Taťána a Alexandr

Jsou knihy, které si přečtete a líbí se vám, tak na ně nějakou dobu myslíte. Jsou knihy, které si přečtete a nelíbí se vám, proto na ně brzy zapomenete. Ale jsou knihy, které si přečtete a zamilujete se. Příběhy, které se vám vyryjí do srdce, ať už svou energií a optimismem, nebo bolestným příběhem, jako má série Taťána a Alexandr. Nemůžu si pomoct, ale tahle série je to nejlepší, co jsem kdy četla, a zaslouží si, aby ji přečetl každý. Vy si zasloužíte, abyste mohli číst něco tak dokonalého. Příběh, u kterého jsem nejednou zadržela dech. Příběh, který mě rozplakal několika na pohled obyčejnými větami. Příběh, na který jen tak nezapomenete... 

"Ačkoli jsme hodně ztratili, mnoho nám zůstalo. Ačkoli nemáme sílu tak jako kdysi pohnout nebem a zemí, stále se nevzdáváme." 

Měděný jezdec mi zlomil srdce, a já si byla jistá, že pokud budu v takovém stavu číst Taťánu a Alexandra, nedopadne to dobře. A tak jsem čekala na tu správnou chvíli, a čtení si užila ještě víc. Druhý díl je úplně jiný než ten první. Kniha má jinou atmosféru, ale to neznamená, že je horší. Bylo těžké číst, když mě každá vzpomínka rozbrečela. Pokaždé, když Taťána myslela na minulost, jsem měla chuť s něčím třísknout. A to je dobře. To je znamení, že se jedná o realisticky napsanou knihu, kdy nemáte problém ztotožnit se s postavami. A takových knih je málo. Když jsem četla dál, začala jsem zjišťovat, že stránku od stránky je to lepší - že už můžu dýchat. A pak se to přišlo zase. Paullina udělala něco, čím mě naprosto ohromila, a já mohla jenom zírat na stránky a opakovat si, že to se přece nestalo. Na konci jsem měla hrozně divný pocit. Pořád mi bylo mizerně, a přes slzy jsem skoro neviděla, navíc jsem začínala panikařit, protože třetí díl vychází až za půl roku, ale přitom jsem byla hrozně šťastná.

"Zapamatuješ si to? Ať budeš kdekoli, podívej se na oblohu, najdi Perseův úsměv a poslouchej vítr, jak šeptá tvoje jméno. Budeš vědět, že jsem to já a volám tě... volám tě zpátky do Lazareva."

Myslím, že všichni známe "prokletí druhých dílů." Hodně autorů totiž druhý díl naprosto pokazí, ať už přidáním milostného trojúhelníku, změnou chování hlavního hrdiny, nebo třeba dějem. Paullina Simons je jiná. Její knihy jsou jiné. A proto i druhý díl je dokonalý. Je spíše z pohledu Alexandra, dozvídáme se taky o jeho minulosti, o jeho dětství, a o tom, co se dělo, když přišli do Sovětského svazu. Je tady hodně flashbacků a scén z prvního dílu. Zjišťujeme, jaké byly některé věci pro Alexandra. Pochopíme, že scéna, kdy se Alexandr s Taťánou potkali, má mnohem větší význam, než by se na první pohled zdálo. A znovu se zamilujeme do příběhu.

"Měděný jezdec stojí a ani se nepohne." 

Pokud jste jako já a vžijete se do příběhu, budete prožívat vzestupy a pády - i když těch pádů je víc - s Taťánou, bude vás bolet srdce pro ty dva a budete doufat, že všechno dobře dopadne, nečekejte, že zůstanete celí. Pokud se vám stane to, co mně, budete v troskách. Budete nadávat, proč jste tu zatracenou knihu četli. Budete proklínat Paullinu Simons za to, že něco takového napsala. Ale bude to stát za to. Taťána a Alexandr není jenom kniha. Je to zážitek.

Autorka recenze: Míša Durcová
http://misa-a-knihy.blogspot.cz/