Vraždění lazebnic - Přísně střežené tajemství na dvoře císaře Rudolfa II.

Na českém trůnu sedí císař Rudolf II., který spíše než vládnutí zbožňuje umění. Jeho sbírky se honosí všelijakými přívlastky hojnosti a velkoleposti, nikoho nepřekvapí ani to, že se v příkopu prohánějí velbloudi. Už jen snad chybí lvi ze znaku země.

Chvilky radosti mu poskytuje jeho milenka a rádkyně Kateřina Stradová, která se ale více stará o blaho svého syna Julia Caesara d’Austria, který tropí neplechu.

Jako by císař měl málo starostí, které však tolik neřeší, ale když se jedná o jeho nemanželského, i přesto přiznaného syna, může se přetrhnout.

Kdo ukradl sošku bůžka Amorka ze šackamery? Chce si snad někdo přivydělat tajným prodejem královského umění?

Pověřen vyřešením zločinu je velitel hradních trabantů (pozn. aut. stráže) Pablo Ortiz, kterého sužuje nejen láska k lazebnici Markétě, ale i strach o život ostatních sloužících. Někdo totiž chladnokrevně usmrtí nožem na zvěřinu mladou dívku.

Proč nechá císař odvést svého syna? Má to snad nějakou spojitost?

*

Pod Jezevčí skálou ležela na mokré trávě mrtvá dívka. Helfr Špargl řekl, že je to jedna z těch lazebnic z Hradu.
„Je celá pobodaná,“ upozornil rychtář Miska. „Dívejte, hejtmane: Čtyři bodné rány ostrým předmětem. Špargl myslí, že je to lazebnice z Hradu. Je to vražda, hejtmane.“
To mi bylo okamžitě jasné. Někdo zavraždil mladou holku, a teď ho hledejte. To nebude jako hledat sošku amorka ze šackamery; tohohle amorka už nikdy nikdo nikam nevrátí…

…

„Napij se,“ doporučil jsem mu a ještě jednou jsem zdůraznil: „Jsi v Čechách a tady mají lidi svého Pána Boha rádi, věří, že i je má Pán Bůh rád.“
Manuel si lízl červeného a neodpustil si jemný šťouch. „K tomu zřejmě potřebují mít tolik církví,“ a začal je jmenovat: evangelickou, luteránskou, kalvínskou,…Byl dobře obeznámen se zdejšími náboženskými poměry, které mu šly nepředstavitelně na nervy, a řekl: „Tak malá země a v ní se už dvě stě let překřikují nejbláznivější vykladači bible; to je prostě směšné! Jak to, Pablo, že ve Španělsku k výkladu bible postačí církev jediná, svatá církev římskokatolická? I to víno,“ odložil s nechutí pohárek na stůl, „je pančováno z bůhvíkolika druhů černavého.“

*

Trochu v knize postrádám větší napětí a barvitost, ale ten kdo má rád dobu Rudolfa II. a nestačívá mu už jen zfilmované příběhy, věří v záhady a nepotvrzené teorie o jeho levobočkovi, tak určitě neprohloupí. Pohlédne tak blíže na „vyšilujícího“ císaře, milující prospěchářku Stradovou, ale i do očí vždy nespokojeného levobočka.

Autor recenze: Josef Němec

Přidat komentář

Mimochodem Vladimír Přibský už má na svém kontě zhruba padesátku  knih, nejen s historickou tématikou, ale i ze současného dění.

Vypravěčem je Pablo Ortiz, hejtman trabantů, (jakési císařské gardy), mladý voják pocházející z malé španělské vísky. Je v rámci svých povinností pověřen zúčastnit se vyšetřování krvavého zločinu – byla nalezena mrtvola bestiálně ubodané lazebnice. Pablo velice brzy začne podezírat levobočka císaře Rudolfa, markýze Julia, pověstného svými nekontrolovatelnými výkyvy zjevně narušené psychické rovnováhy.

Co nemůže v žádném pořádném příběhu chybět, je láska, v tomto případě se Pablo zamiluje do krásné Markétky, jeho láska je opětována,  dokonce je představen rodině, vypadá to prostě na konec: Vzali se a žili spolu až do smrti..

Postupně dojde i k dalším úmrtím za velmi podobných okolností a jako by smrti nebylo málo, uličkami staré Prahy se prožene i morová nákaza a nemilosrdně kosí obyvatele města…

Co je na knize z mého hlediska pozitivní, je to, že se příběh odehrává na mnoha konkrétních místech kudy kráčela naše historie – (kromě Pražského hradu navštívíme mimo jiné i Český Krumlov ) čímž děj získává na plastičnosti  a barvitosti.

Jak už jsem psala v úvodu, některé dialogy měly opravdu humorný obsah, například rozhovor hejtmana a správce císařských sbírek, týkající se ztracené sošky amorka, či andělíčka prostě nemá chybu!

Konec tohoto historického románu je poznamenán prolitou krví a události se úzce dotknou i samotného hlavního hrdiny.

Pokud bych měla celkově shrnout dojmy s této knihy, tak si zcela vystačím s konstatováním, že se jedná o čtenářsky vděčnou záležitost nabitou dějem; autor zkušeně a s noblesou provede čtenáře po hrbolaté dlažbě středověké Prahy – prostě příběh má takzvaně šmrnc!


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář