Ženy z bloku 10: Lékařské pokusy v Osvětimi

Už je to nějaký čas, co byla Osvětim uzavřena, co se svět vrátil do normálu a Židi zase začali platit za lidi. Od té doby vznikl nespočet knih, reportáží a dokumentů zabývajících se odshora až dolů druhou světovou válkou a vším, co přinesla a vzala. Dalo by se tedy říct, že dnes po tolika letech už se nedá přijít s ničím novým. S novými náhledy či postoji.

Ovšem to neplatí pro německého žurnalistu a spisovatele Hanse-Joachima Langa a jeho knihu Ženy z bloku 10. Ten totiž v první řadě nepopisuje nacistické doktory a jejich každodenní porušování Hippokratovy přísahy a etických zásad, ale především to, jaký dopad to všechno mělo na jejich oběti.

Píše o každodenním životě stovek žen vystavených nepředstavitelným mukám a smrti. Píše o jejich touze přežít i o tom, jak byly některé z žen přinucené přidat se k nacistům a na svoje spoluvězeňkyně donášet, určovat které půjdou do plynu a které na nechutné experimenty.

Ty v bloku 10 prováděl Carl Clauberg, který vyvinul nechirurgickou metodu sterilizace spočívající ve vstřikování chemických sloučenin do pohlavních orgánů, kde způsobovaly zánět, a Horst Schumann, který pro změnu ke sterilizaci používal ozařování rentgenem. To, co musely pacientky vytrpět, se dá jen těžko popsat a přesto, mnohé z nich byly radši za to, než aby musely jít do plynu.

Maya Leeová se náhle zarazí. Hledá na internetu, právě napsala matčino jméno. Na obrazovce počítače se jí objeví snímek paže, na níž je vytetováno číslo 2318. Maya Leeová to číslo zná. Jím ocejchovali nacisté v Osvětimi její matku, Magdu Blauovou.

Autor píše o ženách, které byly něčími dcerami, sestrami, manželkami a matkami, dává jim tvář a jméno. Nejsou to jen bezejmenní pokusní králíci několika šílených doktoru, ale skutečné ženy z masa a kostí. Prožívaly lásku, strach, utrpení, přátelství, bojovaly o holý život a nechtěly zemřít.

Díky tomuto autorovu přístupu celá událost ztrácí anonymitu a to je to, co dělá knihu výjimečnou. Utrpení člověka je vždycky hrozné, když ale ten člověk získá jméno, tvář a charakter, ta hrůza se stane jaksi hmatatelnou.

„Viděl jste to prase?“ Augusta Nathanová cítí starou, tolik známou tubou bolest. Je 11. Říjen 1955. To „prase“, které právě ukazovali v televizi, se jmenuje Carl Clauberg. Před třinácti lety jí zničil život. Jí a několika stům dalších žen.

Poselství knihy je jasné, ukázat příběhy skutečných lidí, ukázat jejich bolest a odhodlání žít. Nedá se to jen tak přehlédnout a zapomenout – jednou se to stalo a vzít zpět už to nepůjde – jde o to, aby se to nikdy neopakovalo.

A i když vzpomínat na to bolí, zapomenout by bolelo ještě víc.

Adélaïde Hautvalová, lékařka narozená v roce 1906 v alsaské vesničce Hochwaldu, byla v dubnu 1942 zatčená, když chtěla tajně přejít demarkační čáru mezi obsazenou a neobsazenou Francií. Ve věznici v Bourges se stala svědkem toho, že tam přiváželi také Židy zatčené při raziích. Ona, dcera pastora, se s nimi demonstrativně solidarizovala tím, že si ze žlutého papíru vyrobila židovskou hvězdu a připevnila si ji na halenu. Protože se od Židů nedistancovala, oznámili jí, že by mohla také sdílet jejich osud. Po pobytu v různých dalších vězeních byla 24. Ledna 1943 deportována z Romainville do Osvětimi, kam přijela 27. Ledna 1943 časně zrána, a to přesně dva roky před osvobozením tábora Rudou armádou. Její transport tvořilo 230 Francouzek, převážně politických vězeňkyň. Všechny byly zařazeny do tábora, a protože je první dojmy zděsily, dovolily si jistou provokaci, což se rychle rozneslo. Hautvalová není jediná, která tuto epizodu uchovala v paměti: „Hrozilo, že se nás zmocní zoufalství, a tak jsme před vchodem všechny jako provokaci zazpívaly Marseillaisu.“

Přidat komentář

Během svého působení v listu Schwäbisches Tagblatt se věnujete historii a zvláště pak dějinám národního socialismu. Zájem o něj podnítil váš silný osobní zážitek z počátku 80. let. Můžete jej přiblížit?

