si přečte Než jsem tě poznala - dost možná nejkrásnější knihu tohoto roku. Poslední dopis od tvé lásky ovšem zpočátku od čtenáře vyžaduje trochu trpělivosti a soustředění. Vzhledem k tomu, že se v románu odehrává více dějových linií a v různých časových pásmech, je prvních pár stránek dost matoucích.

Jakmile se ale v příběhu i v postavách (oproti knize Než jsem tě poznala jich zde vystupuje více) zorientujete, vychutnáte si nadčasový příběh o lásce, nevěře a odsudcích společnosti. A pokud jste citlivky jako já, taky si popláčete!

Autorka recenze: Radka Blažková