To nejlepší z nás

Dawson Cole a Amanda Collierová z městečka Oriental.

On: syn kriminálníka z obávané rodiny zločinců, který se na rozdíl od svých příbuzných ve škole dobře učil a rozhodl se, že nechce být jako všichni v rodině a že si chce v životě najít svou cestu.

Ona: krásná dcera místní zakořeněné bohaté rodiny, která od své dcery očekává poslušnost, studia, reprezentativní manželství a děti.

Jenže Amanda se na střední škole zakouká právě do Dawsona. Toho rodinné poměry donutí utéct z domova. Přístřeší i práci (po večerech), najde v místní autodílně u ovdovělého Tucka Hostetlera. S Amandou se sblíží i navzdory jejím rodičům. Oba cítí, že je mezi nimi něco výjimečného. Jenže… Rodiče Amandy jí dají ultimátum: buď Dawson a ať se o sebe nadále stará sama, nebo ho opustí a oni jí budou financovat její vysněnou vysokou školu. Dawson za ně rozhodne a nechá milovanou Amandu jít svou cestou, protože on jí takovou budoucnost nabídnou nemůže.

A tak se jejich životní cesty rozdělí…

Setkají se po více jak dvaceti letech při vyřízování pozůstalosti Tucka Hostetlera. Ten jim ve své poslední vůli naplánuje společný víkend. Oba setkání po tolika letech překvapí. Zjistí, že jejich vzájemné city po léta přetrvávají, přestože se, především Amanda, snažila žít normálním životem.

Při Dawsonově návratu do rodného města se hned objeví i jeho bratranci, kteří na něj mají po celou tu dobu spadeno a tak mu jdou „po krku“.

Takto zní příběh dosti banálně. Nicméně při čtení knihy se postupně dozvídáme o životě Dawsona, co prožil od rozchodu s Amandou a jak jeho život ovlivnila dopravní nehoda, při které smrtelně srazil běžce. Pronikáme do nepříliš harmonického rodinného života Amandy a poznáváme i její ovdovělou matku.

Kniha vás opravdu vtáhne do děje a nutí vás číst dál a dál. Je v ní nejen romantika mezi hlavními postavami, ale i „posmrtné vyprávění“ Tuckova života, napětí způsobené Dawsonovými podivnými vidinami i jeho současnými bratranci, přemýšlení nad vinou za smrt člověka i alkoholismus Amandina manžela, vyrovnávání se se smrtí blízkých…

Všechny postavy jsou vykresleny velmi uvěřitelně a při čtení je úplně vidíte před sebou.

Pokud tedy máte chuť na trochu dobré romantické literatury, tak román To nejlepší z nás od Nicholase Sparkse je určitě správná volba. Plačtivější čtenářky nechť si připraví k ruce i pár kapesníčků…

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Přidat komentář

Kromě jiného ve mně zůstal pocit, že se snad fakt radši nikdy nevdám. Ale tím se člověk asi jistým dilematům nevyhne, že? Čas od času prostě stojíme před těžkou volbou a zbývá doufat, že se rozhodneme správně.

V jednom malém americkém městečku žije Tuck. Od té doby, co mu zemřela žena, se z něj stal samotář a podivín, místní se dokonce domnívají, že se zbláznil. V každém případě mluví k duchu své zesnulé milované, kouří jednu cigaretu za druhou a víc ho těší pohled pod kapotu vozů než na své bližní.

Před mnoha lety Tuck přichýlil jednoho kluka ze špatné rodiny. Jmenoval se Dawson. Se svými línými, zkaženými příbuznými nechtěl mít nic společného, moc toho nenamluvil a auta měl taky rád, takže si s Tuckem rychle padli do oka – takovým tím tichým chlapským způsobem.

Tehdy se Tuck seznámil i s Amandou, Dawsonovou tehdejší přítelkyní. Byla to velká věc – pořádná holka pocházející z místní smetánky se zamilovala do syna odpadlíků společnosti. A on se zamiloval do ní. Snad to ani nemohlo mít budoucnost. To už je dnes těžko říct. Každopádně Tuck přijde na skvělý nápad, jak jejich cesty po letech znovu svést dohromady. Vždyť si možná ještě mají co říct.