O historii jsem se zajímal vždy. V hledáčku mého zájmu stojí zejména dějiny demokracie, její vývoj i nebezpečí, která ji ohrožují. Tím jsem se dostal i ke studiu nacismu. To, co mě však skutečně zasáhlo, byla návštěva židovských emigrantů v Tübingenu, kteří tam přijeli na vůbec první oficiální pozvání ze strany města. To byl moment, kdy promě dějiny, a tedy i nacismus nabyly zcela konkrétní podobu.

Pokud chci dějiny zprostředkovávat, musím je personifikovat. A tehdy jsem měl celý týden na to, abych tyto židovské ženy a muže poznal osobně, abych se přímo od nich dozvěděl o tom, co konkrétně prožili od roku 1933 v tomtoměstě i vmístech pozdější internace.

Shodou okolností se návštěva židovských emigrantů konala v době, kdy se jistá antropoložka právě na univerzitě v Tübingenu věnovala historickým materiálům o Sintech a Romech. Tyto spisy se jí osobně týkaly, neboť na univerzitním postu působila již za nacismu. A tak se dějiny konkrétních lidí a historie antropologie na tübingenské univerzitě pro mě staly základními elementy, jimiž jsem se začal hlouběji zabývat.

To vás přivedlo až k nacistickému lékaři Augustu Hirtovi, který si ve spolupráci s výzkumným ústavem Ahnenerbe objednal přímo v Osvětimi těla pro rasově antropologickou sbírku koster. Vy ve své knize Die Namen der Nummern popisujete vraždu 86 osvětimských Židů, jejichž ostatky skončily v bezejmenném hrobě ve Štrasburku. Vám se je podařilo identifikovat. Jak to vůbec šedesát let po válce bylo možné?

Předesílám, že jsem nebyl první, kdo se o tu identifikaci pokusil, nýbrž první, komu se poštěstilo. Přede mnou se lékařskými pokusy během nacismu zabýval intenzivně například dnes již zesnulý Ernst Klee. O pokusu o identifikaci těchto 86 bezejmenných židovských obětí jsme spolu několikrát hovořili, přičemž Klee zastával názor, že není možná.

A právě fakt, že se jednalo o dosud nevysvětlenou kapitolu dějin nacismu, kterou zřejmě není možné odhalit, se pro mě stal osobní výzvou. Byl jsem tím případem přímo posedlý. A k tomu jsem měl také notnou dávku štěstí. Ale jen ten, kdo hledá, může také nalézt.

Vaše detektivní pátrání probíhalo několik let. Na jaké komplikace jste během něho narážel?

Nejdřív musím zdůraznit, že to pro mě nebylo „jen“ detektivní pátrání, ale samozřejmě to byl i obrovský přínos pro mé studium dějin nacismu, během něhož jsem se intenzivně zahloubal do nacistické „topografie“. Jelikož těla obětí pocházela z osmi evropských území – od Norska až po Soluň –, musel jsem pátrat vždy přímo v dané lokalitě, jako například v Soluni, kde před válkou existovala silná židovská komunita.

O tom jsem předtím neměl tušení. Samozřejmě si během pátrání často kladete otázky, zda jste si nenaložil víc, než jste schopen unést, ale s tím semusíte naučit bojovat. Navíc jsem se během rešerší dostával k přímým svědkům těchto událostí a k jejich příbuzným. A zejména tato setkání pro mě byla silnou motivací k dalšímu šetření.

