Noc v Lisabonu

„Nechci tuhle noc zůstat sám."
„Chcete, abychom ji strávili spolu?"
„Ano, až do zítřejšího rána."
„To je všechno?"
„To je všechno."
„Víc nic?"
„Víc nic."

Nic víc opravdu nečekejte - jen jednu jedinou noc v Lisabonu, během které budeme mít možnost stát se svědky Josefova příběhu. Coby posluchači můžeme cítit drobnou nervozitu a zděšení, ovšem nakonec to vždy bude jen údiv nad tím, jak je možné, že noc mohla skončit tak rychle. Přitahováni příběhem jako noční můry lampou jen napjatě posloucháme.

Neznámému emigrantovi Josef věnuje své dva lodní lístky, pas a vízum do Ameriky. Nemusíme snad ani znát jeho příběh k tomu, abychom odtušili, že tyto cenné dary jsou symbolickým odevzdáním Josefovy osobnosti, jeho osudu.

Noc v Lisabonu, to je klasický Remarque, tak, jak ho známe, a tak, jak ho zbožňujeme. Na jeho knihy utápěné v melancholii a zvláštní ponuré náladě musí mít asi člověk vyloženě chuť, nicméně v každém případě má můj neskonalý obdiv za to, jakým stylem (a že vůbec) dokázal seznámit mladší generaci s osudy nešťastných emigrantů i vojáků, bojujících ve válce pro ně tak nesmyslné, až to bere dech.

Na poli klasiky navíc Remarque představuje světlou výjimku, jejíž knihy si rádi přečtou i vyznavači mnohem modernějších a komerčnějších žánrů. Pro mě samotnou byl odrazovým můstkem k dalším stupňům literatury a zároveň se k němu vždycky ráda vracím, právě většinou v onom zvláštně melancholickém rozpoložení. Kdysi jsem si někam zapisovala jeho citáty, jichž jsou plné knihy i databáze, a které mají nesmírnou hloubku a platnost v jakékoli době. Za vylíčení svého nejtěžšího životního období a útrap je milován čtenáři v celém světě a uznáván jako posel varující před událostmi minulosti, které by se už nikdy neměly opakovat.

Noc v Lisabonu je stejně takovým připomenutím temných dob světové historie. Je příběhem, který v nás zůstane už napořád a nikdy nezanikne, který si předáváme dál, ale jenž nikdy nezemře s námi.

Josefe Baumanne (nebo pane Remarque?), nemusíte mít obavy. Váš příběh je stále živý a od dob, co jste ho vyprávěl, se na něj nezapomnělo.

„Ačkoliv jsem byl v Lisabonu už týden, nezvykl jsem si dosud na bezstarostné osvětlení tohoto města. V zemích, odkud jsem přijel, byla města v noci černá jako uhelné doly a světélko v temnotě nebezpečnější než mor ve středověku. Přišel jsem z Evropy dvacátého století."


Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

Přidat komentář