„Míň, než si myslíš. V podstatě pracuju s motory a stroji. A ve volnu ještě dělám na autech. Ten Ford Mustang jezdí jako nový.“
„Pořád ho máš?“
Dawson se zazubil. „Mám to auto rád.“
„Ne,“ namítla Amanda, „ty to auto miluješ. Obvykle jsem tě od něj musela odtáhnout, když jsem za tebou přišla. A v polovině případů se mi to nepovedlo. Překvapuje mě, že nenosíš jeho obrázek v peněžence.“
„Nosím.“
„Vážně?“
„Dělám si legraci.“

Mně se mnohem víc líbila první polovina, o té druhé se mi tudíž ani moc nechce vyprávět. Souvisí to nejspíš s tím, že se s Amandiným rozhodnutím moc nedokáži identifikovat. Já beru, co mi život přináší, a morální dilemata nejsou zrovna můj obor. Ona konec konců asi taky nemá problém. Zjevila se první láska a otřásla jejím unaveným srdcem, ne však tak moc jejím hodnotovým žebříčkem.

Překvapil mě popis intimní scény. V podstatě žádný nebyl. Cudnost, s jakou jsem se dosud setkala pouze v díle Rosamunde Pilcherové, mě udivila, nicméně ve světle událostí po ní následujících je mi ta skoupost na slovo a vášeň zřejmější.

Pro mě to vyhrává Tuck, i s jeho domkem s verandou a mrtvou ženou. Nemůžu si pomoct, pořád si ho představuji jako Clinta Eastwooda ve filmu Gran Torino, a nejde ani zdaleka jenom o ta auta. Díky jiným filmovým vzpomínkám, jmenovitě Shotgun Stories, se mi nemohlo nelíbit to maloměsto, Dawsonova nepovedená rodinka. Mám to před očima.

Už nekecám a dopřeji čtenářům delší úryvek:

Amanda si připadala najednou vyprahlá. Postavila šálek na talířek a cítila, jak ji opouští vztek, a zbývá jen poraženecký pocit.
„Pamatuješ si na tu vydří rodinku, která si vždycky hrála u našeho mola?“ zeptala se nakonec a nečekala odpověď. „Když jsem byla malá? Jakmile se vydry objevily, táta mě hned popadnul a odnesl ven. Seděli jsme v trávě a dívali se na ně, jak se koupou a honí. Vždycky jsem si myslela, že to jsou nejšťastnější tvorové na světě.“
„Nějak mi uniká, co to má společného…“
„Zase jsem vydry viděla,“ pokračovala Amanda a skočila matce do řeči. „Vloni, když jsme byli na dovolené u moře, zašli jsme do akvária v Pine Knoll Shores. Těšila jsem se do expozice vyder. Musela jsem Annette o vydrách za naším domem vyprávět snad stokrát a ona se už nemohla dočkat, až je uvidí. Ale nějak to nebylo takové jako za mého dětství. Vydry tam samozřejmě byly, ale spaly na kameni. I když jsme v akváriu zůstali celé hodiny, vůbec se nepohnuly. Cestou ven se Annette zeptala, proč si nehrály, a já jsem jí vůbec neuměla odpovědět. Měla jsem jen takový smutný pocit. Protože jsem dobře věděla, proč si tyhle vydry nehrály.“
Přestala přejíždět prstem po okraji šálku a podívala se matce do očí.
„Protože nebyly šťastné. Tyhle vydry věděly, že nežijou ve skutečné řece. Nejspíš nechápaly proč, ale nějak jim zřejmě došlo, že jsou v kleci a nemůžou ven. Pro takový život se nenarodily, nechtějí ho žít, jenže s tím nic nenadělají.“
Matka poprvé ztratila řeč. Amanda odstrčila hrneček a vstala.