S jakými reakcemi ze strany přímých svědků hromadného zabíjení i ze strany jejich rodinných příslušníků jste se přitom setkal?

Byl jsem velice překvapen, neboť takřka všichni oslovení projevili zájem a ochotu vyprávět. To se nemuselo stát – i na to jsem byl připraven. Během setkání s pamětníky jsem zároveň cítil, že je pro ně něco velmi zvláštního, když se o jejich příběhy zajímá právě Němec, přičemž já osobně se cítím jako Evropan. Žiji sice v Německu, cítím proto zvláštní zodpovědnost, ale ta nebyla mojí prvotní motivací. To, co ve mně převládalo, byl hluboký soucit s oběťmi.

Zvlášť mi v paměti utkvělo setkání, které se uskutečnilo v Berlíně poté, co jsem v archivu narazil na jména dvou sourozenců přeživších Osvětim. Váhal jsem celé odpoledne, zda jim mám, či nemám zavolat. Nakonec jsem se odhodlal a oni mě k mému překvapení pozvali hned druhý den na návštěvu. Svěřil jsem se jim s obavami, zda nebudou mé dotazy otvírat staré rány. A víte, jakou jsem dostal odpověď? Že prý není co otevírat, poněvadž se jejich rány nikdy nezahojily!

Kupodivu jsem prý byl současně vůbec prvním člověkem, který s nimi hovořil o jejich otřesných prožitcích – tedy s výjimkou jejich rodinných příslušníků, kteří se o tom v mnoha případech dozvěděli se značným zpožděním. To byl pro mě opravdu silný emocionální moment. Je to důkaz, jak stále nedostatečně je toto téma v Německu zpracované. A často tento zážitek zmiňuji i proto, abych dodal ostatním odvahu, aby neměli zábrany a ptali se. Poněvadž zanedlouho nastane doba, kdy se už bohužel nebudeme mít koho zeptat.

Vašemu pátrání napomohl soupis s čísly obětí, který tajně pořídil jeden z preparátorů, jemuž přišlo podivné, že jsou všechna těla mrtvých dobře stavěná a svědčí o dobré výživě. Jak jste se dozvěděl o existenci tohoto dokumentu?

Je velkou výhodou, můžete-li se v dnešní době na základě internetu či digitalizace archivů dopátrat, kde se například nacházejí různé dokumenty. Ale když jsem koncem devadesátých let s rešerší začínal, musel jsem si vše poměrně těžce obstarávat. Pátrání mi stěžovaly již samotné složité úřednické postupy, bez nichž jsem nemohl dostat povolení k bádání v dané instituci, jakou je například Internationaler Suchdienst Bad Arolsen (Mezinárodní centrum dokumentace, informace a výzkumu zločinů nacistického zločinu v německém Bad Arolsenu), kam měli do roku 1997 přístup výhradně rodinní příslušníci obětí nacistické zvůle.

Přestože jsem tehdy dostal doporučení někdejšího německého ministerstva spravedlnosti i mnohých německých a francouzských osobností, nemělo to na povolení k bádání v tomto archivu prakticky žádný vliv. Můj objev umožnila až týdenní rešerše v rozsáhlém archivu památníku obětí a hrdinů holokaustu Jad vašem v Jeruzalémě, který disponuje kopiemi dokumentů zmnohých evropských i mimoevropských archivů. Mezi nimi se mi podařilo objevit kopii soupisu oněch vytetovaných čísel, k nimž jsem posléze mohl začít hledat příslušná jména. Velkou roli přitom sehrála náhoda. Pátral jsem zrovna v době, kdy jeruzalémský archiv získal masivní přírůstek nových dokumentů.

Výsledkem vašeho pátrání je nejen identifikace všech 86 obětí tohoto bizarního nacistického zločinu, ale i pamětní deska se jmény, která byla odhalena před devíti lety na společném hrobě zavražděných na štrasburském židovském hřbitově. Tím však vaše pátrání neskončilo, neboť jste se začal věnovat lékařským pokusům, které byly provedeny na 800 židovských ženách. V hledáčku jste tak opětovně měl oběti nacismu. Proč?