Matka cítí, že Amanda tím chce něco říct.
Co? Ptám se já.
Je tohle manželství?

přebráno z databazeknih.cz

Přidat komentář

"On je samotář v pusté krajině, zatímco ona je jedna tvář v bezejmenném davu. A nebylo to tak i tehdy v mládí? To je přece svedlo dohromady a našli štěstí spolu."

Ti dva se do sebe zamilují, ale krutá realita je od sebe nakonec oddělí na dlouhá, dlouhá léta. Když se opět potkají, jejich životy jsou každý úplně jinde. Přece však v jejich srdcích zůstala láska, kterou znovu objeví.

"Jedna věc bylo zjištění, že se jeho city k Amandě nezměnily, něco úplně jiného však jistota, že se ani nikdy nezmění."

Jeden jediný víkend jim oběma změní životy. Stane se spousta věcí, které později budou chtít vzít zpět, anebo naopak budou litovat toho, co udělat nestihli nebo se báli. Napříč tomu ale jejich láska zůstane, tak jako tu byla vždycky. Dawson řekl Amandě, že jí dal ze sebe to nejlepší a měl pravdu...

"Napadlo ho, že roky se jako v časové smyčce vracejí a dovolují mu, aby znovu navštívil místo a chvíle, kdy byl nejšťastnější."

Sparksovy knihy se už před lety staly mojí srdcovou záležitostí. Není tajemstvím, že mám raději knihy od mužů a právě v tomto spisovateli jsem se opravdu našla. Jeho knihy mi vždy připomenou, že nikdy nic není ztraceno, ačkoli se situace občas může zdát bezvýchodná a vše nadobro ztracené. Důležitá je víra, neboť vždy je naděje na lásku a lepší život - to je to, co si z jeho knih odnáším.

Jeho knihy rozhodně nepatří mezi klasické "romány pro ženy", jak bývají mnohdy - podle mě neprávem - označovány. Většinou jsou psané z pohledu hlavního hrdiny - což samo o sobě zabraňuje tomu, aby kniha vyznívala naivně -, nebo se střídají pohledy více postav, díky čemuž čtenář získává celkový obraz, jako když se dívá na film.

Sparksovi hrdinové jsou báječní lidé, plní citu a se spoustou problémů, jaké má každý člověk. Dělají chyby, ale dokáží být i moudří. Je úžasné o nich číst a nechávat se jimi inspirovat. Autor vám nedovolí knihu přečíst a považovat ji za jednu z mnoha. Přiměje vás, abyste si hlavní hrdiny oblíbili a ještě dlouho na ně vzpomínali. Já si pamatuji úplně všechny, o kterých jsem četla a nepřestávám jimi být okouzlena. Nyní se k nim přidali i Amanda a Dawson.

Bylo by hrozně těžké a taky trochu nefér vybrat ze všech Sparksových charakterů jen jeden nebo dva, které mám nejraději, ale ačkoli na mě zapůsobily všechny, nejvíc asi skutečně ten Dowsonův a Landonův z knihy Nezapomenutelná cesta. Jak oba hrdinové, tak obě tyto knihy jsou nenahraditelné.

Sparksovy příběhy jsou především o lásce, ale je zde popisována jinak než obvykle. Je brána jako součást života a píše se tu o ní ve všech podobách, a to je na jeho knihách to krásné a jedinečné. Víte, já si nemyslím, že knihy o lásce jsou klišé a opravdu věřím, že láska skutečně může existovat v podobě, jak o ní píše - osudové a věčné. Myslím si totiž, že právě lidé, co v takovou lásku věří, ji mohou prožít, a životy těch, kteří na ni nevěří, musejí být hrozně pusté...

V knize se nachází jedna z nejkrásnějších a nejopravdovějších romantických scén, jakou jsem kdy četla. Při jejím čtení jsem přestala dýchat a doslova se chvěla vzrušením a hned po dočtení mi naskočila husí kůže. Úžasné. Tanec a polibek a sounáležitost v podaní Nicholase Sparkse a Fifty Shades of Gray se může jít zahrabat.

Já vážně nevím, jestli dokážu přimět člověka, aby málem hned po dočtení recenze vstal a ihned se pro knihu vydal do knihkupectví, protože by měl pocit, že to nemůže déle vydržet a tu knihu si prostě musí okamžitě přečíst. Ale tahle kniha by si přesně takovou pozornost skutečně zasloužila.

Stejně jako všechny Sparksovy knihy by se mohla líbit i klukům, chci říct mužům, vlastně jsem o tom, že by se jim líbila, přesvědčená.

Tahle kniha byla opravdu něco neskutečného. A pro mě je vážně těžké vyjádřit všechny svoje pocity z ní, abych vám přitom neodhalila děj a jeho rozuzlení, ale snad mohu prozradit, že byla napínavá, romantická, smutná i úsměvná, že vás zahřeje na srdci, že vás překvapí a bude i plná akce, protkaná vzpomínkami i trochou melancholie, se spoustou nečekaných zvratů. Je krásná, krásná, krásná. A já se z jejího konce budu asi ještě hodně dlouho vzpamatovávat. Slzám se tady nejspíš neubrání ani ti nejzatvrzelejší...

Prostě si ji přečtěte. To je jediné, co potřebujete vědět. Rozhodně to udělejte. Nenechte si tuhle báječnou knihu ujít...

Hodnocení: 6/5

Autorka recenze: Veronika Krátká
přebráno z blogu http://knizni-pratelstvi.blogspot.cz/

Přidat komentář

Pokud se něčeho v životě bojím, pak tohohle. Vím, že mám ještě čas, vdávat se nemíním a na vlastní děti ani nepomyslím, přesto taková myšlenka člověka nemůže nevyděsit. Žijete, jak nejlíp to jde, pak se jednoho dne vzbudíte a začnete přemýšlet, jestli jste tak trochu nezradili sami sebe.

Amandě je přes čtyřicet, vede docela obyčejný život. Její tři děti rostou do krásy a ona je miluje z celého srdce. Její manžel od jedné tragické rodinné události přestal ovládat své sklony k alkoholizmu a víceméně tráví své dny mimo realitu. Amanda si přiznává, že je za to možná částečně zodpovědná - ví, že ho nemiluje ani zdaleka tak moc jako on ji.

Jednoho dne se Amanda vrací do svého rodného městečka, aby se zúčastnila pohřbu starého přítele Tucka a seznámila se s jeho poslední vůlí, když vtom potkává Dawsona, muže, který pro ni kdysi znamenal všechno. Vidí se poprvé po více než dvaceti letech. A nejsou si tak lhostejní, jak by si jako vdaná žena měla přát.

Odmlčela se. „Nemyslím, že bych se kdy cítila tak šťastná jako ten den, ale s tebou to tak bylo vlastně vždycky. Nechtěla jsem, aby to skončilo."
Podíval se jí do očí. „Třeba to neskončilo."
V tu chvíli s odstupem let pochopila, jak moc ji tehdy miloval. A stále miluje, našeptával jí hlásek v nitru. A vzápětí se jí zmocnil zvláštní pocit, že všechno, co v minulosti sdíleli, je otevřená kapitola v knize, která ještě není dopsána.

Sparks zase jednou zazářil originální, a přitom zcela jednoduchou zápletkou a několika svéráznými postavami. Pro mě zůstává absolutní jedničkou jeho dřívější román Zápisník jedné lásky, každopádně od tohoto autora stojí všechno za přečtení. I za shlédnutí - filmové verze podle mě v případě jeho knih Láska - srdíčkonejsou vůbec špatné.

To nejlepší z nás ukazuje muže, jenž byl po dvacet let věrný pouhé vzpomínce, aniž by se snažil dívku svého srdce vyhledat, přemlouvat ji, omlouvat se jí, či se o ni jakkoli snažit. Je něco takového vůbec možné?

Dawson stejně jako Tuck patřil k těm výjimečným lidem, kteří se mohou zamilovat jenom jednou, a pokud dojde k odloučení, jejich city to jen posílí. Před dvěma dny ji to znervóznilo, ale dnes už chápala, že Dawson nemá jinou možnost. Láska koneckonců vždy víc vypovídá o těch, kteří ji cítí, než o těch, kdo jsou milováni.