To, že se soustředím primárně na oběti nacismu, souvisí se skutečností, že podle mě jim není věnována dostatečná pozornost. Všimněte si, že se velká část historie holokaustu zabývá nacistickými zločinci a jejich zločiny, což je bezesporu důležité. Ale nezapomeňme na to, že neexistuje žádný zločin bez obětí. To byl hlavní důvod, proč jsem se pustil do projektu Jména čísel. Týž důvod jsem měl u Žen z bloku 10: pojmenovat oběti, dát jim konkrétní podobu, učinit z objektů subjekty.

A přitom jste našel spojitost mezi oběma případy…

Ano, zjistil jsem, že všech 29 žen, které byly spolu s 57 muži vytipovány a později zavražděny pro štrasburskou sbírku koster doktora Augusta Hirta, prošlo blokem 10 osvětimského tábora. Proto mě začalo zajímat, co byl ten blok 10. A zajímá mě chování člověka v každodenních situacích.

Zde jsem si kladl otázky, jak asi vypadala každodennost na tomto bloku. Co tam čekající ženy celé dny dělaly? Jak se k sobě chovaly navzájem a podobně? Samozřejmě toho bylo oO Osvětimi napsáno již mnoho, ale nelze dostatečně zachytit pocity, které tenkrát měly tyto ženy z bloku 10. A tento nárok si nečiní ani moje kniha. Její smysl spočívá především v tom, aby se na ně jako na oběti nacistických zločinů nezapomnělo.

Práce vás do Osvětimi zavedla hned několikrát. Jak na vás blok 10 působil?

Americký psychiatr Robert Jay Lifton jej nazval „přímo zosobněním pojmu Osvětim“. Dnes jsou to už „jen“ holé zdi, které toho o minulosti příliš neprozradí. Za války tam ve dvou sálech čekalo na otřesné lékařské zákroky kolem 400 žen, aniž by jim kdokoliv cokoliv vysvětlil. Jak se asi cítily psychicky i fyzicky poté, co na nich byly prováděny pokusy sterilizace prostřednictvím bolestivých injekcí a operací? Jak asi snášely opakovaná rentgenová záření či nekonečné odběry krve pro německé vojsko? Dosud to nebylo popsáno.

Knihou jsem také bořil mýtus o tom, že na bloku 10 zemřely stovky žen. To není pravda. Ale je toto zjištění méně hrůzné? Jisté je, že ženy z bloku 10 čekaly po útrapách následkem pokusů neustálé selekce, pochody smrti, a pakliže přežily, opětovné internace v jiných koncentračních táborech. Ani osvobozením to pro ně neskončilo. Asi 300 žen z bloku 10, které přežily, trpělo nevyléčitelnými problémy, přišly o rodinu, o příbuzné, o majetek. Soužila je traumata z prožitých hrůz, častá bezdětnost a ponižování ze strany úřadů poté, co se dožadovaly morálního či finančního odškodnění.

S kolika ženami z bloku 10 se vám podařilo během rešerše navázat kontakt?

S pěti. Devětadevadesátiletou Evu Golgevitovou jsem několikrát vyhledal v Paříži a ještě v létě 2011 s ní upřesňoval některé informace prostřednictvím skypového spojení. S dalšími jsem vedl rozhovory po telefonu. Při pátrání mě velmi podpořili i rodinní příslušníci těchto žen, například Nelly Sturmová, jejíž matka Elisabeth Kleinová také pobývala na bloku 10.

Je zajímavé, že se v bloku 10 tehdy společně se ženami nacházelo i jedno dítě. Spolu s Ruth Dattelovou zde byl internován také její tříletý syn Peter, který jako jediné deportované berlínské dítě přežil Osvětim. Podařilo se vám o okolnostech tohoto výjimečného případu zjistit více? A setkal jste se během pátrání s Peterem Dattelem osobně?

Tento ojedinělý případ zůstává záhadou. A můžeme jen spekulovat, proč byli tehdy malý světlovlasý a modrooký Peter a jeho matka Ruth odděleni od ostatních matek s dětmi, proč nebyli spolu s nimi ihned po příjezdu odvezeni do plynových komor. Přeživší Ruth Dattelová později vyprávěla, že je proto spoluvězeňkyně považovaly za „mimořádnou výjimku,“ ale že se nikdy nedozvěděla, proč jí bylo dovoleno, aby si vzala dítě s sebou.