A třeba to možné je.
Třeba právě v naší tak ohromně rozumné době bychom na takovou lásku měli věřit.

Autorka recenze: Lenka Křížová
Přebráno z lidovky.cz

Přidat komentář

Amanda a Dawson se do sebe zamilovali na střední škole a byla to jejich první láska - na kterou se nikdy nezapomíná. Rodiče a kamarádi tomuto vztahu nepřáli, zakazovali jim se vídat a to je ještě víc stmelilo k sobě. Těžko najdete pár, který by byl odlišnější. Amanda je oblíbená ve škole a má před sebou velkou budoucnost. Dawson je z chudé násilnické rodiny, kterou zná celé město a všichni se jich bojí.

Rodiče Amandě dají na vybranou, buď půjde na vysokou a rozejde se s Dawsonem, nebo ji přestanou finančně podporovat. Amanda s ním chce utéct, nemůže se vzdát své lásky. Dawson ji miluje víc než sebe a tak se s ní rozchází. Netuší, co tímto rozchodem způsobí a jak ovlivní celý jejich život.

Každý žije svým životem, ale stejně na sebe nedokážou zapomenout. Dawson pracuje na ropné plošině a žije sám, vlastně se dá říct, že žije jen díky vzpomínkám na minulost. Amanda je vdaná a má tři děti, ale stejně není šťastná. Má problémy s manželem, který pije i po 10 letech, kdy jim umřela dcera.

Do rodného městečka je vrátí smutná událost, zemřel jim Tuck. Člověk, který pro ně v mládí moc znamenal a moc jim pomohl. Oba jsou ze setkání hodně nervózní, vždyť se neviděli 25 let!

"Amando?" promluvil nakonec on a vydal se k ní. Údiv v jeho hlase jí naznačil, že je to skutečně on. Je tady, pomyslela si, je to opravdu on, a jak se zmenšovala vzdálenost mezi nimi, cítila, že pomalu mizejí i všechny ty roky, třebaže se to zdá nemožné. Když k ní konečně došel, rozevřel náruč a ona do ní vklouzla stejně přirozeně jako tehdy před dávnou dobou. Přitiskl ji k sobě a objímal ji, jako se objímají milenci, jimiž kdysi byli, ona se k němu tiskla a najednou měla pocit, že jí je zase osmnáct.

Stráví spolu jeden víkend, který jim otevře oči a přiznají si, že se neměli nikdy rozcházet. Pořád se milují, jako kdyby se viděli včera. Co by se stalo, kdyby se nikdy nerozešli? Minulost už nedokážou změnit, ale mají šanci dát se ještě dohromady?

Nejvíc jsem prožívala příběh Dawsona, všechny problémy v životě měl jen díky své rodině. Nikdy mu nedali pokoj a i když se od nich odstěhoval, stejně mu dělali potíže. Myslím, že svůj život promarnil. Přece nemůžu 25 let jen vzpomínat na první lásku, dávno měl jít dál a založit si vlastní rodinu. Bylo mi ho líto.

Kromě jejich příběhu se zde řeší vztah mezi matkou a dcerou, i alkoholismus. Donutilo mě to se zamyslet nad pár věcmi v mém životě a vidím, že není vše jen černé a bílé. Děj byl trochu předvídatelný, ale konec jsem zrovna takový nečekala, a to je moc dobře. To nejlepší z nás je moje první kniha od Nicholase Sparkse a jsem ráda, že jsem na ni narazila.

Autorka recenze: Veronika Machýčková

Přidat komentář

Láska, která skončila, i když by třeba mohla pokračovat. Mohla život posunout úplně jiným směrem, než oba dnes žijí. Ale měl snad chudý Dawson s pohnutým dětstvím vyrůstajícím v rodině opilce - kriminálníka zničit tak rozběhnutou idylku studentce z bohaté a vážené rodiny chystající se na univerzitu?