Ruth pracovala na bloku 10 jako ošetřovatelka, spolu se synem Peterem přežila pochod smrti, dostala se do Ravensbrücku, ale poněvadž syn už nebyl schopen jít, svěřila jej jednomu českému páru. Poté jeho stopu ztratila a ještě v dubnu 1946 ho považovala za nezvěstného. Našla jej podle čísla vytetovaného na jeho ručičce v rodině brněnského účetního, který jej jako sedmiletého předal v roce 1947 nazpět matce. Peterův návrat do Berlína se mohutně oslavoval a Peter Dattel se po studiích bankovnictví časem stal šéfem devizového oddělení banky Herstatt-Bank. Setkání se mnou si bohužel nepřál.


HANS-JOACHIM LANG Rodák ze Speyeru (* 1951) vystudoval germanistiku, kulturologii a politologii na univerzitě v Tübingenu, kde dnes také přednáší. Od roku 1982 také pracuje jako redaktor listu Schwäbisches Blatt, v roce 1989 získal cenu Wächterpreis der deutschen Tagespresse. Za svou knihu Die Namen der Nummern (Jména čísel) dostal v roce 2004 cenu Fondation Auschwitz v Bruselu a roku 2008 mu lékařská fakulta univerzity v Tübingenu udělila Medaili Leonharta Fuchse. V roce 2009 vydal knihu Als Christ nenne ich Sie einen Lügner. Theodor Rollers Aufbegehren gegen Hitler (Jako křesťan vás nazývám lhářem. Vzpoura Theodora Rollera proti Hitlerovi). Dílo Ženy z bloku 10 vydal v roce 2011.


14.6.2014 Lidové noviny 

Přidat komentář

Ten zrůdný zločin

Těla pocházela z osmi evropských zemí od Norska po Soluň. Novináře Langa čekal těžký úkol, zjistit identitu obětí hrůzného zločinu. Hirtův asistent si naštěstí tajně poznamenal čísla vytetovaná na pažích mrtvol, aniž věděl, co znamenají. A tak měl po šedesáti letech novinář Lang stopu a začala mravenčí práce. Setkal se s žijícími vyšetřovateli tohoto zrůdného činu.

„Identifikace mrtvých není možná,“ slyšel ze všech stran. „Ale pro mne to byla osobní výzva. Byl jsem tím případem přímo posedlý,“ vzpomíná v jednom rozhovoru. Podle čísel se mu podařilo zjistit další stopy, pátral v dané lokalitě, třeba v Soluni. Výsledkem mnohaleté práce bylo, že bezejmenné oběti dostaly jména. Za svou knihu o tomto případu „Jména čísel“ obdržel v roce 2004 cenu Fondation Auschwitz v Bruselu.

Lékařská fakulta univerzity v Tubingenu mu udělila Medaili Leonharta Fuchse. Zadostiučiněním jeho usilovného pátrání je i pamětní deska se jmény obětí, odhalená před devíti lety na společném hrobě zavražděných na štrasburském židovském hřbitově.

Děsivé podmínky

Tím však Langovo pátrání neskončilo. Začal se intenzivně zajímat o to, co se dělo na bloku 10, odkud bylo vybráno 29 žen pro „sbírku“ nacistického zvrhlého „vědce“ Hirta. Rozhodl se splatit i tento dluh obětem. Zjistil žijící ženy, které prošly blokem 10, kde se ve dvou sálech tísnilo za neslýchaných podmínek kolem 400 žen. Čekaly na otřesné lékařské zákroky, které často končily smrtí.

Zrůdný „profesor“ Carl Clauberg, pro kterého byl člověk jen materiál, pokusné zvíře, prováděl se svými pochopy násilné sterilizace židovských žen. S Himmlerem se zločinný pseudovědec domluvil, že bude nutné po vyhrané válce zvýšit porodnost nordické rasy a národy na Východě na okupovaných územích sterilizovat. A zároveň je před tím co nejefektivněji využít jako pracovní síly.

Další zločinný „lékař“ Schuman prováděl na židovských mužích na bloku 10 až 200 sterilizací pomocí rentgenu. Tvrdil jim, že jde o běžnou lékařskou prohlídku a cynicky svým „kolegům“dodával: „Budou pracovat a pak zjistí, že jsou impotentní.“

V knize „Ženy z bloku 10“ popisuje autor každodenní život často hladovějících žen, jejich utrpení, které často končilo selekcí. Ženám byla odebírána krev, někdy až do úplného vyčerpání.

Zrůda byla zatčena

Masal Arnaldesová ze Soluně i další ženy vypověděly, že to byla krev pro vojáky na frontě. Nevadilo jim, že je židovská (!). Těch, které přežily všechny útrapy, bylo po válce 300 (a mezi nimi neteř hudebního skladatele Gustava Mahlera ). Autor vypátral pět žijících žen. Kdyžse jedné z těch, které peklo bloku 10 přežily, omlouval, že by nerad odkrýval její rány, odpověděla: „Mé rány se nikdy nezahojily.“

Ty, které přežily, měly zdravotní postižení a bezdětnost po násilných sterilizačních pokusech zvrhlého profesora Clauberga. Chlubil se vědeckou hodnotou a významem své metody: Po válce, vrátil se v roce 1955 z ruského zajetí, si chtěl otevřít ordinaci. Jenže byl zatčen. Bránil se tím, že se ženy k němu „jen hrnuly, že je zachránil před plynovou komorou i když nemůžou mít děti.“

Po válce usedlo na lavici obžalovaných v Norimberku 23 lékařů za zločiny proti lidskosti. Ti z bloku 10 mezi nimi nebyli. Každý druhý lékař byl v Německu členem NSDAP.

Neodškodnili všechny

Za nedůstojných podmínek, o kterých autor píše, až šest let po válce rozhodla spolková vláda o odškodnění obětí z bloku 10, ale jen těch s německým občanstvím. Ostatní (oběti z východoevropských zemí) byly odkazovány na výplaty reparací, což byla v důsledku studené války nekonečná záležitost až do roku 1960.

Ženy pak dostávaly ostudně nízká odškodnění. Nizozemská poškozená po vyplnění osmistránkového dotazníku, píše autor, byla vyzvána, aby se dostavila na prohlídku k německému lékaři, ač měla už potvrzenu zdravotní újmu holandským lékařem. „Nikam jsem nejela. Už nikdy se nechci dostat do kontaktu s německým zdravotníkem!“ Její žádost o odškodnění byla bez dalšího zamítnuta.

A jak končili zločinní lékaři? August Hirt, autor sbírky koster, se v červnu 1945 zastřelil. Proti dalšímu z lékařů z bloku 10 bylo v roce 2000 řízení pro jeho demenci zastaveno.

Zločiny bez trestů

Schuman, který prováděl sterilizace mužů, kvůli liknavosti policie v roce 1947 uprchl den před zatčením, až v roce 1966 byl v cizině vypátrán a zatčen. V roce 1972 byl jeho proces přerušen pro jeho hypertenzi (údajně si ji vyvolával sám) a do své smrti roku 1983 prožil klidná léta.

A zločinný lékař Clauberg? Byl zatčen záhy po návratu z ruského zajetí a v roce 1957 ve vyšetřovací vazbě umřel.

Ať se nezapomene

Při čtení knihy popisující hrůzy bloku 10 tuhne čtenáři krev v žilách. Nechce se ani věřit, čeho byli ti „lékaři“ schopni, ale přitom unikli trestu. Je mi smutno z toho, za jakých ponižujících okolností se jednalo s oběťmi zločinu na úřadech, žádaly­li odškodnění.

„Smysl mé knihy je především v tom, aby se na ženy z bloku 10 jako na oběti nacistických zločinů, nezapomínalo,“ řekl Hans­Joachim Lang v jednom svém rozhovoru.


1.10.2014 Ústecký deník

Přidat komentář