„Chtěl jsem, abys vedla život, jaký bych ti já nikdy nemohl dopřát.“

Dawson po léta zůstal osamocen. Žil ze dne na den, pracoval a nestaral se o vybudování rodiny. Netoužil po ní. V srdci nebylo místo. Stále, i po tolika letech, totiž ožívala studentská láska, se kterou se nedokázal vyrovnat. Ale nejen s ní. Nepodařilo se mu vytěsnit ani nehodu, která ho poslala do vězení, protože při ní zemřel mladý doktor. Pykal za chybu jiného. Zničil život jiné rodině a dodnes si to vyčítal. Ani peníze, které jim tajně posílal, nic nenapravily.

„Šťastný nebo nešťastný, je to tvůj život a pouze na tobě vždycky záleželo, jak s ním naložíš.“

Naopak Amanda vybudovala silné rodinné zázemí. Měla několik dětí a byla spokojená. Jenže po náhlém úmrtí její nejmladší dcery se všechno zbortilo. Manžel Frank začal nekontrolovatelně pít, pocítila pochybnosti, které v ní od začátku klíčily. V srdci měla pořád jeho – vykuleného, ne moc výřečného studenta Dawsona. Proč jen jejich vztahu nedali šanci?

„Byli zamilovaní, ale nemilovali se. Byli přátelé, a přesto se po tolika letech odcizili. Jejich vášeň však byla skutečná jako zem, po níž chodí.“

Díky pohřbu, pro všechny místní obyčejného, automechanika Tucka Hostetlera, ke kterému se po útěku z domova uchýlil Dawson, se jejich osud opět propojí. Oheň v srdci, který tak marně uhasínaly, se opět po pětadvaceti letech rozpálí. Změní něco jejich společné setkání? Dokážou se oprostit od vzpomínek a posunout se v životě dál? Nebo za sebou spálí mosty a začnou společně tam, kde skončili?

*

„Víš, co si pamatuju já? Jak jsme spolu jeli na pláž. A viděli hvězdice. Jako kdyby všechny najednou vyplavaly, a my jsme chodili po pláži a házeli je zpátky. Potom jsme si rozdělili hamburger a hranolky a sledovali západ slunce. „Povídali jsme si snad dvanáct hodin v kuse.“
Usmála se, než pokračovala, protože věděla, že si na to Dawson taky vzpomíná. „Proto jsem byla s tebou ráda. Dělali jsme ty nejobyčejnější věci, ale já jsem si přesto uvědomovala, jaké mám štěstí. Protože ty jsi byl první kluk, který se nesnažil neustále ohromovat. Byl jsi srovnaný sám se sebou, ale navíc jsi mě bral takovou, jaká jsem. A na ničem jiném nezáleželo – na mojí ani na tvojí rodině, na nikom jiném na světě. Byli jsme prostě jen my dva.“ Odmlčela se. „Nemyslím si, že bych se kdy cítila tak šťastná jako ten den, ale s tebou to tak bylo vlastně vždycky. Nechtěla jsem, aby to skončilo.“
Podíval se jí do očí. „Třeba to neskončilo.“
V tu chvíli s odstupem let pochopila, jak moc ji tehdy miloval. A stále miluje, našeptával ji hlásek v nitru. A vzápětí se jí zmocnil zvláštní pocit, že všechno, co v minulosti sdíleli, je otevřená kapitola v knize, která ještě není dopsána.

*

Kniha To nejlepší z nás, kterou vytvořil Nicholas Sparks, není jen tak typickou love story, protože docela věřím tomu, že si tam najde něco pro sebe i mužské osazenstvo, nejen ženy. Řeší se tam nevyřešené věci – „pochopení“ voleb matky a dcery (vztahu dvou generací), nevyrovnání se s úmrtím, alkoholismus,…I já jsem díky tomuto dílo dokázal na některé osobní prožitky nahlédnout z jiného úhlu a vyřešit to, co bylo již třeba. Určitě se poohlédnu i po již vydaných knihách již zmiňovaného autora.

Autor recenze: Josef Němec

Přidat komentář